Sucho v sedmi pádech

Rozmazleni středoevropským mírným klimatem, zvykli jsme si, zvláště ve městech, žít jaksi mimo přírodní cykly. Počasí nás zajímalo pouze před víkendem a dovolenou. Bude hezky na koupání? Porostou houby? Bude na horách dost sněhu?

Se vším ostatním ať si lámou hlavy zemědělci nebo vodohospodáři. Nám voda z kohoutku teče, chleba jsou v supermarketu vždy plné regály a zprávy o povodních či suchu k nám přicházejí zpravidla z exotických koutů světa. Jen občas zpestří zpravodajství nějaká ta místní povodeň, ale i tu lidé, jimž se vyhnula, vnímají spíše jako reality show.

Dokud měly extrémní projevy počasí charakter abstraktní hrozby, bylo pro veřejnost i politiky snadné je ignorovat. Nejpozději s moravskými povodněmi v roce 1997 se ale situace začala pozvolna měnit. O extrémech se začínáme bavit. Po povodních v letech 1997 a 2002 to byl především nadbytek vody, po loňském suchu se o pozornost přihlásil její dočasný i chronický nedostatek. Sucho jsme začali skloňovat ve všech pádech.

Sucho (1. pád) je třeba vnímat jako subjekt, hybatel dalších událostí, stejně jako objekt – důsledek našeho počínání: člověk sice větru a dešti neporučí, ale svými aktivitami dokáže sucho (4. pád) vyvolat a zesílit jeho negativní důsledky.

Loňské sucho v mnoha českých vesnicích, v nichž lidem vyschly studně, přiložilo pod kotel nenápadně doutnajících sousedských sporů, mnohde oživilo polozapomenuté rodové křivdy a nenávisti.

V malém měřítku to byla ukázka konfliktů, které mají v globálním měřítku podstatně dramatičtější podobu než pokřikování nadávek přes plot a pomlouvání u piva. Války o vodu, suchem a neúrodou vyvolané migrace a nestabilita budou spoluurčovat obraz 21. století v globálním měřítku. Extrémy plodí extrémy. Svět je propojený a chronické sucho v jednom koutě světa může vyvolat místní hladomor, způsobit ekologickou katastrofu, ale také zprostředkovaně zvednout preference extrémistických stran na opačné straně planety.

Letos sucho vinou El Niña trápí především jih Afriky. V některých jejích oblastech spadlo nejméně srážek za posledních sto let a potravinovou pomoc potřebuje nejméně 14 milionů lidí. Úroda kukuřice se očekává o čtvrtinu nižší než dlouhodobý průměr a ceny základních potravin na mnoha lokálních trzích vzrostly několikanásobně, což pociťují jak konkrétní obyvatelé postižených oblastí, tak ekonomiky celých států s těžko předvídatelnými globálními důsledky.

V roce 2003 se afričtí politici v rámci projektu Africké unie CAADP¹⁾ zavázali věnovat 10 % svých státních rozpočtů na rozvoj zemědělství včetně zlepšení hospodaření s vodou. Podle posledních čísel se průměr na kontinentu pohybuje stále pod třemi procenty.

Suchu (3. pád) se musíme bránit, ale zároveň se musíme naučit se suchem (7. pád) žít, k čemuž je nezbytné pochopit jak příčiny, tak důsledky sucha (2. pád). Obojí sahá od zemědělství a průmyslu po ekonomii a politiku. Proto je třeba, aby do veřejné debaty o suchu (6. pád) vstoupily nejrůznější profese a odbornosti.

Klimatologové, meteorologové, hydrologové, vodohospodáři, zemědělci? Samozřejmě. Ale také geografové, krajinní ekologové, politologové, sociologové, ekonomové, odborníci na územní plánování a urbanismus. Molekulární biologové a genetici, protože udržet výnosy zemědělských plodin v měnících se klimatických podmínkách bez jejich pomoci zřejmě nepůjde (viz s. 578). A prostor se jistě otevírá i pro psychology a psychiatry, neboť chronické sucho je faktor stresující nejen rostliny.

Mezi snahami suchu bránit a adaptovat se na ně jsou mlhavé hranice. Mimo jiné záleží na tom, jaké sucho máme na mysli. Suchu meteorologickému se nemůžeme zcela vyhnout. A zdá se, že ani jeho zvyšující se frekvenci. Se suchem zemědělským, hydrologickým a socioekonomickým už leccos dělat lze, třeba opatřeními vedoucími k lepšímu zadržování vody v krajině (jakkoli nejde ani tak o adaptaci na klimatické změny jako o snahu vrátit krajině její přirozenou schopnost, o kterou jsme ji – a zprostředkovaně i sebe – v minulosti okradli).

Podmínkou sine qua non pro naši akceschopnost je poznání, že problém skutečně existuje. „Sucho (5. pád), přijď!“ chtělo by se ve zdánlivém rozporu se zdravým rozumem zvolat. „Nejhorším scénářem pro tuto zemi by patrně byl plíživý a nenápadný nástup subtropů. To se raději včas nechme vyděsit několika ukázkami extrémnějších podmínek, které tady za několik málo desítek let zavládnou,“ jak na straně 562 píše Petr Sklenička.