mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024

Aktuální číslo:

2024/3

Téma měsíce:

Elektromobilita

Obálka čísla

Šťavnatá ontologie dřeva

 |  5. 4. 2001
 |  Vesmír 80, 238, 2001/4

Sochaře Vladimíra Preclíka nepochybně není třeba čtenářům Vesmíru představovat; je dávno trvalou a neodmyslitelnou součástí české kultury, a nejen výtvarné. Jeho dílo je také dobře známo v cizině, chystá se už třetí monografie o jeho díle a v r. 1998 bylo v Bechyni otevřeno Muzeum Vladimíra Preclíka.

To je vlastně hrozný úvod, uznejte – „není třeba představovat“, „má už muzeum“. Jenže ono záleží na tom, co si představujeme pod představováním a muzeum není mauzoleum. Jsem velmi vděčný Vladimíru Preclíkovi, že nám dovolil reprodukovat kromě jednoho opravdu známého objektu něco zcela nového – jeden z jeho obrazů z posledních let.

Vladimír Preclík je však především „básník dřeva“, a tak se následující úvaha bude týkat ontologie této materie.

V úvodu ke katalogu bechyňského muzea napsal Milan Kundera: Být básníkem dřeva, to neznamená jen rozumět jeho plastickým vlastnostem, ale též jeho lidským významům. Dřevo je člověkův pramateriál. Patriarchální svět byl dřevěný: dřevěný byl dům, stůl, židle, postel, náčiní. Dřevo je nejlidštější ze všech hmot. Všechny Preclíkovy sochy se nějak vztahují k lidským dějinám dřeva. Jsou variacemi na dřevěný svět, na dřevěné věci, na dřevěné nástroje. Jenomže svět, v němž Preclík žije, už dávno není dřevěný. Dřevo je z něj vypovězeno stejně jako příroda anebo jako přátelství. Náš svět je svět kovu a umělých hmot. V Preclíkově lásce ke dřevu je nepochybně kus nostalgie, ale přece jen to není unikání do minulého světa. Spíš mám chuť říci, že v Preclíkově umění oko dřeva pozoruje náš svět kovu. Že tu dřevo sní svůj podivný sen o moderním světě, který není jeho.

Jenže dřevo není jen materiálem; vzpomeňme na jednu z našich nejstarších milostných básní Dřěvo sě listem odieva – v češtině „dřevo“ znamenalo nejen dřevo (jako materiál), ale i strom – podobně jako dodnes „wood“ a „bois“ znamenají dřevo i les. Ale s tím „materiálem“ to také není tak jednoduché. V řečtině hylé znamenalo les, později pak stavební dříví (tedy dřevo, z nějž se stavějí domy, stoly, židle, postele, náčiní), a pak látku vůbec (z níž je vystavěn náš svět, který je „hylé-morfní“). No a do latiny to přeložili hezkým slovem „materia“ – dříví, les, a pak látka vůbec („matka“ všeho). Kolika (dialektických a historických) kotrmelců bylo zapotřebí, aby se z toho stal materializmus! Takže znovu přesněji: dřevo není jen materiálem materialistickým.

Zdeněk Neubauer a Stanislav Komárek přišli kdysi na hezký a inspirativní nápad odlišit od sebe dvě kultury (biotopy, ekologie): kulturu eremiální („pouštní“) a hyletickou („lesní“), poušť a les – dvojí pramen metafyziky (Z. Neubauer, Kritický sborník, 1999). Eremiální, mající původ v národech pouštních, židovském a arabských, je kultura sluchová (a textová, abychom se nepřeslechli) a její ontologie je ontologií kamení, kalkulů (calculus je oblázek). Hyletická kultura, řecká a původně evropská, je kultura vizuální, morfologická. (Když píši tyto řádky, Taliban – kultura eremiální – likviduje panzerfausty památky kultury hyletické, sochy.) Rozdíl mezi oběma ontologiemi je propastný: pro eremiální kulturu je svět hromadou kamení a život je „vysoce organizovaná“ hromada kamení; pro kulturu hyletickou je celý svět živý. Od Galileiho, který dal ze všech pohybů přednost padajícím kamenům, se pozvolna přikláníme k ontologii eremiální. Nelze se pak divit, že se náš svět pozvolna mění v poušť a přebývání v něm se mění na prosté přežívání.

Zkrátka: radujme se, že nám Vladimír Preclík připomíná svým dílem krásnou původní šťavnatou („humornou“) kulturu hyletickou.

Jelikož a Tudíž


Je jaro, potká mrože mrož.

Proč ne, dva mroži. Budiž.

"Já jsem", dí první, "Jelikož."

"A já", dí druhý, "Tudíž."


A Jelikož hned tvrdí, že

mu pořád připadá,

že pana mrože Tudíže

tak trochu jako zná.


"Poslyšte, nejste vy ten mrož,

co ležel tady vedle?"

A Tudíž na to: "Ale což

a celou zimu hnedle!"


A upřenýma očima

si měří Jelikože

a taky už si vzpomíná:

"Jakpak by ne, můj bože!


Vždyť vy jste ležel na bříšku

půl roku tuhle na kře!"

"Hned vedle tebe, Tudížku!

jak žiješ, drahý bratře?


A copak dělá Leč a Byť

a vaše malá Pakli?"

A museli se políbit,

až jim kly o kly ckvakly.


Co báseň říká? Jelikož

je velmi moudrá, tudíž

nám říká, že mrož Jelikož

měl bratra jménem Tudíž.


EMANUEL FRYNTA, Písničky bez muziky, Albatros, Praha 1988

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Výtvarné umění

O autorovi

Jiří Fiala

Doc. RNDr. Jiří Fiala (*1939–2012) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně. Zabývá se filozofií matematiky a logiky. Přednáší analytickou filozofii a epistemologii na Západočeské univerzitě. Zde také vydal tři čítanky textů analytických filozofů. Kromě jiných textů přeložil řadu knih, například Karl Popper: Logika vědeckého bádání, Paul K. Feyerabend: Rozprava proti metodě, B. Mandelbrot: Fraktály, René Descartes: Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu.

Doporučujeme

Jak to bylo, jak to je?

Jak to bylo, jak to je? uzamčeno

Ondřej Vrtiška  |  4. 3. 2024
Jak se z chaotické směsi organických molekul na mladé Zemi zrodil první život? A jak by mohla vypadat jeho obdoba jinde ve vesmíru? Proč vše živé...
Otazníky kolem elektromobilů

Otazníky kolem elektromobilů uzamčeno

Jan Macek, Josef Morkus  |  4. 3. 2024
Elektromobil má některé podstatné výhody. Ale samotné vozidlo je jen jednou ze součástí komplexního systému mobility s environmentálními dopady a...
Návrat lidí na Měsíc se odkládá

Návrat lidí na Měsíc se odkládá uzamčeno

Dušan Majer  |  4. 3. 2024
Tragédie lodi Apollo 1 nebo raketoplánů Challenger a Columbia se již nesmí opakovat. Právě v zájmu vyšší bezpečnosti se odkládají plánované cesty...