Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Terapie doby

Publikováno: Vesmír 79, 58, 2000/1

Jedna paní se mě ptala: „Kde je vaše groteska a ironie, pane Rittsteine?“ a já jí na to odpověděl: „Milá paní, myslíte si, že dneska může ještě někdo zcela vážně malovat břízy?“

M. Rittstein v rozhovoru s K. Oujezdským pro Ateliér 16–17/98

V roce 1986 zmizela z předsálí kulturního střediska Opatov v pražském Jižním Městě jedna z vystavených náčrtníkových kreseb Michaela Rittsteina. Kresby byly sice za sklem, ale trochu vyčuhovaly, a tak zřejmě nějaké dítě, které šlo se školou či školkou na nějaký kulturně-výchovný pořad, si ji vytáhlo. Představuji si, že to dítě v kresbě našlo něco ze svého sídliště, možná z vlastního bytu, kuchyně, rodiny. A asi i rozpoznalo – jistě ne vědomě –, že nejde o zesměšnění, které uráží a zesmutňuje, nýbrž směšnost, která uvolňuje a osvobozuje, prostě ukázáním, že vážně vypadající věci nejsou zase až tak vážné. Nemusí to být všechno nepravděpodobné, vždyť děti jsou velmi citlivé, a to i k modernímu umění. A prožívají všechno mnohem intenzivněji – stačí si vzpomenout, že se při spontánním kreslení radují, smějí a někdy až křičí.

Nevím, zda se takto při kreslení a malování raduje i Michael Rittstein. Sleduji jeho tvorbu už velmi dlouho, potkáváme se na vernisážích, ale nikdy jsem u něj nebyl v ateliéru a nikdy jsem s ním neměl příležitost o takových věcech hovořit. Ale to, co vidím z jeho kreseb a obrazů, mne přesvědčuje, že mu to činí veliké potěšení a radost a že bez toho vůbec nemůže být. Že je to ta opravdová vážnost, totiž vážnost radostná.

Ta nezesměšňující směšnost, o níž jsem psal před chvilkou, je jednou z metod psychoterapie. Někdy se tomu říká paradoxní reakce: hádku či hněv lze někdy zcela paralyzovat ukázáním na nějaký směšný aspekt. Zlo je banální, právě tato banalita je činí strašným, ale současně dovoluje i únik smíchovou reakcí.

Myslím si, že Rittsteinovy kresby a obrazy plnily právě takovou psychoterapeutickou funkci. Že byly terapií doby. Mám na mysli obrazy a kresby, které jistě znáte z mnoha výstav, katalogů a už dvou monografií.

Loni v létě měl M. Rittstein velkou výstavu v Míčovně Královské zahrady – jmenovala se Dužina a jádro. Byla pro mne překvapením; napřed jsem byl samozřejmě okouzlen opětnou dokonalostí malířského řemesla, bravurní prací s barvami, změnou stylu, ale pak mi začalo docházet, že za touto proměnou je něco podstatnějšího. Potvrdilo se mi to na loňské Rittsteinově výstavě Natřeno ve Špálově galerii. Nuže, má hypotéza (i to je možná silné slovo) je, že Rittstein je i nadále terapeutem naší doby. Jen ta doba, naše zdejší situace, se změnila, stala se už směšnou sama (a zesilovačem této směšnosti je televize). Rittsteinova terapie se možná obrací k něčemu hlubšímu, vážnějšímu a jakoby posvátnějšímu: k našemu sentimentu, zabydlenosti, sebestřednosti.

Neříkám, že tomu tak je. Rittsteinovo dílo je svrchovaným svébytným uměleckým projevem, který žádné slovní výklady ani hypotézy nepotřebuje. Právě proto je však připouští a vyvolává.

Obrázky

Vzpomínka

Sníh padal, plachým k pokoji

a mocným k pokoře.

Slétli se vrabci do chvojí

a chrastí na dvoře.



Drobounké vtiskli šlépěje

když na sníh sedali -

sníh, oblak naděje

na mrazu úskalí.



Tu bylo v sněhu mnoho hvězd

a lidská stopa jediná.

Zářily květy ptačích cest,

zmizela dědina.



Jediná stopa dítěte

jak větev povadlá,

vtiskla se v běli zakleté,

v tání se propadla.

Bohuslav Reynek ze sbírky Sníh na zápraží (1945-1950) Vlídné vidiny, Odeon, Praha 1992

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2000_V058.pdf (224 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky