Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Teorie polovzdělanosti v době digitální třenice

| seriál: Vzdělání a vzdělanost | další >
Publikováno: Vesmír 95, 56, 2016/1
Rubrika: Eseje

Počínaje lednovým číslem budeme na stránkách Vesmíru přinášet zamyšlení nad stavem společnosti, vzdělanosti, životního prostředí, přírody, politiky či ekonomiky, zkrátka současného světa. Autorem prvního příspěvku je Andrew Lass, americký profesor kulturní a sociální antropologie, který žil až do vyhoštění v roce 1973 v Československu a nyní působí na americké Mount Holyoke College (viz také Vesmír 78, 665, 1999/12; 94, 18, 2015/1).

Je to mu víc než rok, co jsem se nechal v Praze slyšet na téma Teorie polovzdělanosti v době digitální třenice.1) Teď se mi naskýtá příležitost opět se zamyslet nad otázkou, která mě dlouho trápí i fascinuje, a něco o tom napsat.

Kdykoliv se náš vědecký názor nebo umělecký nápad dotknou svého předmětu, u všeho, co nás badatele a umělce přitahuje jak magnetické pole, dojde k třenici. Někde mezi výdrží a štěstím z toho vzejde obnovený náhled, větší hloubka nebo širší záběr. Často to ale nikam nevede, a zrovna tak často při cestě šlápnete někomu na kuří oko. V druhém případě můžete jen doufat, že máte „protekci“, která vás z té šlamastyky dostane, či to štěstí, že žijete v demokracii, kde se názorová neshoda nejen toleruje, ale je i veřejně přístupná.

A tak je to i s názory na podstatu vzdělanosti a účel vysokých škol. Ironický háček spočívá v tom, že zmíněné tvůrčí a myšlenkové procesy a jejich realizace jsou na těchto názorech přímo závislé.

Jazyková (ne)kultivovanost

Na mém semináři lingvistiky jsme nedávno probírali jazykovou kompetenci a schopnost přepínat rejstříky, například mezi spisovným a hovorovým nebo mezi jedním a druhým jazykem (doma jsme mluvili anglicky, venku jsme s bratrem mluvili česky), podle potřeby a především v závislosti na konkrétní situaci. Ne všichni lidé ze stejného prostředí ovládají plynule dostupnou škálu rejstříků a mají dostatečné sociální cítění, aby věděli, kdy na který rejstřík přepnout. V tom kontextu jsem se zmínil o své obavě z rostoucí eroze jazykové kompetence, zvlášť znatelné v zemích, kde se jazyk etabloval jako národní, ale nikoliv světový, s dlouholetou kulturní tradicí navíc spojenou s představou o všeobecné kultivovanosti. To byl od počátku samozřejmě případ češtiny a slovenštiny, ale také namátkou třeba dánštiny nebo korejštiny.

Bohužel dnes už to není jen záležitost tzv. malých národů. Pokud donedávna byly němčina, ruština a hlavně francouzština vnímány jako jazyky, jejichž znalost nám „otevře brány do světa“, tak dnes se snad skoro každý věnuje angličtině.2) A to je situace celosvětová. Důsledek je dvakrát nepříjemný, rodilí mluvčí angličtiny jsou míň motivovaní ke studiu cizího jazyka, zatímco ostatní se učí angličtině zaměřené převážně na praktické potřeby své profese či zájmu. V prvém případě to znamená, že mluvím nevytříbenou angličtinou (a přesto se všude domluvím) a v druhém případě nemám vytříbený ani jeden jazyk (první jsme tříbili naposled na střední škole a angličtinu mám praktickou).3) Nová profesní elita (lékaři, právníci, vědci apod.) nezná ani nepotřebuje kultivovaný rodný jazyk, zatímco angličtinu používá řekněme lékařskou nebo obchodní, což umožňuje účast v relevantní mezinárodní komunitě.

Na semináři přišla řeč i na politiky. Respektive na chvastouna Donalda Trumpa, svárlivého a vulgárního miliardáře a televizní osobnost, usilující o nominaci za republikánskou stranu do voleb na příštího amerického prezidenta. Všichni jsme se shodli na tom, že jeho jazyková (ne) kultivovanost je nejenom zjevná, ale taky zjevně vypovídá o jeho všeobecné omezenosti, řečeno jinak, že jeho jazyk odpovídá jeho rozumu.

Tento uspokojující závěr se nám ale hned rozpadl. Jak podotkla jedna studentka, není vyloučeno, že ovládá jiné jazykové rejstříky, a hlavně – jeho vystupování je působivé, svou „hospodskou“ otevřeností apeluje na obavy, podezíravost a xenofobii široké veřejnosti, a tudíž potenciálních voličů; říká nahlas, co si mnozí myslí, a říká to s vášní, kterou mnozí sdílejí.

K tomu ale není zapotřebí kultivovaného jazyka, naopak, byl by na škodu věci. Je skoro nepodstatné, co si Donald Trump „opravdu“ myslí či zda jinde mluví jinak. V tom není Trumpův styl ojedinělým zjevem, rozdíl mezi ním a populistickým řečnictvím minulosti spočívá v něčem podstatnějším: řečnická přízemnost politiků, jazyková „lidovost“ většiny sdělovacích prostředků a čím dál vypracovanější zábavní úroveň zpravodajství jsou charakteristické rysy politické kultury doby, ve které jsme se ocitli.

Kultura jazyka a všeobecná kultivovanost byly považovány za kvalitu v naší západní kultuře od antiky. Od osvícenství rostla postupně představa, že patří k občanství, na které má každý právo. (Ne vždy k dobru věci. Všichni máme jak osobní, tak politickou zkušenost s mechanismy oblbování.) Teď nám připadá, že kultivovanost není nutná, ba dokonce že je to kvalita nežádoucí.

Byl-li populismus a jeho náklonnost k hašteřivému chování občasným a velmi negativně vnímaným jevem, dnes je to globální fenomén (typu „co může člověk dělat než nad tím mávnout rukou, přece se nebudu zbytečně rozčilovat“), se kterým se můžete kochat na svém tabletu v tramvaji, pokud této zábavné viróze na YouTube chcete věnovat chvilku své drahocenné pozornosti, o niž usiluje zároveň naléhavý e-mail a i-Tunes, přičemž zapomenete vystoupit, přijdete pozdě a nakonec je to stejně jinak, a tudíž „fuk“.

Pojem „konkurence“ totiž nabyl nepředvídaných a otupujících rozměrů, které dělají z pojmu „demokracie“ naivního přísedícího. Z konkurence mezi výrobci a mezi výrobky (dnes víme, že měřitelná kvalita či spokojenost zákazníka není jediným, ba dokonce ani hlavním faktorem, který má pozitivní vliv na dominanci toho či onoho produktu), se stala konkurence o jepičí pozornost uživatelů (a rostoucí dopaminová závislost na okamžitém a krátkodobém uspokojení cvrnkáním na haptické obrazovce).

Zprostředkovaná každodennost

Ve své pražské přednášce jsem proto navrhl pojem „mediakracie“: každodennost, ve které vnímat a vědět je převážně zprostředkované (mediated), medializované (media) a preferující podprůměrnost (mediocre). Nejde mi tolik o status quo, jako o nástin obavy, o varování. Snažím se jím postihnout kulturně-politickou změnu, kterou pociťuji já a snad každý, s kým o tom hovořím. Dříve se svět mého působení z velké části shodoval se světem, jak jsem ho znal a měl svůj střed i svůj horizont, na jehož okraji byly věci vzdálené jak časem, tak i prostorem a přístup k nim byl sice možný, ale obtížný (místo „svět analogický“ bych ho spíš popsal jako svět relativně dostředivý). Dnes jsme se celkem rychle ocitli ve světě, v němž, díky zrychlené dopravní síti a internetovému prostředí není vůbec nutné, abych byl na místě tam, kde zrovna jsem, respektive moje okamžité časoprostorové souřadnice se pouze mohou, ale vůbec nemusí shodovat s místem, kde právě setrvávám. Momentálně sedím u sebe v pracovně na univerzitě ve státě Massachusetts, jsem ale v neustálém spojení s kolegy a přáteli v Čechách, píšu česky, ovšem v mezičase přednášek a konzultací se studenty (v angličtině). Po chodbě i venku v stromovém parku pobíhají studenti, v uších audio zátky a v ruce tablet, do něhož čumí, hlavu skloněnou.4)

Vzhledem k tomu, že naši studenti jsou doslova z celého světa, představuji si, že jako já jsou i oni převážně přítomní jinde, přestože setrváváme zde. Jen občas zvedneme hlavu, v posluchárně, když přednáším a domáhám se ručně psaných poznámek. Těší mě i děsí, že ve většině toho, co přes den dělám, mohu bez problému pokračovat jinde.

Samo o sobě není na těchto vymoženostech nic hrozného, naopak, umožňují a usnadňují dříve skoro nemožné. Problém nastává v tu chvíli, a ta chvíle je bohužel za námi, kdy začnu brát tento nový svět za samozřejmý, kdy přestávám vidět svoji vlastní přizpůsobivost a závislost a co všechno jsem vylil i s vaničkou. Jak úzký je vztah mezi mou roztěkaností a průměrností, jak málo toho vím, o co méně si toho pamatuji, jak hůře si všímám, jak neumím počkat a nevím, co to je vyčkat, až něco dozraje. Nakolik jsem se stal spolehlivým občanem nové mediakracie.

Pokud se chceme s tímto změněným světem vyrovnat, pokud nám jde o to, novou realitu uchopit, abychom se jí mohli produktivně zastat (a ne jen o ní reptat), pak se musíme taky zastávat důležitosti kritického myšlení. Profesionalita totiž není totéž co vzdělanost.

Je možné být vzdělancem

Jak v USA, tak v Evropě se mluví o krizi vysokých škol. Je bez diskuse, že se jistě a už ne tak pomalu proměňují (či se aspoň snaží) v efektivně řízené, a tudíž produktivní instituce na výrobu vysoce školených profesionálů. Rozdíl od dřívější filosofie je ale „pouze“ v drsném průniku byrokratické a právní mentality a zavedení moderního managementu, převzatého z mimouniverzitního prostředí. Důraz na profesionalitu, specializaci, a tudíž zaměstnatelnost není novinkou. Tento trend má dlouhou tradici několika století, od zavedení povinného školství a založení novodobých (profesionálních) vysokých škol. Ne vždy a ne všude.

Vedle této tradice, či spíše její součástí byla tradice zcela jiná, původem spíš monastická, v níž šlo o vzdělanost v tom druhém slova smyslu. O záruku kultivované elity.5) Schopné vyslyšet a mluvit a psát ne-li více, pak rozhodně vlastním jazykem, schopné diskuse, a hlavně kritického myšlení, tudíž i se svobodou něco nevědět. Tato elita, ať už jsou to neurochirurgové, či prokurátoři, inženýři, či vládní činitelé, bankéři a obchodníci, je zárukou zdravé společnosti, protože spoluvytváří veřejné prostředí, dnes už internetové, dříve v novinách a rozhlase, poté v televizi. A předtím, na počátku novověku, v salonech vystřídaných kavárnami. Domnívám se, že je možné být vzdělancem, aniž jsem absolvent profesně zaměřené vysoké školy. Čeho se obávám, je rostoucí epidemie polovzdělaných profesionálů.6)

Poznámky

1) Viz přednáška v Centru teoretických studií UK, 2. 10. 2014, viz ikaros.cz/andrew-lass-v-centrupro-teoreticka-studia-teorie-polovzdelanosti-v-dobedigitalni-trenice).

2) Zajímavou výjimkou je status španělštiny na americkém kontinentě.

3) Po semináři za mnou přišla vysokoškolačka z Jižní Koreje, vzpomínala, jak si mezi přáteli říkají, že ovládají nulu jazyků. Korejsky pořádně neumí „už ani číst“ a angličtinu mají „ubohou a navíc s přízvukem“.

4) Často vzpomínám na svou pražskou přítelkyni Janu, která mi vyprávěla, jak s ní strýc chodil po Praze a říkal jí „čum, abys lépe viděla“.

5) Mohl bych také použít výrazů „profesionální třída“ nebo „inteligence“. Obávám se však, že by mi to stejně nezabránilo pejorativní asociaci významu, která jen sama předem vypovídá o negativním a všeobecně zakořeněném postoji k vzdělanosti.

6) Vedle Donalda Trumpa (který není ani jedno) máme dalšího republikánského kandidáta na prezidenta Spojených států, úspěšného neurochirurga Bena Carsona, z jehož hluboce konzervativní novokřesťansky fanatické demagogie leze mráz po zádech.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201601_056-057.pdf (259 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky