Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Šťavnatá ontologie dřeva

Publikováno: Vesmír 80, 238, 2001/4

Sochaře Vladimíra Preclíka nepochybně není třeba čtenářům Vesmíru představovat; je dávno trvalou a neodmyslitelnou součástí české kultury, a nejen výtvarné. Jeho dílo je také dobře známo v cizině, chystá se už třetí monografie o jeho díle a v r. 1998 bylo v Bechyni otevřeno Muzeum Vladimíra Preclíka.

To je vlastně hrozný úvod, uznejte – „není třeba představovat“, „má už muzeum“. Jenže ono záleží na tom, co si představujeme pod představováním a muzeum není mauzoleum. Jsem velmi vděčný Vladimíru Preclíkovi, že nám dovolil reprodukovat kromě jednoho opravdu známého objektu něco zcela nového – jeden z jeho obrazů z posledních let.

Vladimír Preclík je však především „básník dřeva“, a tak se následující úvaha bude týkat ontologie této materie.

V úvodu ke katalogu bechyňského muzea napsal Milan Kundera: Být básníkem dřeva, to neznamená jen rozumět jeho plastickým vlastnostem, ale též jeho lidským významům. Dřevo je člověkův pramateriál. Patriarchální svět byl dřevěný: dřevěný byl dům, stůl, židle, postel, náčiní. Dřevo je nejlidštější ze všech hmot. Všechny Preclíkovy sochy se nějak vztahují k lidským dějinám dřeva. Jsou variacemi na dřevěný svět, na dřevěné věci, na dřevěné nástroje. Jenomže svět, v němž Preclík žije, už dávno není dřevěný. Dřevo je z něj vypovězeno stejně jako příroda anebo jako přátelství. Náš svět je svět kovu a umělých hmot. V Preclíkově lásce ke dřevu je nepochybně kus nostalgie, ale přece jen to není unikání do minulého světa. Spíš mám chuť říci, že v Preclíkově umění oko dřeva pozoruje náš svět kovu. Že tu dřevo sní svůj podivný sen o moderním světě, který není jeho.

Jenže dřevo není jen materiálem; vzpomeňme na jednu z našich nejstarších milostných básní Dřěvo sě listem odieva – v češtině „dřevo“ znamenalo nejen dřevo (jako materiál), ale i strom – podobně jako dodnes „wood“ a „bois“ znamenají dřevo i les. Ale s tím „materiálem“ to také není tak jednoduché. V řečtině hylé znamenalo les, později pak stavební dříví (tedy dřevo, z nějž se stavějí domy, stoly, židle, postele, náčiní), a pak látku vůbec (z níž je vystavěn náš svět, který je „hylé-morfní“). No a do latiny to přeložili hezkým slovem „materia“ – dříví, les, a pak látka vůbec („matka“ všeho). Kolika (dialektických a historických) kotrmelců bylo zapotřebí, aby se z toho stal materializmus! Takže znovu přesněji: dřevo není jen materiálem materialistickým.

Zdeněk Neubauer a Stanislav Komárek přišli kdysi na hezký a inspirativní nápad odlišit od sebe dvě kultury (biotopy, ekologie): kulturu eremiální („pouštní“) a hyletickou („lesní“), poušť a les – dvojí pramen metafyziky (Z. Neubauer, Kritický sborník, 1999). Eremiální, mající původ v národech pouštních, židovském a arabských, je kultura sluchová (a textová, abychom se nepřeslechli) a její ontologie je ontologií kamení, kalkulů (calculus je oblázek). Hyletická kultura, řecká a původně evropská, je kultura vizuální, morfologická. (Když píši tyto řádky, Taliban – kultura eremiální – likviduje panzerfausty památky kultury hyletické, sochy.) Rozdíl mezi oběma ontologiemi je propastný: pro eremiální kulturu je svět hromadou kamení a život je „vysoce organizovaná“ hromada kamení; pro kulturu hyletickou je celý svět živý. Od Galileiho, který dal ze všech pohybů přednost padajícím kamenům, se pozvolna přikláníme k ontologii eremiální. Nelze se pak divit, že se náš svět pozvolna mění v poušť a přebývání v něm se mění na prosté přežívání.

Zkrátka: radujme se, že nám Vladimír Preclík připomíná svým dílem krásnou původní šťavnatou („humornou“) kulturu hyletickou.

Obrázky

Jelikož a Tudíž

Je jaro, potká mrože mrož.

Proč ne, dva mroži. Budiž.

"Já jsem", dí první, "Jelikož."

"A já", dí druhý, "Tudíž."


A Jelikož hned tvrdí, že

mu pořád připadá,

že pana mrože Tudíže

tak trochu jako zná.


"Poslyšte, nejste vy ten mrož,

co ležel tady vedle?"

A Tudíž na to: "Ale což

a celou zimu hnedle!"


A upřenýma očima

si měří Jelikože

a taky už si vzpomíná:

"Jakpak by ne, můj bože!


Vždyť vy jste ležel na bříšku

půl roku tuhle na kře!"

"Hned vedle tebe, Tudížku!

jak žiješ, drahý bratře?


A copak dělá Leč a Byť

a vaše malá Pakli?"

A museli se políbit,

až jim kly o kly ckvakly.


Co báseň říká? Jelikož

je velmi moudrá, tudíž

nám říká, že mrož Jelikož

měl bratra jménem Tudíž.


EMANUEL FRYNTA, Písničky bez muziky, Albatros, Praha 1988

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2001_V238-240.pdf (381 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky