Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Svět báječných nových retardérů1)

aneb Co nám říká Titanic

Publikováno: Vesmír 91, 315, 2012/6
Rubrika: Úvodníky

Nedávno média hřmotně oslavila (jinak se to bohužel říct nedá) sto let, kdy se k úžasu celého světa potopila nejmodernější a nejbezpečnější loď světa. Titanic. Hnán ctižádostí, ziskuchtivostí i pýchou hned při své první zámořské plavbě z Evropy do Ameriky narazil na ledovec.

Věcně je vše jasné: Plul příliš rychle. Kapitán v honbě za Modrou stuhou (cena za nejrychlejší překonání Atlantiku lodí) ignoroval možnost výskytu ledů a nepřizpůsobil rychlost viditelnosti. Noční hlídka uviděla ledovec teprve na 500 metrů. V tu chvíli, 14. dubna 1912 dvacet minut před půlnocí, Titanic plul rychlostí skoro 40 km/h, takže se jeho 60 000 tun setrvačné hmoty nedalo včas ani vychýlit, natož zastavit. Parník narazil bokem, ocelový trup se rozpáral jako krabička sardinek. 270metrová loď se začala pomalu potápět. Nějakou dobu posádka situaci tajila („na palubě se ještě tančilo“), teprve půl hodiny po půlnoci došlo na záchranné čluny. Ty mohly pojmout jen polovinu lidí, avšak ani se nestačily zaplnit. Z více než 2200 lidí na palubě jich přes 1500 utonulo.

Kapitán Titaniku byl zajisté zkušený námořník a přiměřeně čestný člověk.2) Přesto způsobil tragédii dějinného rozsahu. Nechci se nořit do „metafyziky“ svobodné vůle, ale jak pochopil už sv. Augustin, jsou situace, kdy stokrát víme, že nekonáme správně, ale v tu chvíli „nemůžeme jinak“.3) Jedinci schopní nikdy neselhat – nejen z neznalosti, ale vinou svých lidských slabostí – jsou asi tak častí jako bílí jednorožci. Není za jejich selháním chování pro dané podmínky evolučně nastavené, tudíž nakonec zákonité? Ano, chybovat je přirozené, chybovat je lidské!

Lidská psychika produkující přirozené chyby zůstává historickou konstantou; ať se nám to líbí nebo ne, v hloubi svých duší stále jsme sobečtí a poživační predátoři. Změnilo se však něco jiného. Dávno pryč je doba, kdy chyba člověka přinesla újmu pouze jemu a osobám v nejbližším okolí a kdy následky této chyby rychle zahladil čas. Díky výsledkům vědy a techniky dnes už mnoho jednotlivců vládne silami, které nám dokážou zavařit i na dálku a na několik generací dopředu. Možnost, že tito jedinci selžou, musíme vyvažovat nikdy nekončícím souborem technických, legislativních, organizačních a kdovíjakých ještě bezpečnostních opatření.

Však nedosti – prostřednictvím výsledků vědy a techniky, kterých se zmocnil byznys, takřka všichni vládneme silami sice relativně nepatrnými, zato jsou nás miliardy. A co je životu méně nebezpečné – jeden prasklý ropný vrt v Mexickém zálivu, nebo třeba každoměsíční exhalace stamilionů automobilových výfuků? I tady se snažíme jistit, technickým příkladem za všechny budiž nechvalně známé retardéry v ulicích měst nebo omezovače rychlosti vestavované do marnivě silných aut. Dokonce mám podezření, že čím dál víc není naším hlavním problémem vymyslet nějaké technické zařízení, ale udělátko či fintu proti jeho zneužívání – a to ještě většina „omezovačů“ na svůj zrod teprve čeká!

Ale tady už narážíme na jinou hranici, která je stejně jako u svobodné vůle těžko exaktně uchopitelná. Kolik nechat jednotlivci ve vztahu k technice osobní svobody? Každý z nás přece tu a tam nemá svůj den nebo ho dostihnou okolnosti, kdy v něm ctižádost zvítězí nad ctí, kdy zodpovědnost podlehne adrenalinu. Tím spíš, že jsme obklopeni stále lákavějšími i dostupnějšími příležitostmi k pokleskům všeho druhu...

Ano, vstoupili jsme do doby, kdy většinu svého momentálního důvtipu dáváme do služeb omezování následků chybného využívání svého předchozího důvtipu. Když si ale vezmeme veškeré ty stávající i budoucí speciální „omezovače“, vtírají se otázky: Kdo je tady vlastně pánem? Nebylo by pro nás přece jen nakonec lepší soustředit se na menší počet, zato univerzálnějších retardérů? Místo jednotlivých příznaků omezovat společné příčiny, neřku-li dobrovolně zpomalit svoji plavbu a o to pozorněji se cestou rozhlížet?

Poznámky

1) Počátkem února 1932, tedy před 80 lety, vyšla antiutopie Aldouse Huxleyho Brave New World (česky Konec civilizace). Radno alespoň připomenout, neboť ona anticipuje jeden ze dvou zřejmě nejpravděpodobnějších směrů vývoje lidstva v nejbližších dobách (směr druhý představuje Orwellův román 1984, který vyšel v červnu 1949). O vzájemném vztahu těchto dvou nejbližších možných světů zajímavě uvažuje např. americký politický novinář Chris Hedges na www.zvedavec.org/komentare/2011/01/4155-2011-bajecna-nova-dystopie.htm.

2) Kdyby byl čestný relativně moc nebo relativně málo, nestal by se kapitánem nejlepší lodi světa.

3) Tato „skrytá nutkavost“ má však i své světlejší stránky, jakkoli – jak už to v životě chodí – zřídkavější. Církevní reformátor Martin Luther zakončil svoji obhajobu na říšském sněmu v dubnu 1521 ve Wormsu těmito slovy: „Zde stojím a nemohu jinak. Bůh mi pomáhej. Amen.“

Soubory

článek ve formátu pdf: 201206_315.pdf (146 kB)

Diskuse

Počet příspěvků: 1