Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Teorie polovzdělanosti v době digitální třenice

„Mít školy“ a „být vzdělancem“ není totéž. Humanistické vzdělání představuje protiváhu i protilátku „mediakracie“ (Vesmír 95, 56, 2016/1). A vzdělání stále zaujímá důležité místo univerzální hodnoty v našem světě.

< předchozí | seriál: Vzdělání a vzdělanost | další >
Publikováno: Vesmír 95, 114, 2016/2
Rubrika: Eseje

Diskuse o budoucnost i vysokých škol, o akademické svobodě, svobodě slova a hlavně o smyslu a záruce vzdělanosti musí postupovat s ohledem na historický vývoj těchto hodnot a institucí, jež je ztělesňovaly, ale především také musí odpovídat na výzvu, kterou nám všem klade dnešní doba digitální třenice.

Pojem třenice (friction), který upozorňuje na situovanost globalizace, jsem převzal ze stejnojmenné studie americké antropoložky Anny Lowenhaupt Tsingové z roku 2004.1) Otřepanou výzvu „myslete globálně, jednejte lokálně“ je totiž nutné doplnit o hlubší a podrobnější popis mnohotvárnosti jednatelů a procesů, které spoluúčinkují na lokálních jevech (lze tak o nich říct, že jsou manifestací globálního), ale které mohou mít globální dopad.

Často zmiňovaným příkladem je ekologická krize, podobně je však potřeba mluvit o problému a následném dopadu rostoucí mediakracie.

Nejedná se tu o začarovaný kruh. Jde spíš o to, upozornit, že globální fakt není totéž co lokální jev, respektive že výraz globální označuje uvědomění si propojenosti různých lokálních jevů.

Autorce (a mně) jde o to, poukázat na dvě důležité hnací síly, na roli univerzálních, translokačních hodnot (které mají svá lokální zpředmětnění) na straně jedné a na vznik třecích ploch v konkrétních trhlinách nesourodých procesů (jejichž lokalita je povětšinou na periferii). Autorka chce poukázat na dramatický dopad mezinárodních koncernů dřevařského, hutního a dalšího průmyslu na indonéský venkov, na chudobu, epidemie a také odlidnění, odlesnění a zánik tradičních zemědělských praktik, lokální flóry a fauny, kultury a především domorodých znalostí. Přičemž klíčový univerzální konatel jsou peníze (a jejich potenciální hodnota) jako zprostředkovatel zisku.

Peníze, jak dobře známo,2) jsou maximálně směnitelné (ne nadarmo se jim říká „měna“), nemají konkrétní vztah k dárci či příjemci a nemají mimosměnnou hodnotu (jakou má například diamantový náhrdelník). Historicky jsou v některých případech soběstačné, jejich hodnota je ztělesněna (mince je zlatá), naopak papírové peníze jsou jen papírové, ručitelem jejich hodnoty je centrální banka. Dnes je jejich hodnota funkcí globální elektronické bankovní sítě (burza). Australské hutní společnosti stačí mít v Indonésii zastupitelství, všichni jsou chyceni v síti zisku a univerzální podoby „měny“, respektive slibné hodnoty suroviny (a ještě přesněji směnné hodnoty hutní firmy na newyorské burze). Třecí plocha je doslova vroucí (na obálce knížky je fotografie hořící džungle).

Forest fires in Indonesia spawn ecological disaster zní titulek článku v dnešních novinách, které jsem ráno otevřel na stránce Zprávy ze světa.3)

Požáry a strach z neznámého

Po deseti týdnech bez slunce, pod jedovatým kouřem zacloněné oblohy, způsobené úmyslně založeným lesním požárem, došlo k devastaci východní části Sumatry o celkové ploše 2,1 miliardy hektarů. Dopad na místní i vzdálené4) zemědělství, přerušená letecká doprava, negativní vliv na zdraví obyvatelstva, školství atd. byly samozřejmě přímé s celkovou ekonomickou ztrátou devět miliard USD. Pachatel? Místní firmy zapojené do mezinárodního a legálního obchodu s palmovým olejem a celulózou pálily džungli, aby mohly vysázet palmové plantáže. Místo aby zaplatily 150 dolarů za vybagrování jednoho hektaru, zaplatili chudým místním farmářům sedm dolarů, aby ji ilegálně spalovali, navíc to jde rychleji… Mimochodem místní obyvatelstvo ani palmový olej, ani celulózu nepoužívá. (vesmir.cz/2015/12/07/pozary-zuri-palmovy-obchod-kvete/)

Pokud je českému čtenáři tato zpráva cizí, na téže stránce našich místních novin najde titulek Anti-migrant mood deepens in Central Europe. Obsah je předem jasný. Zpráva pochází z Varšavy, ale mohla by být zrovna tak z Václavského náměstí, kde se 17. listopadu 2015 (!) mladík s megafonem nechává na pódiu za potlesku shromážděných slyšet, že „dnes je potřeba, aby po celé zemi spontánně vznikaly domobranecké oddíly [...], to je jediné, co nás ochrání [...] před černotou, co se na nás valí [...]“. Děsivá politická a humanitární krize na Středním východě, tedy de facto na území mezinárodní mocenské a ekonomické třenice, se projevuje v podobě hromadného útěku lidí toužících po lepším životě v Evropě. Jejich touha po týchž univerzálních hodnotách, které Evropa (jako místo i pojem) skýtá, se v předstihu před příjezdem samotných uprchlíků proměňuje v lokalizované třenice v jinak ospalé střední Evropě.

Světová krize se dostavila do Evropy (rozuměj vrátila, pokud jsme si vůbec dnes schopni vybavit třecí plochy první a druhé světové války) a má stále tutéž dvojí, lehce zaměnitelnou, ale vzájemně přímo nesouvisející tvář: tu viditelnou v podobě vyzáblých uprchlíků (včetně lékařů, inženýrů, umělců i vědců) a tu zamaskovanou v podobě teroristů; má ale i nového společného jmenovatele: islám.

Do této chvíle nám naše závislost na univerzáliích ze Středního východu (nafta, zbrojní průmysl, zisk) nijak moc nepřicházela na mysl, teď nás ale ohrožuje xenofobie se svou kupodivu lidskou tváří. Ohrožuje nás svými klišé, předsudky, jež se tváří jako soudný názor o cizím. Zarytě tvrdí, že pozná, co vlastně vůbec nezná. Neznámé ohrožuje o to víc, že má univerzální podobu (islám, cizí jazyk, barva pleti… atd.).

Všichni jsme spoluhráči

Globální provázanost má nejenom a především lokální podobu, dává vznik třecím plochám mezi nesourodými, ale vzájemně závislými vektory. Trhliny jsou lokální, jejich původ i dopad je globální, přesněji – je pociťován v jiných lokalitách. Podstatná na tomto procesu je role, kterou hrají univerzální hodnoty, z nichž nejdůležitější v moderním, ziskem hnaném trhu jsou sice peníze, ale nejenom. Ani není nutné upozorňovat na míru, do které je tento proces umocněn internetovým prostředím, především sociálními sítěmi, a hlavně zkomplikován, protože mobilní prostředí transformuje nejenom to, co je společenství, ale i co chápeme pod pojmem lokalita. Všichni jsme dnes spoluhráči, naše životy mají internetovou podobu, která je součástí naší každodenní lokality, stejně jako se naše všední dny odehrávají ve virtuálně zprostředkovaném prostředí. Připadá nám, že vše lze vyhledat v telefonu, i to, co je doslova za rohem. Ani se mi nemusí tolik stýskat po Praze, mám s ní větší osobní kontakt, i v tuto chvíli, než kdybych tam byl, bez ohledu na to, kde zrovna jsem.

Že se nejedná pouze či především o změnu individuální jedinečnosti v důsledku sociálních sítí, je momentálně zjevné z nástupu terorismu na globální politickou scénu. Po teroristickém incidentu v kalifornském San Bernardinu vyzvala Hillary Clintonová (kandidátka na prezidenta za demokratickou stranu) firmy „Silicon Valley“, aby víc spolupracovaly a agresivně „zbavovaly džihádisty virtuálního území, zrovna tak jako my pracujeme na tom, abychom je zbavili skutečného území.“ Twitter tvrdí, že se snaží, ale pokaždé, když nějaké účty zruší, vznikají nové jak houby po dešti (jiní tvrdí, že jejich snahy jsou bezzubé).

Vláda se dožaduje od firem zpřístupnění šifrovacích algoritmů. Firmy poukazují na to, že džihádisté mají vlastní kódy, přičemž jeden z používaných softwarů je od německé firmy. Odborníci tvrdí, že firmy jako Twitter, Facebook a další nevěnují problému dost úsilí (z obchodních důvodů), zatímco jiní se obávají širšího dopadu celé kauzy na svobodu slova.5)

Lze předpokládat, že než bude tento příspěvek publikován, dojde k řadě dalších konfliktních situací, osobních či veřejných, které nás v tuto chvíli překvapují jen proto, že se odehrávají ve virtuálním prostředí, a právě proto, že to je jejich primární pole působení. Mohu se spolehnout, že si čtenář s klidem doplní další příklady sám.

Důležité je zastavit se ještě dříve, než si úplně zvykneme, než z toho bude nová normalita (mediakracie), a zamyslet se nad tím, co všechno obnáší tento nový věk, který jsem právě proto nazval dobou digitální třenice, pro problém vzdělanosti v kontextu vysokých škol.

Je-li pro teorii třenice podstatná role, kterou hrají univerzálie – protože jsou maximálně přenositelné a obsahují nebo zaručují vyhledávanou hodnotu –, pak vedle peněz (které, jak často slýchám, „znamenají všechno“)6) je to právě vzdělání, které zaujímá důležité místo univerzální hodnoty, jež je žádaná a jejíž vlastnictví nám má zaručit hodnoty další.

Vzdělání? Peníze?

I když vzdělání a peníze jsou často a v poslední době čím dál více spojovány, podobnost s penězi při zamyšlení rychle vyprchá. V každém případě je však vzdělání a hlavně vědomostnímu prostředí princip třenice vlastní. Vědění prospívají nesourodé modely, fakta nebo náhodná setkání za určitých podmínek, interní disciplíny (metodiky) a externí podpory (instituce). Vědění ale také znamená moc, skoro víc než peníze, vztah k vědění je proto ambivalentní. Umožňuje se, ale také nařizuje, přikazuje i zakazuje. Bohužel samo o sobě nebrání korupci ani následné demagogii. Co je víc, mít peníze, nebo pravdu? Je možné umět nevědět? Jsem hluboce přesvědčen, že ano, že umět klást otázky a myslet kriticky, nahlédnout do neznáma, popřípadě nabídnout nová řešení vyžaduje připustit ke stolu neznámou.

Problém je, že k tomu budu potřebovat jistotu, že univerzálie, kterým pomohu vdechnout život, nejsou totéž co peníze, a tudíž budu potřebovat i podporu společnosti, finanční i právní, abych se mohl těmto třecím plochám o několika neznámých nezištně věnovat. Společnost, zejména ta průmyslová, která chápe mechanismus vědění (jehož je vzdělávání nedílnou součástí) především z hlediska užitkové (ekonomické či politické) hodnoty, redukuje tuto důležitou univerzálii pouze na její praktickou, i když bezesporu důležitou hodnotu.

Vzdělání je takto vnímáno především jako šablona jednotné příslušnosti a vlastně i zaměnitelnosti, a tudíž i jako záruka zaměstnatelnosti. Proto máme na vzdělání ze zákona nejenom nárok, máme ho také nařízeno. A proto také víme, že „mít školy“ a „být vzdělancem“ není totéž. To první se nedá odříct. To druhé mnohé ohrožuje.7) Snad právě proto věřím, že víc než cokoliv jiného reprezentuje humanistické vzdělání protiváhu i protilátku mediakracie.

další příspěvek do diskuse o vzdělanosti v příštím čísle

Poznámky

1) Anna L. Tsing: Friction: An Ethnography of Global Connection, Princeton U. Press, 2004.

2) Mezi nejobsáhlejší studie dějin a sociologie peněz patří dnes klasická práce Georga Simmela Philosophie des Geldes, Berlin 1907.

3) Hampshire Gazette, Tuesday, November 17, 2015, s. A3.

4) Kouřová clona ovlivnila i jižní Thajsko, Singapur a Malajsii.

5) „Terrorists Mock Bids to End Use of Social Media“, The New York Times, Dec. 7, 2015.

6) Ještě příznačnější je snad české rčení „zadarmo ani kuře nehrabe“.

7) Peníze mívaly také kdysi ambivalentní hodnotu (špinavé), byly oblasti, kam nepatřily právě pro svou univerzální, a tudíž neosobní povahu. Takových společenských situací se zdá být míň.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201602_114-115.pdf (245 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky