Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

St. Pancras, protnutí časových vrstev

Publikováno: Vesmír 88, 426, 2009/6
Rubrika: Architektura

Těžko nalezneme názornější příklad pro ilustraci proměny symbolů průmyslové doby: Byla to nádraží, která se reprezentativní architekturou a společenským významem připodobňovala novodobým chrámům industrializace, šířené železnicí napříč kontinenty. Je tedy příznačné, že právě s nádražími jsou spojeny i nejvýraznější snahy o záchranu a další využití průmyslového dědictví.

Za mezní událost pro diskuse o pozůstatcích industriální éry je pokládáno zboření dórského portiku londýnského nádraží Euston z třicátých let 19. století. V roce 1962 ustoupil nepříliš zdařilé nové výstavbě. Demolice vyvolala protesty veřejnosti, které v následujících letech vyústily v sílící, široce rozvrstvené mezinárodní hnutí. Podnítila zájem o industriální díla a technické památky, diskuse o jejich hodnotách, o smyslu i možnostech další existence. Není pochyb, že vzniklá atmosféra bezprostředně přispěla k zamezení demolice dalšího, také už vlastně odepsaného londýnského nádraží St. Pancras.

Nachází se jen pár stovek metrů od zbořeného portiku na západ po Euston Road. Bylo postaveno v šedesátých až sedmdesátých letech 19. století. Vzdušnou konstrukci výpravní haly o rozponu 74 metrů, největší ve své době na světě, navrhl inženýr William Henry Barlow. K ní architekt Geeorg Gilbert Scott připojil bohatě zdobenou, gotizující, reprezentativní nádražní budovu s hotelem.

Největší slávu zažívalo nádraží St. Pancras s rozvojem železniční do pravy ve směrech z Londýna do významných průmyslových center – Manchesteru, Nottinghamu, Sheffieldu… Potíže nastaly po přijetí zákona o že leznicích v roce 1921, který přispěl k omezení provozu, v polovině třicátých let 20. století byl uzavřen luxusní hotel, jeho místnosti začaly využívat jako kanceláře železniční společnosti. Za druhé světové války halu poničilo bombardování. Škody vlastně nikdy nebyly zcela odstraněny, důležité vlakové spoje byly, také v důsledku modernizace železnice, převedeny jinam.

Zkraje šedesátých let 20. století už dopravní odborníci a urbanisté považovali St. Pancras za nadbytečné, spíš překáželo; vznikly první návrhy jeho zbourání. Bylo to ale krátce po demolici portiku nedalekého nádraží Euston. Proti další demolici rozpoutal kampaň básník John Betjeman. A podařilo se mu, co do té doby nikdo ani nepředpokládal: devastovaná stavba byla roku 1967 britskou vládou prohlášena za kulturní památku nejvyššího stupně, jako symbol stavitelského umění industriální éry.

Trvalo ovšem pár dalších desetiletí, než nádraží duchů, jak se mu začalo přezdívat i proto, že opuštěné prostory filmaři využívali pro natáčení hororů a dobrodružných filmů, znovu vzbudilo pozornost. V polovině devadesátých let společnost LCR (London and Continental Railways) rozhodla, že se St. Pancras přemění na reprezentativní terminál trati propojující kontinentinentální Evropu s ostrovní Anglií, na cílovou stanici pro Eurostar. Není obvyklé, aby budova postavená pro technologii 19. století byla funkčně a v plném lesku zase využívána pro technologii 21. století. Stavební zásahy vyžadovaly nově uspořádat dopravní provoz i navazující funkce, spojené s odbavováním a cestováním. (Například pro odbavení mimořádně dlouhého vlaku Eurostar, ale také pro vytvoření nástupišť navazujících vnitrozemských vlaků bylo nezbytné prodloužit nádraží severním směrem.)

Původní koncept rozšíření St. Pancras navrhl v devadesátých letech sir Norman Foster, autorem realizovaného projektu je architekt Alistair Lansley. Nádražní halu inženýra Williama Barlowa se mu podařilo přeměnit v přitažlivé společenské místo, které ožilo listopadem roku 2007, se slavnostním příjezdem prvního Eurostaru. Je to místo setkání vzdálených kulturních cílů, místo podivuhodného protnutí časových vrstev, kde jste jistě i vnímavější k reprezentativní architektuře industriální doby, s jejím až patetickým poselstvím, v kontaktu se současnou architekturou, elegantním designem funkčního mobiliáře a sofistikovaným současným technickým vybavením. Navozuje spíš představu o budoucnosti dopravy.

V posledních letech je to patrně jeden z nejpřesvědčivějších příkladů hledání vztahu k průmyslovému dědictví. Jistě také díky cílené soukromé investici, podpořené z veřejných rozpočtů. Ve velkorysém, nově pojatém prostoru se dotýkají pečlivě rekonstruované detaily konstrukce historické stavby (včetně důsledně uplatňované a odborníky z English Heritage kontrolované původní barevnosti) s řemeslně dokonalými, racionálními novodobými intervencemi a doplňky. Historii nekonkurují, umožňují ji užívat.

Obrázky

Soubory

článek ve formátu pdf: 200906_426-428.pdf (428 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky