Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Strážci

Surikaty nehlídají ostatní členy smečky, ale samy sebe
Publikováno: Vesmír 78, 427, 1999/8
Obor: Etologie

Lidé se vesměs chovají nesobecky. Když se kupříkladu soldateska vydá rabovat, znásilňovat a vraždit, jeden její člen nesobecky koná strážní službu, aby nebyli přepadeni domobranou nebo kompetující soldateskou; takový strážce ovšem nezažívá žádné radosti, a proto se musí soldáti ve strážení střídat. Také mnoho sociálních zvířat předvádí toto směnné strážení.

Ze zoologických zahrad známe promykovitou šelmu surikatu (Suricata suricatta) z pouští jižní Afriky: skupina žlutavých zvířat s bílými obličeji a černýma očima i ušima se hemží po výběhu, zatímco jeden nešťastník na vyvýšeném místě stojí na zadních v mírném záklonu a s hysterickým výrazem v tváři hlídá. Skupina surikat v přírodě obvykle zahrnuje dominantní pár (jehož potomky je zhruba 75 % mláďat), 2–15 dospělých helperů obojího pohlaví a nějaká ta mláďata; občas jsou ve skupině i další, nepříbuzní samci-imigranti. Celá tato smečka shání 5–8 hodin denně potravu, při čemž strkají hlavu do písku až 20 centimetrů hluboko; v tom okamžiku jsou surikaty věru neschopné se o sebe postarat, a hlídač se hodí. Takový jedinec jistě první zahlédne blížícího se predátora a poplašným výkřikem varuje své bližní. Takového jedince si jistě predátoři všimnou prvního, a proto se pro své bližní občas i obětuje. Tento altruizmus je pak vysvětlitelný přibuzenskou selekcí (hlídám, čímž zachraňuju své geny v tělech svých příbuzných) nebo reciprocitou (dnes já tobě, zítra ty mně).

Jenže to, že taková pohádka je pěkně konformní se současnou sociobiologickou ortodoxií, ji nečiní o nic vědečtější, než jsou jiné pohádky; důležité je, že umožňuje formulaci jednoduchých a jednoduše testovatelných hypotéz. Například strážci by měli být opravdu častěji sežráni, měli by více hlídat své blízké příbuzné nebo by jedinci měli ve strážení pravidelně rotovat, ochota strážit by neměla záviset na okamžitém hladu či nasycení jedince, samotářsky žijící jedinci by strážit neměli apod. Protože je tu ještě jedno alternativní vysvětlení: surikata s plným břichem nemá nic moc na práci a hlídá proto, že hlídač první uvidí nebezpečí a může prchnout; v tom případě prostě hlídá sám sebe. I tato pohádka umožňuje tvorbu hypotéz – totiž právě opačných – a záleží jen na ochotě badatelů odjet někam do Afriky a marnit tam čas pozorováním surikat. (Pozorování surikat v Africe je ovšem činnost nápadná a zasluhující vysvětlení – buď to dělají kvůli lidstvu či surikatám, anebo to dělají kvůli sobě. Pokud to dělají kvůli lidstvu či surikatám, měli by tak činit nezávisle na okamžitém fyziologickém stavu, tedy například o hladu, a v celkové dlouhodobé bilanci by zkoumání mělo výzkumníkům škodit.)

V Jižní Africe se v poušti Kalahari tyto výzkumy vskutku prováděly (Science 284, 1640–1644, 1999). Dopadly nevesele:

  • hlídač opravdu uvidí predátora první, a není tedy nikdy sežrán, už proto, že se hlídání věnuje ne dále než pět metrů od své nory;
  • podíl denní doby věnovaný hlídání roste se zmenšováním smečky, i samotáři hlídají;
  • všichni jedinci občas hlídají, i nepříbuzní imigranti, dominantní samice nejmíň (ačkoliv je ostatním členům skupiny nejpříbuznější);
  • ochota hlídat závisí na nasycení (což bylo potvrzeno i experimentálně: uměle přikrmované surikaty logicky věnovaly strážení víc času, neboť se nemusely zabývat sháněním potravy);
  • neexistuje žádný pravidelný hlídací pořádek a jedinec si jenom všímá, zda už někdo jiný nestojí na stráži.

Neboli – surikaty hlídají samy sebe. Že z toho ostatní členové smečky mají nějaký prospěch, jistě není důvod k tomu, aby to nedělaly. Ve hře není nic složitějšího než nezávislá optimizace aktivity každého jedince, jeho nutriční situace a přítomnost či nepřítomnost nějakého hlídače.

Myslím, že bez ohledu na to, zda budou uvedené výsledky potvrzeny u jiných druhů sociálních zvířat, základní metodologický přínos tohoto výzkumu spočívá v upřesnění pohledu na altruistické chování. Už jsme si zvykli, že altruizmus nespočívá v tom, co o sobě kdo tvrdí nebo co si o sobě myslí. Také víme, že získá-li někdo nějakým svým chováním (třeba heroizmem) obdiv potenciálních sexuálních partnerů, není to žádný altruista. Víme, že altruizmus musí jiným jedincům nějak zvyšovat jejich reprodukční úspěšnost. Ale to není všechno: altruista musí jiným pomáhat a sám sobě tím škodit. Altruistická akce musí být nákladná, nebo nebezpečná, nebo obojí, nemůže být jenom vedlejší zplodinou nějaké akce egoistické či sociálně indiferentní. Jenom takto zúžený altruizmus si vyžaduje vysvětlení, všechno ostatní je triviální. Zkoumám-li ploštěnky, zajisté tím lidstvu prospívám, ale já sám to dělám kvůli prachům (motiv egoistický), nebo proto, že nic jiného nedokážu (motiv víceméně sociálně indiferentní). Lidstvo si mých výsledků užívá, ale vděčné mi za ně být nemusí, a zaplaťpánbůh není. Nevěřme lidem, kteří tvrdí, že se pro někoho či kvůli něčemu nějak obětovali; změřme to.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1999_V427.pdf (101 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky