Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Svět mého levharta

Publikováno: Vesmír 95, 558, 2016/10
Obor: Biologie
Rubrika: Rozhovory

V jeho vyprávění najdete příběhy toulek panenským pralesem, vyhrožování mafiánů, boj s lidskou pohodlností i frustraci z všudypřítomné korupce. Britové mají svou Jane Goodallovou či manžele Adamsonovy, my máme Stanislava Lhotu.

Před jedenáct i lety, v roce 2005, měl tehdy jedenatřicetiletý Stanislav Lhota poprvé namířeno do Indonésie. Zaujatě vyprávěl o svých plánech člena Expedice Frontata: hledat téměř neznámou opici, kterou do té doby ve volné přírodě ještě nikdo nefotografoval – hulmana běločelého (Presbytis frontata). Potkal ji letmo až po měsíci intenzïvního pátrání v pralesích jižního Bornea. Během dalších devíti měsíců vyzrál na její plachost a mohl začít se systematickým výzkumem. Po setkání s rychlou devastací přírodního bohatství Indonésie a bezmocí těch, kdo si zločin uvědomovali, začal znovu plánovat. Jeho cílem se měla stát záchrana pobřežních mangrovových lesů. Měl už domluvené i studenty, kteří by do oblasti přijeli zkoumat populaci primáta kahaua nosatého (Nasalis larvatus) s 1400 jedinci, tvořícími pět procent tehdy známé populace druhu.

Na co se studenti zaměřili? — Jejich výzkum měl vysvětlit funkci velkého nosu kahauů, který je mezi primáty relativně největší. Neznáme jasný důvod jeho rozměrů. Jedna hypotéza v něm vidí termoregulační orgán. Kahauové totiž mají velký prostor v předžaludku, kde symbiotické bakterie zpracovávají značné množství rostlinné potravy. Tělo kahaua při tom produkuje teplo, dopravované krví do nosu, který by je měl odvádět. Vzhledem k tomu, že samec kahaua nosatého velikostí těla dvojnásobně přesahuje samice – a spotřebuje více potravy – je to právě on, kdo má tak veliký nos. Kritikové hypotézy si ale všímají, že vůdčí samec tlupy má nos nejmohutnější a tomuto orgánu proto přisuzují roli sexuálního ornamentu. Samec kahaua má harém, z něhož mohou samice volně odcházet nebo tam přicházet. Nos by pak mohl být jedním z atraktantů, umožňujících samci kahaua samice získat a udržet si je. Pak je tu i hypotéza přisuzující mohutnému nosu kahauů roli rezonančního orgánu zesilujícího hlasové projevy vůdčího samce, svolávajícího tlupu. Cílem onoho studentského projektu proto mělo být vyhodnocování hlasového projevu kahauů v závislosti na rozměrech nosu.

Jak výzkum dopadl? — Nakonec z něj sešlo, neboť podobný uspořádali v Malajsii. Ještě jej nezveřejnili. O funkci nosu kahauů se asi bude diskutovat ještě dlouho.

V oblasti, na jejímž výzkumu se významně podílíte – v Balikpapanském zálivu – ale nejsou jen primáti. — Naše lokalita je na pobřeží. Zahrnuje tropický deštný prales i pozoruhodný mořský ekosystém. Mě vždy, přestože jsem primatolog, velmi zajímali delfíni a velryby. Máme tam kolegyni, která se kytovcům věnuje. Pravidelně jezdím na její akce a pomáhám jí. Je to pro mě taková příjemná rekreace. S dalekohledem před očima vyhlížím jejich hřbetní ploutve.

S jakým cílem? — Zmapovat jejich populaci u pobřeží. Každým rokem zaznamenáváme několik nových druhů. Snažíme se pak vysledovat, kde se zvířata přednostně zdržují, kudy se pohybují. Pomáhá nám to poznat lokality, kam je vhodné soustředit ochranářskou snahu tak, abychom kytovcům vhodným způsobem zajistili teritorium a migrační trasy. Jde o důležitý úkol, neboť některé ostrůvky, kolem nichž velryby migrují, mají sloužit jako obrovská překladiště hnědého uhlí, které Indonésie ve velkém vyváží do Číny. V Balikpapanském zálivu vzniká hned několik nákladních přístavů. Zároveň se na dně těží ropa, což provází zvýšená seismická aktivita, zatloukání ocelobetonových pilířů, používání motorových člunů atp.

Co jste o vlivu této zátěže na kytovce zjistili? — Pro delfíny orcely tuponosé je asi nejproblematičtější vliv na vyhledávání potravy. Echolokační orgán může být rušivými zvuky, jež v jejich prostředí vznikají, poškozený anebo zmatený. Delfíni pak nedokážou vyhledávat potravu, narážejí do lodí či ztrácejí sluch. Ve „spolupráci“ s průmyslovými firmami, které v oblasti podnikají, se snažíme zvukovým vlnám zabránit v šíření všude tam, kde se nějaká seismická nebo jiná aktivita objevuje poblíž migračních tras delfínů.

Jak toho dosahujete? — Kolem rušivé stavby ve vodě natáhneme hadice, z nichž vypouštíme vzduchové bubliny. Měly by vytvářet clonu, zabraňující průniku zvuků z místa zdroje do oblasti, kde delfíni hledají potravu. Bohužel se ukázalo, že to nefunguje, jak bychom si přáli. Při kontrolních měřeních hluku jsme zjistili, že bublinová stěna má minimální nebo žádný efekt. Změnili jsme tedy taktiku a naši asistenti stojí s dalekohledy v místech, kde víme o nějaké aktivitě nepříznivé pro živočichy. Jakmile se delfíni objeví, musí aktivita skončit. Pro firmy to znamená obrovské ztráty, neboť musejí na několik hodin zastavit stroje i veškerou související činnost a čekat, až delfíni proplují.

To musí být velmi konfliktní záležitost. — Ano, ale je to to jediné, co se nám zatím jakž takž daří.

Máte mezi místními hodně nepřátel? — Samozřejmě. Rozvojový svět se rozvíjí příliš rychle, v zásadě nešetrným a neudržitelným způsobem a většinu ochranářské práce, alespoň v oblasti, kde působím, netvoří zvířata, ale konflikty s těmito velkými hráči. Situace je taková, že si obě strany – jak developeři, tak ochranáři – snaží navzájem škodit.

Změnilo se to za posledních jedenáct let vaší přítomnosti v Indonésii? — Jedna z věcí, která se změnila, je palmový olej, ze kterého se během pouhých pár let stala největší hrozba pro indonéské pralesy. Když jsem do Indonésie přijel, ochranářská práce na východě Bornea byla zaměřena především na problematiku těžby dřeva (tehdy tam byly ještě poměrně rozsáhlé lesy, které ale rychle mizely kvůli těžbě) a lesní požáry (bylo jen několik málo let po katastrofálním vlivu jevu El Niño, kdy veliká část pralesů Bornea shořela). Tehdy jsme řešili různá ochranná opatření, která měla zabránit dalším požárům v příštích letech.

Což se, jak víme, tak úplně nepovedlo. Vloni přišlo další několikaměsíční El Niño a v říjnu vlna katastrofálních požárů Indonésii doslova sežehla. Ve městech se dusili lidé a v pralesích zahynuly tisíce vzácných zvířat jako orangutani, tygři a sloni. Jak dopadla vaše oblast v Balikpapanském zálivu? — U nás to byla menší katastrofa než mnohde jinde. Shořelo nám asi 20 procent území, což je samozřejmě hodně smutné, ale jinde toho bylo mnohem víc. Naštěstí se podařilo s pomocí protipožárních zábran oheň zastavit ještě předtím, než nějak významněji dorazil do panenského pralesa, jehož zbytek v oblasti máme.

Proč ta deset let budovaná opatření nezafungovala? — Jako zásadní problém se konkrétně v případě Balikpapanského zálivu ukázal hlavní cíl, který jsme si stanovili. Věřili jsme, že postačí, když jako zahraniční nevládní organizace vybudujeme systém ochrany, který předáme místní vládě, a ono to dál bude fungovat. Předání se podařilo a zpočátku to vypadalo jako úspěch, bohužel však pod místní vládou správa rezervace postupně ztrácela efektivitu. Zaměstnanci místo toho, aby něco dělali, velmi často seděli v kanceláři, pili kávu a užívali si života. Ušetřili na nákladech za benzin a na protipožárních hlídkách, koupili za peníze něco jiného a byli v klidu. Dělo se to velmi pozvolna, z roku na rok téměř nepostřehnutelnými změnami, ale za několik let už to vidět bylo.

Po požárech jsme systém proměnili. Vláda sdílí správu společně s nevládní organizací. Po stránce ochrany přírody to funguje velmi dobře, do lesa se opět vrací efektivní ochrana, a to nejen z hlediska požárů. Současně však vznikají různé konflikty a třenice na úrovni politické. Je to pochopitelně dáno tím, že jedno území spravují dva orgány. Požáry nás vrátily o několik let zpátky, paradoxně však sehrály i pozitivní roli v tom, že na problém upozornily.

Cena je vysoká – na Borneu vyhořely tisíce kilometrů čtverečních pralesa. — Ano, les je však schopen se zotavit, obnovit, stejně jako zbytkové populace většiny druhů živočichů. Podstatné je, aby společenstvo zdecimované ohněm dostalo k obnově příležitost.

Dostane ji vašich dvacet procent území rezervace? — To je teď ten největší problém. Už pociťujeme obrovské developerské tlaky na místní vládu, aby území prohlásila za zničené a bezcenné. Čekáme, že zvítězí tendence volání vyslyšet, aby bylo plochu možno využít k něčemu jinému. Například jako stavební pozemky. V tuto chvíli tedy vyjednáváme a lobbujeme za status zničeného území, za onu šanci, která lesu umožní pomalou obnovu.

A když spálená oblast šanci nedostane? — To by byla katastrofa mnohem větší než požáry samotné. Předpokládám, že na většině indonéského území zasaženého požáry se vyhořelé lesy zřejmě již nikdy nevrátí do původního stavu. Přijedou dělníci a zasažené území zcela odlesní.

Nebylo by snazší nechat les svému osudu? — Víte, jakmile les jednou vyhoří, je velmi náchylný k dalším požárům. Vyžaduje mnohonásobně intenzivnější protipožární opatření, než jaká praktikujeme v panenském pralese, tedy i podstatně dražší. V silně korupčním prostředí, jaké panuje v Indonésii, je to živná půda pro rozhodnutí, která nesledují dlouhodobý prospěch oblasti.

Kolik je v Indonésii lidí, kteří sdílejí váš pohled na to, co je dobře a co špatně? — Jako ochranář pociťuji, že v myslích tamních obyvatel došlo ke dvojí změně vztahu k přírodě. Jednak zanikl tradiční vztah k přírodě – to, že člověk dokáže na okraji lesa žít a v něm najde vše, co potřebuje. Současnou indonéskou populaci tvoří čím dál víc městští lidé, kteří v přírodě žít nedokážou, necítí se v ní dobře a pohodlně. Zároveň s touto negativní změnou přichází jakási občanská uvědomělost těch, kterým začíná na ochraně přírody záležet. Takové lidi skličuje ničení pralesů, zabíjení orangutanů, vymírání živočišných druhů. Je paradoxní, že zmíněné občanské uvědomění a vztah k ochraně přírody přicházejí ruku v ruce s tím, jak se Indonésané přírodě vzdalují.

Jak se dívají na Evropana vstupujícího do jejich přírody beze strachu z nepohodlí? — Vím, že někteří lidé z korporací, kteří se mnou nejsou zcela zadobře, zpochybňují třeba to, že mám doktorát. Podle nich takoví lidé nežijí v dřevěném domku na okraji lesa. Doktor musí mít dům, auto a žít na úrovni někde ve městě. Jsem proto v jejich očích cosi jako podvodník, který se za doktora jen vydává. Většina „poměštělých“ Indonésanů můj postoj plně nechápe. Na rozdíl od venkovanů, kteří si Evropanů schopných žít jejich tradičním způsobem života hodně váží.

Od chvíle, kdy jste založil projekt Pesisir Balikpapan, už uplynulo devět let, přitom status rezervace má zatím jen 100 km2, což je jen o málo méně než rozloha Hradce Králové. — Letos se podařilo vyjednat rozšíření rezervace o dalších 20 km2. Je to samozřejmě stále málo. Chtěli jsme více, ale jednání s úřady nejdou tak, jak bychom si přáli. Do budoucna usilujeme o mnohem větší rozšíření a možná i o změnu statusu oblasti na národní park. V současné době to je cíl nerealizovatelný, neboť není politická vůle místní vlády. Jedinou naší nadějí je zajistit ochranu území až do doby, kdy současnou garnituru vystřídá jiná, a doufat, že příští vláda bude víc nakloněna ochraně přírody a ekoturismu než expanzi průmyslu a olejných palem. Uvidíme za dalších deset let.

Pokud se to stane, budou tu ale stále firmy, kterým vaše ochranářské plány už dnes kazí obchod. Rozvoj parku by mohly vnímat jako protiútok. — Mám dojem, že není až tak nejhorší to, co tam zažívám já jako cizinec. V Indonésii vystupujeme proti korporacím, v jejichž zájmu není, aby přišel o život bílý výzkumník. Své kroky proti nám si proto trochu hlídají. Problém vidím v tom, že poměrně často napadají a zastrašují naše indonéské spolupracovníky.

Co si pod tím mám představit? — Zpočátku většinou dotazy: Kolik máte dětí? Už chodí do školy? Jak se daří manželce? Kdepak bydlíte? Atd. Po prvním „oťukávání“ postupně přibývá výhrůžek. V indonéských městech běžně v přístavech nebo na předměstích fungují nájemné gangsterské organizace. Většina korporací proto zaměstnává svou „soukromou“ mafii. Platí jim za to, že mafiáni kontaktují naše asistenty. Esemeskami i osobně.

Měli jsme kupř. jeden velmi nepříjemný případ, kdy osm – jak oni říkají – premanů přišlo o půlnoci „vyjednávat“ s jedním člověkem, zapojeným do naší kampaně. „Návštěva“ jej natolik vyděsila, že tento zdravý, mladý, silný muž skončil se srdečním selháním v nemocnici, kde si jej nechali týden. Za nějaký čas v jedné z vesnic zabili dva lidi. Zřejmě šlo o loupežné přepadení, které nemělo nic společného s nějakými ochranářskými či aktivistickými činnostmi, ale shodou okolností byl jeden ze zabitých zapojený do kampaně proti společnosti, která pěstuje olejné palmy v konfliktních oblastech. Ostatní korporace událost využily a začaly obesílat naše indonéské kolegy esemeskami ve smyslu: Tak vidíte, první z vás už nežije, dejte si pozor, abyste nebyli další. Většinou to stačí.

Jak na takové hrozby reagujete? — Kdyby Indonésané skutečně měli chuť jít s tím před soud, bylo by to pravděpodobně možné. Máme pro takové případy placeného právního poradce. Nemá moc práce. Zastrašování vede k tomu, že člověk zmlkne a nikam dál to nežene.

Indonéské úřady s tím nic nedělají? — Ne. V Indonésii jsou sice mafie ilegální, ale běžně fungují a vy si je můžete najmout. Nějaká zásadní snaha problém řešit podle mého názoru není vidět, což ve výsledku znamená, že popisované je celkem běžným způsobem „jednání“.

Jinou věcí je, že korporace převážnou většinu aktivistů získají tím, že je uplatí. Kupříkladu nabídnou nějaký dotovaný projekt, a aktivisté rovněž umlkají.

Anebo další metoda: Spolupracovali jsme se ženou, která velmi intenzivně bojovala za Balikpapanský záliv. Korporace to vyřešily tím, že nějak přiměly jejího šéfa, aby přišla o práci. Vzápětí se jí rozpadlo manželství a všechny dveře v Balikpapanu se jí uzavřely, až nakonec musela z města odejít. Když se po dvou letech vrátila, byla jako vyměněná. Do žádné vyhrocené kampaně se už nepouští. Tak bych mohl pokračovat.

Jak dlouho se to dá vydržet? — U běžného aktivisty v Indonésii je doba, po kterou je schopen efektivně spolupracovat, mezi jedním až třemi roky. Poté se většina místních lidí tak či onak stáhne. Musíme neustále hledat nové lidi, neboť každý rok zhruba třetinu lidí z kampaně ztratíme a musíme složitě hledat náhradu.

Dá se v tom všem ještě dělat skutečná věda? — Bohužel zjišťuji čím dál víc, že moc ne. Sám v tuto chvíli beru vědu spíše jako koníčka. Nechci ji pouštět docela, neboť by mi to bylo líto; zároveň se domnívám, že jsou určité cesty, jak vědu a ochranu přírody propojit. Pro nás je kupř. velmi důležité mít v terénu alespoň nějaký výzkumný projekt. Zkušenost ukazuje, že ve chvíli, kdy jsou tam výzkumníci – tím spíše zahraniční a napojení na osoby dlouhodobě působící v daném místě, jako jsem já – vzniká dojem, že jsou všichni sledováni, tedy pod kontrolou. Je to důležité jak z hlediska aktivistů, podílejících se na ochraně přírody (když si myslí, že je někdo sleduje, dělají mnohem lepší práci), tak i pro lidi, jejichž aktivity jsou ilegální; nedovolí si tolik. Přítomnost výzkumníků v terénu je tedy jednou z věcí, které mohou ochranářské snahy posílit.

Tato mise evidentně není pro slabé nátury. Bylo vám tam někdy opravdu dobře? — Ale ano, první rok (směje se). Jako naivní vědec jsem tehdy žil ve výzkumné stanici uprostřed pralesa, vzdálen nejhorším destruktivním korporátním aktivitám, a ještě nevěděl, co se děje.

Od té doby jste už nic pěkného nezažil? — Ale ano, mnohokrát. Třeba jednou večer, prodíral jsem se pralesem na cestě z vesnice zpátky do tábora. K cíli mi zbývalo ještě nějakých pět kilometrů, když se přede mnou objevil levhart obláčkový. Už ten fakt mě ohromil. Považte, jde o zvíře, které se na Borneu vyskytuje poměrně vzácně a navíc je mimořádně plaché. Už jen potkání s ním má punc mimořádnosti a většina lidí si z něj odnese jen vjem stínu či špičky ocasu, mizejícího v houští. A ten „můj“ levhart teď ležel na cestě přímo přede mnou. Vstal a vydal se k nejbližšímu stromu. Šel jsem za ním ve vzdálenosti asi dvou nebo tří metrů. Stal jsem se svědkem, jak si škrábe drápy o strom, pak se otočil, přiblížil se ke mně, zavrčel a odešel do lesní temnoty. Dodnes si nedovedu vysvětlit, jak je možné, že mne šelma tak tolerovala. Vyprávím-li to lidem, kteří se v Indonésii dlouhodobě zabývali výzkumem velkých koček, jen nevěřícně kroutí hlavou. Nikomu z nich se nestalo, že by je levhart vzal na procházku pralesem.

Měl jste strach? — Neměl. Moje představa je, že když člověk potká levharta, tak ten, kdo bude vyplašený, je levhart (směje se).

Kde chcete žít na stará kolena? — Určitě někde v tropech, ale jestli to bude zrovna Balikpapanský záliv, netuším. Koneckonců opravdu nemohu říci, jestli to místo ještě bude existovat, až já budu mít stará kolena. Situace je dost nejistá.

Mgr. Stanislav Lhota, Ph.D. (*1974)

Primatolog, výzkumný pracovník Zoologické zahrady v Ústí nad Labem, odborný pracovník České zemědělské univerzity v Praze. Jako student teplického gymnázia se v letech 1992 a 1993 úspěšně účastnil biologické olympiády (Vesmír 95, 207, 2016/4). Národní kola obou ročníků vyhrál, mezinárodní klání završil absolutním vítězstvím v roce 1992, o rok později druhým místem.

Mezi lety 1994 a 2000 zkoumal sociální chování hulmanů posvátných v Bhangaru v indickém Rádžasthánu. Roku 2003 odjel do Mananary na severovýchodě Madagaskaru zkoumat ekologii a chování lemurů ksukolů ocasatých (Daubentonia madagascariensis). Od roku 2005 se zabývá ekologickým výzkumem a praktickou ochranou kahauů nosatých (Nasalis larvatus), hulmanů běločelých (Presbytis frontata) a dalších druhů primátů v tropickém deštném pralese a pobřežních mangrovech v oblasti Balikpapanského zálivu v indonéské části Bornea. Od roku 2007 stojí v čele ochranářského projektu Pesisir Balikpapan, bojujícího aktivně za záchranu velmi cenného přírodního bohatství Balikpapanského zálivu v indonéské části třetího největšího ostrova planety. V roce 2012 spoluzaložil českou Koalici proti palmovému oleji.

O svých pozorováních Stanislav Lhota zasvěceně publikuje na stránkách ZOO Ústí nad Labem: zoousti.cz/ochranarske-projekty/bornejsky-denik

Soubory

článek ve formátu pdf: V201610_558-561.pdf (431 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky