Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Středomoří, místo setkávání

Jak islámský svět přispěl k formování moderní Evropy

Publikováno: Vesmír 95, 462, 2016/7
Obor: Historie

Přesvědčení Evropy o vlastní nadřazenosti částečně relativizuje fakt, že ve středověku evropskou kulturu obohacovala tehdy v mnohých ohledech intelektuálně vyspělejší kultura a vzdělanost islámská. Intenzivní kontakty muslimů a křesťanů zejména v oblasti Středomoří významně přispěly k následnému rozkvětu evropské renesance, na jejíchž základech stojí moderní Evropa.

V období renesance Evropa položila základy pro svou moderní kulturní identitu a zároveň vstoupila do nové fáze reflexe svého sebepojetí, v rámci níž se také formovalo její vědění nejen o sobě samé, nýbrž i o „těch ostatních“. Přestože středověká koncepce res publica christiana ztrácela na své aktuálnosti, základní sebeurčení Evropy se stále odvíjelo od její identifikace s křesťanstvím, jeho tradicí a hodnotami. Ty pak přinejmenším do doby, kdy dosáhla vůdčí pozice díky své technologické vyspělosti, sloužily jako hlavní argument pro legitimizaci přesvědčení Evropy o vlastní nadřazenosti.

Vlivem tohoto pojetí a s ohledem na požadavek systematizace a kategorizace vědění byly v našich dějinách často opomíjeny širší (mezi)kulturní souvislosti. Právě díky jejich nahlížení lze odhalit mnohé nečekané prostorové i časové spojitosti, na což apeluje Stephen Greenblatt v předmluvě k nedávno publikované knize Cultural Mobility, a Manifesto. Je skutečně možné jednoznačně určit, kde a kdy jedna historie začíná a končí?

Přijmeme-li pro tuto chvíli takovou perspektivu, lze chápat „Západ“ a „Východ“ nikoli jako věčné rivaly stojící proti sobě, nýbrž jako aktéry interagující v jednom prostoru. Obzvláště to pak platí o Evropě a islámském světě a jejich vzájemném historickém působení v oblasti Středomoří. To na jedné straně samozřejmě představovalo dějiště mocenských i ideologických sporů, bojů i válek, na druhé straně z hlediska transmise kultury a vzdělanosti do velké míry jednotný prostor. Příčinou byly intenzivní pohyb osob a cirkulace předmětů, způsobené hojnými diplomatickými i obchodními styky. Mezi 12. a 15. stoletím docházelo k obohacení evropské kultury v některých ohledech tehdy intelektuálně vyspělejší kulturou a vzdělaností islámskou. To významně přispělo k následnému rozkvětu evropské renesance, na jejíchž základech moderní Evropa stojí.

Pro plné pochopení významu tohoto přínosu islámského světa je nutné vzít nejprve v úvahu intelektuální klima evropského středověku. Zatímco centrem vzdělanosti byla Byzanc, jež přímo navazovala na řeckou kulturu a propojila její dědictví s ideami křesťanství, Západ v tomto ohledu mohl ve své tradici čerpat pouze ze svatého Augustina a pár dalších ojedinělých osobností. Z řecké vzdělanosti těžil i islámský svět, avšak zároveň díky své geografické poloze vycházel i z kulturního odkazu starověké Persie, Egypta a Indie. Hlavním dějištěm intelektuálního a kulturního rozmachu byl tedy v období středověku Východ, což dokládá i skutečnost, že zatímco knihovna francouzského krále Karla V. Moudrého čítala kolem roku 1380 přibližně 900 spisů, disponovaly bagdádská i káhirská knihovna o čtyři století dříve milionem titulů.

Hlavním dějištěm – Východ

Zásadní rozvoj na poli islámské vědy a vzdělanosti se odehrál během Abbásovského chalífátu (750–1258), kdy vztahy islámského světa s Byzancí nabyly diplomatičtější povahy a islámská kultura se plně otevřela té řecké. Z podnětu chalífy Hárúna ar-Rašída vznikla v Bagdádu na konci 8. století instituce zvaná Bajt al-hikma (Dům moudrosti), jež zahrnovala zmíněnou knihovnu a observatoř a sdružovala zejména muslimské, příležitostně však i židovské a křesťanské badatele a myslitele. K jejímu rozkvětu počátkem 9. století výrazně přispěl chalífa al-Ma’mún, jenž dokonce ve svém odhodlání učinit z Bagdádu centrum vzdělanosti posílal do Byzance posly s žádostí o konkrétní tituly v knihovně chybějící. Studovány byly zejména spisy matematické, astronomické, medicínské a filozofické, z těch nejznámějších například díla Aristotela, Klaudia Ptolemaia či Dioscorida. Bez jejich překladů do arabštiny by se mnohé z intelektuálního dědictví antiky nebylo dochovalo. Důležitou roli v tomto procesu kopírování rukopisů sehrála i skutečnost, že poté, co se muslimové po porážce Číňanů v bitvě u Talasu v roce 751 obeznámili s technologií výroby papíru, byl v Bagdádu kolem roku 800 založen první papírenský mlýn. Bajt al-hikma byl centrem islámské vzdělanosti až do roku 1258, kdy Bagdád vyplenili Mongolové.

Bagdád však nebyl jediným místem islámského světa, v němž se dále rozvíjely ideje řeckých klasiků. V oblasti dnešního Íránu za mecenátu bújovské dynastie (932–1055) dosáhl intelektuální odkaz antiky vrcholu v díle polyhistora Ibn Síny (zemřel r. 1037), známého též pod latinizovaným jménem Avicenna. Člověka vnímal jako mikrokosmos reflektující principy makrokosmu božího stvoření a rozvinul i koncept „dokonalého“ člověka vyznačujícího se svou univerzálností, jenž je nám později znám z renesance.

Vzdělanost však rozkvétala i v západních koutech islámského světa. Například po vzoru bagdádského Bajt al-hikma byly založeny obdobné vzdělávací instituce v marockém Fezu (859) či Káhiře (988), obě ve svém formálním uspořádání předobrazy pozdějších evropských univerzit. Zmíněna by zde měla být i knihovna córdobského chalífy al‑Hakama II., jež v druhé polovině 10. století disponovala 400 tisíci tituly.

Kvas ve Středomoří

Za hlavní období kulturní transmise mezi islámským světem a Evropou lze označit 9. až 15. století. Stěžejní přitom byly ty oblasti Středomoří, v nichž vlivem historického vývoje docházelo k intenzivním kontaktům muslimů a křesťanů, tedy Pyrenejský poloostrov a Sicílie, a důležité obchodní uzly, zejména italské městské státy, především Benátky, a později i osmanský Istanbul. Od 11. století hrály významnou roli také vzájemné styky během křížových výprav.

Během muslimské nadvlády na Pyrenejském poloostrově a Sicílii zde byly uvedeny mnohé produkty, materiály a technologie zpracování, jež byly pro Evropu nové či od dob antiky pozapomenuté. Ty se pak díky mobilitě především v rámci obchodu a náboženských poutí, zejména do Santiaga de Compostela, rychle šířily dále po kontinentu. Jen pro nastínění rozmanitosti těchto inovací jmenujme například cukrovou třtinu, rýži, citrusové plody, meruňky, hedvábí, koberce, porcelán či rozmanitá koření, z technologií pak ideu větrného mlýnu, konzervace potravin za pomoci ledu, tisku z výšky, důlní těžby, užití zlata jako platidla či rozvodu vody a topení v domě. V očích Evropanů tak byl islámský svět zdrojem kvalitního a luxusního zboží a jistá přepychovost tamního života podnítila imaginaci Evropanů, což je patrné v dobové literatuře i výtvarném umění.

To možná bylo impulsem k prvotní iniciativě křesťanů seznámit se s arabskou vzdělaností. Jedny z nejranějších dochovaných zmínek hovoří o francouzském mnichu Gerbertovi d’Aurillac, známém později též jako papež Silvestr II. Ten mezi léty 967 a 969 pobýval ve Španělsku, kde se v katalánském klášteře Santa María de Ripoll obeznámil s arabskou vzdělaností, a to nejen teoreticky, nýbrž i prakticky ve formě astrolábů a abaků. Právě on měl v Evropě poprvé zavést užívání desítkové soustavy a arabských číslic včetně nuly, s níž římské číslice neoperují.

Prostředníci: Židé

Protože jen málo Evropanů ovládalo arabštinu, sloužili jako významní prostředníci v tomto procesu židé. Ti nejenže byli kočovnými obchodníky, kteří dováželi luxusní zboží, nýbrž i překonávali jazykovou bariéru a zprostředkovávali kontakt. Současně židovští myslitelé sehráli významnou roli v překladatelských školách zakládaných křesťany na přelomu 11. a 12. století na dobytém území Pyrenejského poloostrova, jež se zaměřovaly na překlady z arabštiny do latiny, popřípadě kastilštiny.

Nejvýznamnější z nich se nacházela v Toledu a dosáhla hlavního rozkvětu pod mecenátem kastilského krále Alfonse X. Moudrého, dokladem čehož jsou i známé Alfonsinské tabulky (1252) pro výpočet polohy Slunce, Měsíce a planet vzhledem k hvězdám, jež vycházely z ranějších výpočtů muslimských astronomů.

Velký přínos v procesu transmise znamenala i vláda římského císaře Fridricha II. Štaufského, významného mecenáše vzdělanosti, jenž se o islámskou vědu sám aktivně zajímal, a dokonce ovládal i arabštinu. Jeho dvorní matematik Leonardo Pisano, známý též jako Fibonacci, se při svých cestách do Egypta a Sýrie seznámil s metodami algebry a zasadil se o užívání arabských číslic v Evropě. Kuriozitou je, že Fridrich II., v inspiraci Aristotelovou Zoologií, jejíž překlad si nechal zaslat z Toleda, vybudoval kvůli pozorování zvířat zoologickou zahradu, v níž byla mimo jiné představena první žirafa v Evropě.

Vztah víry a rozumu

Jedním z nejvýznamnějších filozoficko-teologických přínosů, v nichž Evropa navázala na islámský svět, je koncepce vztahu víry a rozumu, zásadní pro transformaci evropského myšlení směrem k racionalismu. Konfrontace monoteistických náboženských dogmat s antickou filozofií a aristotelovským skepticismem musela vyústit v dichotomii víry a rozumu, již se myslitelé judaismu, křesťanství i islámu snažili překonat. Harmonizace vztahu víry a rozumu tak byla klíčovým tématem středověké filozofie.

V křesťanském prostředí se této problematice mezi prvními hlouběji věnoval svatý Augustin, konečné rozřešení konfliktu víry a rozumu však přinesl až Tomáš Akvinský. Podle jeho učení víra a rozum nemohou být divergentní, neboť mají společný původ, pravdu pramenící z Boha, a vzájemná odlišnost pramení jen z jejich rozdílné povahy – víra je založena na nadpřirozeném zjevení, rozum je přirozená schopnost člověka. Zároveň rozum vede k racionálnímu poznání jsoucna a odhalení pouze některých pravd, v případě pravd nadpřirozených rozpozná pouze jejich existenci, nikoli však již esenci.

Tato klíčová teze odkazuje k islámské filozofii hned v několika ohledech. Důsledné odlišení esence a existence se odvíjí od zmíněného Avicenny a také myslitele turkického či perského původu al-Fárábího (zemřel přibližně r. 950). Dále vzbuzují domněnky o možné inspiraci četné formální i obsahové analogie s obdobnou koncepcí předního představitele islámského aristotelismu, Ibn Rušda (zemřel r. 1198), zvaného též Averroes, vyslovenou v dílech Taháfut at-taháfut a Kitáb fasl al-maqál (česky Rozhodné pojednání o vztahu náboženství a filosofie).

Tomáš Akvinský byl s dílem Averroa nepochybně obeznámen, a možná se dokonce skrze ně seznámil i se samotnou Aristotelovou filozofií. Averroes byl často zmiňován i českými učenci a mimo jiné se na něj několikrát odvolává také Jan Hus.

Ani evropská literatura nezůstala prosta vlivů islámské filozofie. Struktura sfér nebe a pekla v Dantově Božské komedii napovídá vliv islámské eschatologie, přičemž pozoruhodná je zejména podobnost s dílem filozofa a súfijského mystika Ibn ‘Arabího. Asín Palacios uvádí jako možné vysvětlení skutečnost, že Dantův učitel Brunetto Latini působil jako vyslanec na dvoře již zmíněného španělského krále Alfonse X. Moudrého. Také filozofický román Ibn Tufajla (zemřel r. 1185) Hajj ibn Jaqzán (Živý, syn bdícího), pojednávající téma robinsonády, tedy člověka rozvíjejícího svou osobnost v izolaci, byl pravzorem pro známý Defoeův román.

Na poli přírodních věd

Na poli islámských přírodních věd zaznamenalo jeden z největších pokroků lékařství, v němž muslimští učenci navázali na Galéna a Hippokrata. Avicennova pětidílná encyklopedie Kánún fi’t-tibb (Kánon lékařství), ve 12. století přeložená do latiny, je zmiňována v dílech mnoha evropských raně novověkých lékařů.

Al-Kindí (801–873) v inspiraci Aristotelovou Fyzikou popsal vztah mezi velikostí podnětu a mírou reakce organismu zejména pro potřeby farmacie. Peršan Ar-Rází (zemřel r. 925), autor přibližně 200 titulů, z nichž polovina je věnována lékařství, proslul zejména svým pětadvacetisvazkovým dílem Kitáb al-háwí fi’t-tibb (Všeobecná kniha lékařství), které roku 1279 přeložil do latiny židovský lékař Farragut. Jeho další traktát Kitáb al-mansúrí (latinsky Liber Almansoris), zavádějící nové postupy v chirurgii, jako zašívání ran či užívání bavlněného obvazu, byl pak jednou ze základních učebnic i na pražské univerzitě, a osobní lékař Václava IV., Jan Vitlova z Jindřichova Hradce, k němu napsal vlastnoručně výklad a komentář.

Také Dioscoridova farmakopéa se dočkala nejprve arabského a následně i latinského překladu pod názvem De Materia Medica, a to poté, co její řeckou verzi v 10. století věnoval byzantský císař Konstantin VII. córdobskému chalífovi ‘Abd ar-Rahmánovi III. Rovněž to byli Arabové, kdo poprvé ve 14. století důsledně v nemocnicích oddělovali nemocné a uplatňovali karanténu.

Muslimští astronomové zdokonalili astroláb, určili některá souhvězdí a pojmenovali mnohé hvězdy, jako například Altair či Aldebaran. Zároveň G. Saliba vyslovuje domněnku, že Koperník svoji teorii heliocentrismu zformuloval na základě inspirace myšlenkami astronomů Nasír ad-Dín at-Túsího (zemřel r. 1274) a ‘Alí Kúščího (zemřel r. 1474), s jejichž díly se Koperník seznámil skrze Peuerbachův a Regiomontanův aktualizovaný překlad Ptolemaiova Almagestu, publikovaný v roce 1496.

Optická teorie arabského polyhistora Ibn al-Hajthama (zemřel přibližně r. 1040), známého též jako Alhazén, formulovaná v Kitáb al-Manázir (Kniha optiky, do latiny přeložená jako Perspectiva) upozornila na specifika zrakového vnímání člověka. Dle Beltinga tak představovala prvotní impuls pro zformování koncepce lineární perspektivy, již rozvedl matematik Biagio Pelacani da Parma (zemřel r. 1416) a která pak ovlivnila ráz renesančního malířství.

Z mešity kostel a naopak

Křesťané a muslimové však vzájemně nepřejímali jen myšlenkové koncepce a vědecké poznatky a teorie, nýbrž i umělecké předměty či dokonce sakrální stavby, jež po úpravě sloužily vyznavačům „konkurenčního“ náboženství.

Z původní mešity v Córdobě se tak stal nejprve roku 1236 kostel Panny Marie, později v 16. století i katedrála Neposkvrněného početí Panny Marie. Na minaretu byl vztyčen kříž, v mihrábu umístěn oltář, přibylo několik kaplí, včetně té pohřební královské. Stejně tak byl byzantský chrám Hagia Sofia přeměněn v mešitu ihned po dobytí Konstantinopole Osmany 29. května 1453. Tamní ikony byly odstraněny, mnohé mozaiky zakryty omítkou, císařský trůn byl nahrazen sultánovou tribunou, mramorová podlaha byla pokryta koberci a byl započat projekt výstavby minaretů.

Mobilita umělců, popřípadě naopak setrvávání muslimských řemeslníků na území dobytém křesťany vedlo k přejímání funkčních i dekorativních prvků a odráželo se v následné umělecké a architektonické produkci.

Na Pyrenejském poloostrově se tak mezi 12. a 15. stoletím rozvinul specifický mudecharský architektonický styl (arte mudéjar). V něm se stavěly především kostely, přičemž jejich forma byla paradoxně z velké části islámská, včetně příznačné ornamentální štukové dekorace či zdobení fasády kladením cihel a dlaždičkováním v geometrickém pořádku. Dokladem obdobného prolnutí evropského a islámského stylu je i sicilská Capella Palatina, kterou postavil normanský král Roger II. Zajímavý je i případ ceremoniálního pláště tohoto panovníka z let 1133–1134, jehož výšivka sice zobrazuje lva vítězícího nad velbloudem jako symbol normanského vítězství nad Araby, avšak oslavný nápis lemující dolní okraj pláště je v arabském písmu, neboť autorem pláště byl muslimský řemeslník.

Ještě v druhé polovině 15. století se umělci volně pohybovali mezi křesťanskými a muslimskými dvory. Na žádost osmanského sultána Mehmeda II. Dobyvatele propůjčil Ferdinand I. Neapolský do Istanbulu malíře a medailistu Constanza da Ferraru. Malíře Gentila Belliniho vyslal pro změnu benátský dóže. Je také opodstatněné se domnívat, že Leonardo da Vinci navštívil během výzkumné expedice osmanskou říši a muž, o němž ve svých dopisech z doby kolem roku 1484 referuje jako o „Devatdar Kait-Bai“ a jenž byl považován za postavu smyšlenou, byl ve skutečnosti vzdělaný mamelucký sultán Kájtbáj.

Je to právě renesance, jež je vnímána jako zásadní milník v procesu vydělení „západní“ kultury od těch ostatních. Oživování a navazování na dědictví antiky však nebylo výsadou Evropy a islámský svět v něm sehrál neméně zásadní roli. Evropané se často poprvé setkávali s řeckou vzdělaností nepřímo a v reinterpretacích muslimů, a tudíž stejně jako jsme potomci antického Řecka a Říma, navazujeme do určité míry i na Bagdád, Káhiru či islámskou Córdobu. Pohyb v oblasti Středomoří se výrazně podílel na vytvoření moderní identity Evropy a je přirozenou součástí její historie.

Literatura

M. Mendel, B. Ostřanský, T. Rataj: Islám v srdci Evropy. Vlivy islámské civilizace na dějiny a současnost českých zemí. Academia, Praha 2007.

Stephen Greenblatt (ed.): Cultural Mobility, a Manifesto. Cambridge University Press, Cambridge 2010.

Hans Kaufmann: Maurové a Evropa. Panorama, Praha 1982.

William Montgomery Watt: The Influence of Islam on Medieval Europe. Edinburgh University Press, Edinburgh 1994.

Miguel Asín Palacios: Huellas del Islam: Sto. Tomás de Aquino, Turmeda, Pascal, S. Juan de la Cruz. Madrid 1941.

George Saliba: Islamic Science and the Making of the European Renaissance. MIT Press, Cambridge 2007.

Ibn Rušd: Rozhodné pojednání o vztahu náboženství a filosofie. Academia, Praha 2012.

Abú Bakr Ibn Tufajl: Živý, syn bdícího. Academia, Praha 2011.

Jan M. Ziolkowski (ed.): Dante and Islam. Fordham University Press, New York 2015.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201607_462-465.pdf (460 kB)

Diskuse

Počet příspěvků: 1