Svobodný a ještě svobodnější

„Swoboda pěkná wěc, nenj na ni w swětě klec,“ tak zní přísloví uvedené v Jungmannově slovníku. Už od útlého věku v úředních dokumentech vyplňujeme, zda jsme svobodní, nebo ženatí či vdané. Jestliže ale někdo zaškrtne kolonku svobodný, neznamená to ještě, že musí být svobodným člověkem. Je zvláštní, že v češtině nemáme pro nevdané a neženaté žádné vhodnější slovo. V němčině je ledig (neobsazený, volný), popř. unverheiratet (neženatý, neprovdaná) a jen výjimečně frei (svobodný), v angličtině je single (sám jednotlivec) nebo unmaried (neprovdaná, neženatý), ve francouzštině célibataire. S tím etymologicky souvisí též celibát, bezženství ze svobodného rozhodnutí (z lat. caelibatus od caelebs – neženatý, svobodný).

Manželství je v domácím folkloru bůhvíproč vnímáno jako konflikt, nicméně slovo manžel se vyvinulo z praslovanského duálového tvaru malžena – a duál, jak známo, je vyhrazen všemu, co se vyskytuje v páru (od duo – dva), tedy muži-ženě jakožto celku. V jednotlivých slovanských jazycích pak vzniklo v jednotném čísle femininum manželka (podle žena), a teprve potom byl k ní přitvořen mužský protějšek.

Etymologicky je svoboda vlastně schopnost mít něco svého, prazákladem je indoevropský kořen suobh- (svůj), k němuž byla přidána přípona ­oda. Patrně šlo o kolektivum znamenající tolik co svobodní lidé. (Pro úplnost uveďme i hláskoslovně méně přesvědčivý, leč významově obdobný výklad ze složeniny suo pot – svůj pán.) Podobným způsobem vzniklo v církevní slovanštině slovo svobstvo či sobstvo (osoba), které se vyvinulo z předložkového spojení o sobě, šlo tedy o člověka, který existuje sám o sobě, samostatně, jako osobnost.

Opakem svobodného není vždy nesvobodný. Významovou rozrůzněnost slova svobodný demonstrujme na protikladech: vězeň, poddaný, zatížený robotou, otrok, závislý (na drogách nebo na jiné osobě), ujařmený (diktaturou), žijící v područí, nemající vlastní vůli, vázaný slibem či povinností, svíraný příliš těsným oděvem, ale i ženatý. Pozoruhodná sbírka! Skutečnou kuriozitou je pak vojenský termín svobodník vyhrazený pro nejnižší poddůstojnickou hodnost – pokud vím, nedočkavě stříhali metr i četaři nebo podporučíci, kteří oproti svobodníkovi měli té „svobody“ na vojně trochu víc.

Položme si otázku: Jestliže svobodný je neženatý, musí být ženatý nesvobodný? Nikoli. Ženatý se (slovotvorně) vyznačuje tím, že má ženu. V jiné situaci je žena, ta není „mužatá“ (vyjma mužatky, s nimiž se muži neženívají), nýbrž bývá za muže vdána (vydána, udána). Navíc při svatbě na rozdíl od ženicha, který si bere ženu, není v roli „muživky“, která by si brala muže, nýbrž je nevěstou, tj. osobou neznámou, o níž nikdo dosud nic nevěděl, popř. – podle jiné teorie – nově přivedenou (z kořene neu- plus vesti). Slovo však zřejmě nemělo funkci diskriminující, nýbrž ochrannou (tabuové označení). Oba dva partnery rovnocenně spojuje sňatek (ve staročeštině sbor, spojení, počátek), při němž se vezmou, tedy pojmou jeden druhého. Název aktu – svatba – vznikl ze svat, což u starých Slovanů byl příbuzný (u Staročechů již jen svatební host, odtud pak starosvat – družba), ovšem vztahuje se opět k prastarému kořeni s významem svůj. Svatbou se tedy vlastně sděluje, že ti dva jsou svoji.

Svobodný je svůj-sám a svobodná svoje-sama. Po svatbě je každý z nich svůj, ale už není sám-osamělý, neboť on sám je její a zároveň ona sama je jeho. Z toho vyplývá, že pak mohou být svobodní oba dva najednou, tedy svobodnější než dřív.