Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Teroristé a běženci1)

Publikováno: Vesmír 95, 662, 2016/11
Rubrika: Nad knihou

„Důležitější než odpověď je způsob myšlení. A vůle k nezapomnění, že velká selhání v dějinách často nezpůsobila chybná politika, nýbrž v důsledku neschopnost vymanit se ze starých předsudků a orientovat se podle aktuálních mentálních map,“ říká v úvodu ke knize rozhovorů Karel Hvížďala.

Doufám, že čtenář Hvížďalovy knihy rozhovorů ocení i tazatele: jeho otázky nebyly banální, ba riskoval i nesouhlas zpovídaných. Věřím, že ocení šířku prezentovaných postojů: od skeptického knížete přes zlomyslného pragmatika až po filosofa, naznačujícího, jak bránit hodnoty západního světa. A že ocení také, jak se mu nádavkem dostalo i mnoho nebanálních faktů.

Zejména o Rusku, starém i novém. I o tom „věčném“, které se nemění. Jak s ním vyjdeme, záleží na politicích, na voličích, na nás.

Také o Evropě a utečencích. Bylo v této knize řečeno snad úplně všechno, co se do uzávěrky stačilo vyjevit. Bylo ale řečeno opravdu všechno?

Otázka ochrany hranic schengenského prostoru není totiž technická. Filosof v knize sice říká: „Vůbec tu nejde o nějakou ochranu hranic, ale o ochranu hodnot; což je mnohem obtížnější...“, ale já si myslím, že obě ochrany souvisejí víc, než je nám milé.

Relativně účinná politická, koneckonců vždycky mocenská řešení krize lze v Evropě samé hledat a nalézat vskutku jen v tak či onak ohraničeném prostoru (hranice schengenské, či státní?). Jak konkrétně ochranu ohraničenosti zařídit: právě na to se v závěru knihy chci ptát a moje otázka nebude ani řečnická, ani provokativní: opravdu netuším, jak zajistit neprostupnost jakýchkoli evropských hranic. Všichni o ní totiž mluví jako o dosažitelném cíli, bez kterého se krize nevyřeší. Nevěřím, že je to možné. Anebo snad to možné je, ale za dlouhou dobu a nepředstavitelně vysokou cenu.

Politici postkomunistických zemí o takto zajištěné hranici mluví nejvíc. Je to jejich mantra: nikdy žádné dohodnuté přerozdělování uprchlíků. Žádné „kvóty“, myslím si, nikdy nebyly ničím jiným než symbolickým stvrzením vůbec nějaké vůle podílet se na řešení krize, ale důsledná ochrana vnějších schengenských hranic. Zdejším politikům se to mluví, protože vnitrozemští Češi, Moravané a Slezané jsou na tom snad ze všech nejlépe: pokud nebude Rakousko i Slovensko ve válce (třeba s Maďary?), nemůže k nám (podle dosud platných dublinských dohod o mezinárodní ochraně cizinců) žádný uprchlík vstoupit. Totiž jako do první bezpečné země.

Co ale s těmi, kteří kontrolními bránami v té jakoby neprodyšné hranici nebudou vpuštěni? Nevrátí se domů (nemají kam). Takto dlouhá hranice nemůže být neprodyšná. Budou si pak členské státy hlídat své kratší státní hranice samy? Jak? My se v České republice na takovou ochranu připravujeme? Vláda naznačuje, že ano. Hodlá posílit stavy policie i armády. Vojáci a policisté budou prý naše státní hranice střežit společně. Proč ale nikdo odpovědný neřekne, jak je budou střežit? S megafony? Se sítěmi na motýly? Se psy? Opravdu postavíme plot, který nebude lze prostříhat, provalit? Všechny pochytané vrátíme postrkem – kam? Jak? Jakými prostředky? Kdekdo takovou ochranu požaduje či předpokládá, ale kdo řekne, co potom, když se to nepodaří? Když se zase povalí desetitisíce týdně?

Slyšel jsem o tom konkrétně mluvit zatím jedině zdějšího guru Václava Cílka. Mluvil z jakési obrazovky o palebné síle našich myslivců (je jich snad na 90 000). Že prý je ta síla mnohonásobně větší než palebná síla všech našich ozbrojených složek státu dohromady. To tedy určitě je.

Jindy, také z obrazovky, se o myslitelném střílení na hranicích zmínil s posmutnělým úsměškem filosof Jan Sokol. Řekl, že v Evropě, takto uhlídané, on by ale žít nechtěl.

To je ten problém. Problém s ochranou hranic je problém hodnot. V každém rozhovoru v této knize na hodnoty přišla řeč: nikdo nepochybuje, že evropské hodnoty existují. Že je musíme chránit. Někdy šlo o jejich příkladný výčet, častěji jen o všeobecný odkaz na cosi nám přece důvěrně známého. Musím ale trvat na tom, že o hodnotách nelze mluvit jinak než jako o konfliktu hodnot. Totiž o nějakém jejich pořadí, o jejich hierarchii: o dohodnutém či sporném pořadí hodnot: tato hodnota je pro mne, pro nás, pro tento národ, stát, pro naše společenství… důležitější, vyšší než tamta hodnota. Když na to přijde – a ono na to vždycky přijde – musíme se totiž rozhodovat znovu a znovu: tato je důležitější, vyšší, té dáme přednost, tuto musíme obětovat. Na výčtu našich skvělých hodnot se skoro vždycky skoro všichni shodnou. Na pořadí, na „odečítání“, krácení už nikoli. To totiž bolí a nechce se o tom mluvit nahlas.

Rusové to nemají tak složité: pro ně je jednou provždy nejvyšší hodnotou jejich vlast od moře k oceánu, od oceánu k moři, impérium: jeho obrana, ale raději jeho rozšiřování. A o ochotě k oběti za tuto hodnotu mluví vlastně pořád. Nejen mluví: celými dějinami ji dosvědčují. Ochota k oběti ve jménu отечества jako smysl života ruského člověka – není to k smíchu ani k pohrdání, vážení Evropané. Prostě mají pořadí hodnot jiné… Jaké je máme my?

To je nakonec vždy výsledek politických procesů, politického rozhodování, ke kterým by se mělo ideálně docházet demokratickým volením. Tak to může, ale nemusí fungovat, protože tentokrát je k tomu třeba mimořádné politické odvahy. Bude, dejme tomu, bezpečnost Evropanů odhlasována jako vyšší hodnota než prosperita? Počet kamer a policistů na ulicích jako vyšší hodnota než výše sociálních dávek pro zdravotně postižené? Solidarita s uprchlíky na úkor prostředků na udržení vody v krajině? Jak řekne vždycky každý ministr financí: navrhujete přidat sem 50 milionů, dobrá, odkud navrhujete těch 50 milionů sebrat? Jinými slovy: jaké je vaše pořadí hodnot? To nám nikdo nemůže vnutit, my si to musíme znovu a znovu odhlasovávat, což může být teď problém. V Rusku to je buď předem dané, anebo to rozhodne car, vůdce, a hotovo. V Evropě nic není dané, spory o peníze jsou esencí politiky. Jak kdosi v knize říká: jde o tři věci: o peníze, o peníze a o peníze.

Náš nejaktuálnější a také nejdramatičtější konflikt hodnot bude ona neprodyšnost našich hranic. Za co ji zajistíme, jak ji zajistíme? Budeme na hranicích střílet, nasadíme i strejdy s flintami podle návodu Václava Cílka? Anebo nenasadíme, protože hodnota života úplně každého člověka je pro nás hodnotou nejvyšší? Hranice pak ale nebude neprodyšná: bezpečnost před teroristy obětujeme před úctou k životu jednoho každého člověka…

Třeba se obávat, že i dnes ukáže demokratická volba na bližší košili než vzdálenější kabát. Politici to nestačí změnit. Tedy státníci? Hledáme odvážného a věrohodného státníka, ale pozor, abychom nenašli vůdce, autoritáře. Diktátora. Dávám přednost pomalé demokracii před rychlým diktátorem.

Mluvit o hodnotách jinak než jako o bolestných volbách, o jejich odečítání a obětování jedněch ve jménu druhých, a místo toho hodnoty toliko lehkomyslně sčítat, je snadné, politicky korektní, ale nic se tím neřeší. Je to prázdná, dutá rétorika, která je dnes slyšet odevšad. Spíše než sčítat hodnoty se musí začít nepopulárně, nekorektně – odečítat. Obětovat.

Obávám se, že svět je už tak zařízen, že dobra (nejen vzácné, ale i vzácnější hodnoty a statky) jsou navzájem málokdy slučitelná, ba většinou se vylučují. Třeba rovnost a svoboda. Jednou hodnotou se obvykle platí za druhou, když ne absolutně, tak mírou: z této hodnoty musíme ubrat, abychom této mohli trochu přidat. My lidé musíme volit, ač to děláme tak neradi. Proto ten permanentní „útěk před svobodou“ (Erich Fromm). Takto nás ale stvořitel vlastně nutí ke svobodě a zároveň k odpovědnosti: musíme volit, protože nemůžeme jen sčítat dobra, ale pak za tu volbu musíme nést odpovědnost.

To proto je náš evropský svět stvořen dost dobře a stojí za to ho bránit: ať chceme či nechceme, nezbývá nám než být svobodní – pokud se volby nevzdáme. Jedno dobré jsme zvolili, druhého jsme se vzdali. Nemůže to nebolet. Nakonec ale víme, že nemůžeme mít dort a zároveň ho sníst.

Po Francouzské revoluci snad už většina Evropanů ví, že nemůže mít svobodu a rovnost zároveň. Jakobíni, kteří věřili, že oni dokážou zařídit obojí, a navíc jako prémii nastolit i bratrství, museli si nakonec stínat hlavy, protože tou nadějí na nemožné vybudili příliš velká očekávání, příliš velké vášně. Příliš velké zklamání, příliš velkou nenávist. Nakonec bylo jediným řešením nastolení teroru.

Takže všichni nakonec mluvíme o hodnotách. Nakonec? Úplně nakonec bude muset být řeč o obětech. To slovo se v rozhovorech objevuje, ale jen zřídkakdy. Ostych před velkým slovem? Jistě, je namístě. Ale není to spíše obava, že s tímto slovem jdou politici na jistou porážku? Dát si do volebního programu obětování třeba části prosperity anebo ochrany soukromí třeba ve jménu zachování Evropské Unie nebo solidarity s běženci vyžaduje spíše státníka než stranického politika. Velký politik – státník bude ten, kdo tu oběť dokáže přesvědčivě zdůvodnit. Kdo dokáže přesvědčit o tom, že ta jedna hodnota je vyšší než ta druhá, že stojí za oběť.

Ale jinak než s oběťmi se alespoň určitých hodnot, tím spíše těch nejcennějších, nedočkáme. Ani si přesvědčivě nestvrdíme, které to jsou. Bez vědomých a nemalých obětí to napříště nepůjde. Všechny, i ty nejstarší kultury byly přece spjaty s oběťmi, s celými složitými, nekonečnými rituály obětování. Na obětištích se něco cenného obětovalo něčemu cennějšímu, vyššímu, než lidé uměli vyslovit, než si uměli představit, ale věděli, věřili, že to vyšší, co snad oběť přijme, existuje. Oběti potvrzovaly jak platnost něčeho vyššího, tak také platnost řádu, pořadí toho, co je důležité. Ochota něco ztratit byla potvrzením vůle něco jiného podržet, získat.

Co mají dnešní Evropané za vyšší? Není to jisté: zatím jen neurčitě odkazují k „evropským hodnotám“. Nejspíše k nějakému tomu „balíčku“ hodnot (nesnáším v politické hantýrce slovo „balíček“, je to jak z nějakého svůdného slevomatu). Ale v jakém pořadí? O to přece jde: Co budu muset obětovat, abych podržel – co?

Pořadí, to je řád. I tohoto slova se obáváme. Autoritáři vždycky vykřikovali a vykřikují dodnes „řád“, ale myslí „pořádek“. Ten, který oni zařídí, kterým skoncují s tím bordelem tady… A bude to festovní pořádek. Kdežto život v řádu je život v obyvatelném, totiž předvídatelném světě, kde můžeme jednat a spoléhat se na to, že se nám na naše počínání dostane odezvy, která nás nezaskočí.

Jeden z tázaných si v tomto zatím jen implicitním diskurzu o oběti počíná vskutku instruktivně: ironizuje, ba shazuje ekonomickou účinnost unijních sankcí vůči Putinovu Rusku: že prý na nich Západ sám tratí, takže jsou k ničemu. Ještě že tratí! Obětoval své možné obchodní zisky a prokázal tím, možná bezděčně, že hodnota neporušitelnosti státních hranic třeba vzdálené Ukrajiny je pro něj vyšší hodnotou než čísla obratu zahraničního obchodu, měl-li by to být obchod s agresorem. Stvrdil pořadí hodnot. Potvrdil jednotu, jakkoli křehkou. Pragmatik z Hamburku to nechápe a vidí to jako nesmyslný omyl. Bylo by jistě lepší, kdyby sankce poškodily jen a jen agresora, ale to je z říše snů. U obchodu to tak nefunguje. Myslím si, že dokonce i zcela „nepovedené“ sankce, ty, které nakonec poškodí více sankcionizujícího než sankcionovaného, mají smysl: potvrzují, oč těm prvním jde. Stmelují je: tratili jsme, ale alespoň víme, proč, pro co vlastně držíme spolu.

Vracím se k začátku tohoto přemýšlení: pořád nevím, jak to bude s vybudováním důsledné ochrany vnějších hranic schengenské Evropy. Zda vůbec a čemu se dnes Evropané v tom či onom smyslu „klanějí“, co ctí, aby byli připraveni k obětem? Kdo, co bude obětováno? Co, jaké hodnoty budeme ochotni obětovat? A na kterých budeme trvat? Ukáže se to už brzy na hranicích. Ale pozor: na hranicích schengenských? Nebo až na hranicích členských států Unie? Nebo dokonce i na těch, které oddělují Svobodný stát Bavorsko od zbytku Spolkové republiky?

Politická korektnost je smysluplná ohleduplnost, u které ale trefit míru věru není snadné, nemáme-li si něco nalhávat. Obávám se, že dnes právě ti dnešní nejhlasitější kritici politické korektnosti sami neřekli to nejdůležitější. Právě oni! Dělají právě to, z čeho obviňují ty údajně politicky korektní, kteří prý všechno zavinili, protože neříkají mrzák, ale zdravotně postižený, neříkají cikán, ale Rom, místo terorista říkají uprchlík… To oni se bojí nejvíc, protože řeč by musela být o topení lidí či o jejich střílení. Budeme ty gumové čluny s uprchlíky odstrkávat od břehu, přesvědčovat ty, kteří dorazili, aby otočili a vrátili se zpátky? A když na naše doporučení nedají, budeme jejich čluny propichovat? Dělat to až u břehu je ale pozdě, takže lépe by bylo ještě na moři. Nebo je necháme na břehu a dál nepustíme? Budeme do utíkajících střílet? S chlácholivými deklaracemi úžasných evropských hodnot by bylo třeba šetřit. Naše „balíčky hodnot“ třeba rozbalit a sestavit je znovu do úspornějších verzí. Už to nejspíše nebudou balíčky dárkové, a už vůbec ne dárkové koše, ale možná jen balíčky poslední, důstojné záchrany. Měli bychom se brzy otevřenou řečí dohodnout, jak moc si kterých hodnot považujeme. A kterých si považujeme méně. A ty budeme muset obětovat.

Abychom mohli na evropském kontinentě zůstat jako Evropané a nemuseli odsud se studem odejít někam, kde se na hranicích nestřílí. A kde se státy a jejich politici před ruským medvědem neklanějí proto, že mu z huby prýští nafta. A ze zadku syčí plyn.

Poznámky

1) Mírně redakčně zkrácený doslov ke knize rozhovorů Karla Hvížďaly: Evropa, Rusko, teroristé a běženci.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201611_662-663.pdf (250 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky