Sto, sto jedna či sto dva let od objevu Mohorovičićovy diskontinuity?

V pražském Klementinu byla 22. září 2011 odhalena pamětní deska chorvatského geofyzika, meteorologa a seismologa Andriji Mohorovičiće (1857–1936). Jedním z motivů odhalení desky bylo trošku opožděné připomenutí stého výročí nejvýznamnějšího Mohorovičićova objevu publikovaného v roce 1910: tehdy popsal výraznou změnu vlastností hornin v hloubkách kolem 50 km, kterou vysvětlil jako přechod mezi zemskou kůrou a hlouběji ležící částí zemského tělesa. Tato zemská vrstva byla později nazvána svrchním zemským pláštěm a hranice mezi zemskou kůrou a pláštěm dostala název Mohorovičićova diskontinuita (častěji zkracováno, zejména v anglosaské literatuře, jako „diskontinuita Moho“).

Pamětní deska v Klementinu upozorňuje rovněž na skutečnost, že vyšší matematické a fyzikální vzdělání získal Mohorovičić v Praze na tehdejší Karlo-Ferdinandově univerzitě, která sídlila v Klementinu. Bylo to v roce 1875, tehdy bylo Mohorovičićovi osmnáct let a měl za sebou kromě několikaletého pobytu v Praze také gymnaziální studia v Rijece. Po skončení studií se Mohorovičić vrátil do Chorvatska, pracoval několik let jako středoškolský učitel a roku 1882 nastoupil do Královské námořní školy v chorvatském městě Bakaru.

Od té doby se datuje jeho samostatná vědecká práce, zpočátku téměř výlučně meteorologická. V Bakaru přednášel meteorologii a založil zde meteorologickou stanici. Od roku 1893 působil v Záhřebu: vedl tamější meteorologickou observatoř, koordinoval meteorologickou službu pro celé Chorvatsko a na Záhřebské univerzitě učil astronomii a geofyziku.

Posledně jmenovaný obor, zejména seismika, se také postupně stal hlavním předmětem jeho výzkumných prací. Do roku 1909 instaloval v okolí Záhřebu několik seismografů – právě včas, aby detailně zachytily seismické vlny silného zemětřesení, ke kterému došlo 8. října 1909 jihovýchodně od Záhřebu. Analýza záznamů ukázala, že zemský otřes se na vzdáleném měřiči projeví jako dvě vlny, podélná a příčná. K usměrnění musí docházet lomem a odrazem části vlnění na vrstvě, kde se skokově mění hustota horniny. Propočtením rozdílů v rychlosti obou vln na mnoha různých stanicích lze dospět k závěru o hloubce této diskontinuity a o hustotě obou zásadně odlišných hmot. Podle dat z okolí Záhřebu se Mohorovičić dopočítal hloubky skokové změny ve složení Země 50 km pod zemským povrchem.

Dnes – po analýzách obrovského množství přirozených i umělých seismických vln na celém světě – je známo, že hloubka Mohorovičićovy diskontinuity je 20–90 km pod kontinenty a 10–20 km pod oceány. Odpovídá to rozdílu v mocnosti oceánské a kontinentální zemské kůry. Už tím poukazujeme na obory, které se později začaly na pozadí Mohorovičićovy teorie rozvíjet: desková tektonika, teoretická podstata zemětřesení a důležité aspekty vulkanismu.

A jak je to s datem Mohorovičićova objevu? Objev byl publikován v chorvatsko-německé Ročence Záhřebské meteorologické observatoře za rok 1909. Tato ročenka vyšla až v roce 1910, ale objevitel měl zřejmě v hrubých rysech jasno již krátce po události, ke které došlo, jak jsme již výše uvedli, 8. října 1909.