Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Syndrom vyhoření a hormony

Publikováno: Vesmír 93, 362, 2014/6
Obor: Medicína

V roce 1985 vyšla monografie prof. Vratislava Schreibera a kolektivu Stres,1) kde je otázka stresu řešena z celého spektra lékařských odborností, včetně psychiatrie. Pojem syndrom vyhoření se v ní však neobjevuje, i když byl popsán americkým psychoanalytikem H. J. Freudenbergerem už v roce 1974. Možná že v té době byla důvodem nezájmu lékařů o tuto diagnózu i tehdejší pracovní atmosféra, kdy jedinců s příznaky prvního stadia počínajícího syndromu vyhoření, tj. s obětavým nadšením pro svou práci, nebylo tak mnoho.

Dnes se pozornost k tomuto syndromu upíná velmi intenzivně, je předmětem řady kongresů, seminářů a dalších odborných setkání nebo např. celého sledu disertačních prací na Masarykově univerzitě v Brně.

Syndrom vyhoření (nebo vyhasnutí, burnout syndrom) je podle Wikipedie psychický stav nebo prožitek vyčerpání, který se vyskytuje zvláště u profesí založených na práci s lidmi nebo alespoň na kontaktu s lidmi a s existující závislostí na jejich hodnocení. Tvoří ho řada příznaků především v oblasti psychické, částečně i fyzické a sociální a klíčovou složkou syndromu je emoční a kognitivní vyčerpání a „opotřebení“ a často i celková únava.

Vyhoření je důsledek nerovnováhy mezi profesním očekáváním a realitou, mezi ideály a skutečností. Vyhoření postihuje lidi z pomáhajících profesí, nejčastěji pak lékaře, zdravotní sestry, učitele, psychology, sociální pracovníky, manažery, policisty, programátory, architekty atp., není však proti němu odolná žádná profese. Mezi lékaři je nadprůměrný výskyt syndromu vyhoření mezi úrazovými chirurgy, onkology nebo internisty, na druhém konci s podnormálním výskytem vyhoření jsou obory jako alergologie, endokrinologie nebo revmatologie, o nichž je podle staré lékařské moudrosti známo, že je jejich pacienti v noci nebudí a že ani na jimi léčené nemoci většinou neumírají (zato však se nikdy úplně neuzdravují).

Stav má několik odlišných fází, které lze krátce charakterizovat jako nadšení – stagnace – frustrace – apatie – vyhoření (viz rámeček). Zejména pak poslední stadium má klasické příznaky, mezi které patří příznaky psychické, somatické a poruchy mezilidských vztahů.

Psychické postižení se projevuje ztrátou původního elánu, zodpovědnosti a pracovního nasazení, které přerůstá v lhostejnost až nechuť k práci. Patří sem i negativní postoje, únik do fantazie, nedostatek soustředění a zapomínání, sklíčenost a úzkosti až deprese, pocity bezmocnosti a nedocenění, popudlivost, agresivita a celková nespokojenost. Stoupá náchylnost k návyku na psychoaktivní látky (alkohol, tabák, drogy).

S psychickými poruchami souvisejí i poruchy ve vztazích k jiným lidem. Mizí obětavost, příprava k výkonu práce je nedostatečná nebo chybí, dlouhodobě je nízká výkonnost, ubývá angažovanosti, snahy pomáhat problémovým klientům, kontakty s klienty se omezují na nejmenší možnou mez, převládá lhostejný až cynický přístup k lidem, omezují se kontakty s kolegy, přibývá konfliktů v oblasti soukromí.

Tělesné příznaky jsou značně nespecifické a patří k nim poruchy spánku, chuti k jídlu, náchylnost k nemocím, potíže v oblasti srdeční činnosti, dýchání nebo zažívání, rychlá unavitelnost, vyčerpanost, svalové napětí, vysoký krevní tlak nebo snížená sexualita.

Abychom stavy, jako je syndrom vyhoření, lépe poznali a také je lépe diagnostikovali a léčili, bylo by třeba vědět, jaké pochody v mozku jsou postiženy. Mozková tkáň u živých lidí je přístupná zkoumání jen stěží, u pokusných zvířat neznáme stav ekvivalentní syndromu vyhoření. Musíme se tedy omezit jen na přístupnější ukazatele, pokud dostatečně citlivé a specifické údaje existují. V mnohých podobných situacích spojených se stresem pomáhají ukazatele, které odrážejí stav hormonální a imunitní soustavy.

Únava, vyčerpanost a depresivní nálada jsou znaky, které se zjišťují i u jiných psychických a somatických poruch spojených se stresem, jako je chronická přetrénovanost nebo chronický únavový syndrom. Ve všech těchto situacích hraje roli odpověď organismu na stresové podněty. Tím se obrací pozornost na osu fyziologických regulací realizovanou endokrinní sekrecí hypotalamu, hypofýzy a nadledvin. Tuto oblast označil již Hans Selye, autor základní koncepce stresu, za rozhodující, a proto není divu, že i pro vysvětlení dějů a pocitů u syndromu vyhoření se prvotně hledaly poruchy v oblasti osy hypotalamus–hypofýza–nadledvina. V hladinách hlavního lidského stresového hormonu kortizolu však mezi jedinci postiženými vyhořením a kontrolními zdravými osobami rozdíly nebyly nalezeny. Později se objevily zprávy, že testem pro vyhoření by mohla být reakce kortizolu na ranní probuzení, které hladiny tohoto hormonu zvyšuje. Studie na větších počtech postižených, podrobnější analýza a metaanalýza však zpochybnily i tento ukazatel porušené reakce na stresový podnět. Bylo konstatováno, že se u pacientů se syndromem vyhoření nemění ani další endokrinní systémy, např. funkční sekrece štítné žlázy a u mužů sekrece testosteronu. Jisté změny byly zjištěny v ukazatelích blízkých imunitnímu systému, jako jsou některé cytokiny a růstové faktory.

Zajímavým zjištěním, publikovaným v roce 2007, je skutečnost, že osoby se syndromem vyhoření lze rozdělit na dvě skupiny – skupinu s nízkým prolaktinem a skupinu s vysokým prolaktinem. Prolaktin je produktem hypofýzy a primárně ovlivňuje tvorbu mléka při kojení, ale i jinak působí na reprodukční funkce a má také vliv na lidskou psychiku. Nízký prolaktin u osob se syndromem vyhoření je spojen s výrazně nízkým skóre vazby na jinou osobu a s nižším oxytocinem. Oxytocin, peptid ze zadního laloku hypofýzy, bývá někdy označován za hormon důvěry, věrnosti a mateřské lásky. U osob se syndromem vyhoření a vysokým prolaktinem má kortizol tendenci snižovat únavu a hladiny prolaktinu a zvyšovat vitalitu. Výsledky jsou v souhlase s hypotézou, že vyhoření je charakterizováno nízkou funkcí buď serotoninu, nebo dopaminu. Změny v účincích těchto transmiterů se pak projevují také v hladinách prolaktinu. U druhé eventuality s vyšším prolaktinem se stav zlepšuje po podání kortizolu. Rozeznání uvedených dvou podtypů je důležité pro výzkum i léčebnou strategii.

Přes všechny příznaky nezapadá syndrom vyhoření zcela do našich znalostí o stresu. O tom, zda je ve hře porucha osy hypotalamus– hypofýza–nadledvina, jsou doklady značně rozporuplné a málo toho víme i o ostatních regulačních systémech. Nadto nevíme, zda zatím nepříliš průkazně zjištěné odchylky od normálního hormonálního a imunologického obrazu jsou známkou podílu těchto systémů na vzniku psychické poruchy, nebo jsou jen důsledkem takového onemocnění.

I když bližší znalosti o mechanismech vzniku syndromu vyhoření jsou zatím omezené, víme alespoň z praxe, že dostatečný odpočinek od pracovního nasazení, rozptýlení různými koníčky a zájmy a dobré interpersonální zázemí jsou nejlepšími protiléky proti tomuto syndromu.

Tento článek věnuji prof. Vratislavovi Schreibrovi k jeho nadcházejícím devadesátinám.

Poznámky

1) Schreiber V. a kol.: Stres. Avicenum, Praha 1985, 334 stran.

FÁZE SYNDROMU VYHOŘENÍ

nadšení – v práci uspokojení i ochota oběti, chuť do práce, elán a energie

stagnace – počáteční nadšení opadá, první střety reality s ideály

frustrace – pochyby o smyslu práce, hromadění špatných zkušeností

apatie – po delší době frustrace – je přirozeným východiskem z pocitu frustrace; omezení na výkon jen nejnutnějších povinností, zaměstnání jen pouhým zdrojem příjmu

vyhoření – poslední stadium s již viditelnými příznaky syndromu vyhoření; emocionální i tělesné vyčerpání

Soubory

článek ve formátu pdf: 201406_362-363.pdf (285 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky