Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Srpen ve vědě

O čem se psalo ve světě i u nás
Publikováno: Vesmír 74, 590, 1995/10
Obor: Různé
Rubrika: Mozaika

Kometární podívaná 1997?
Jarní obloha roku 1997 nám prý může poskytnout skvělou podívanou na velkou jasnou kometu. Mohla by být největší a nejjasnější od příchodu komety roku 1811, kterou lidé považovali (samozřejmě dodatečně) za varovné předznamenání Napoleonova vpádu do Ruska.

Kometa nese jméno Hale-Bopp. Letos 23. července ji objevili v souhvězdí Střelce dva amatérští astronomové – Alan Hale z Nového Mexika a Thomas Bopp z Arizony. Získali na 200 pozorování, což umožnilo Brianu Marsdenovi vypočítat oběžnou dobu komety na 3 000 let dopředu. Její dráha zasahuje až za dráhu Pluta do Kuiperova pásu a směrem ke Slunci překračuje dráhu naší planety. Měla by tedy mít obdobnou dráhu jako obří komety, které navštívily okolí Slunce r. 1729 a v oné napoleonské době r. 1811. Jejich jeden oběh ve sluneční soustavě trvá 2 000 – 4 000 let.

Na anglicko-australské observatoři v Novém Jižním Walesu zpětně zjistili, že kometu vyfotografovali už 27. dubna 1993. Už nyní, kdy je kometa Hale-Bopp od nás vzdálena více než miliardu kilometrů (leží tedy mezi drahami Jupiteru a Saturnu), je velice jasná. Její jádro je s největší pravděpodobností velice rozměrné, možná o průměru 100 km. Připomeňme, že u komety Chiron se předpokládá jádro o průměru až 300 km. Haleova-Boppova kometa by byla tedy mnohonásobně větší než např. Halleyova kometa s průměrem 16 km.

Tato obří kometa však nás nemůže ohrozit srážkou – proletí kolem Země ve vzdálenosti plných 200 milionů kilometrů.

Uvidíme ji tedy skutečně jako jasný úkaz? Bylo by na čase, v minulých desetiletích nás řada slibných komet zklamala...

Meteoritický útok na Discovery
V počátcích kosmických letů se zdály být meteority faktorem, který by mohl značně ohrožovat životy lidí ve vesmíru. Desetiletí, během nichž k žádné takové tragické události nedošlo, toto nebezpečí značně zpochybnila. Člověk si ale začal situaci zhoršovat sám – svým smetištěm v okolí naší planety.

18. července se znečišťovaný vesmír připomněl: v době, kdy američtí astronauti na raketoplánu Discovery spali, malé “smetí″ narazilo na přední ochranné sklo. Posádka se vzbudila a objevila v něm kráterek. Důlek byl hluboký 8 mm a dosahoval průměru 16 mm. Raketoplán nebyl bezprostředně ohrožen, protože okno je tvořeno několika vrstvami skla a to, které bylo poškozeno, je silné 12,5 mm.

Obdobně bylo r. 1983 ostřelováno ochranné sklo raketoplánu Challenger zrnkem laku. I ruská družicová stanice Mir bývá čas od času takto zasažena.

26. června 1989 hrozil další Černobyl
Od skončení studené války uplynulo už dost času, ale přesto se stále dovídáme o nových nebezpečích jaderných hrátek.

26. června 1989 (tři roky po černobylské katastrofě) mohl být sever Evropy ohrožen dalším roztržením jaderného reaktoru. Dva měsíce poté, co se r. 1989 potopila sovětská atomová ponorka Komsomolec, došlo v havárii ponorky K 131. Poškodil se její atomový reaktor a rozeběhla se neřízená jaderná reakce.

Sovětský svaz okolnosti neštěstí úspěšně utajil především před svým obyvatelstvem. Co však bylo horší – neinformoval norskou vládu o nebezpečí hrozícím u jeho břehů. Podrobnosti byly nyní zveřejněny v norském tisku, který se dostal i k dalším materiálům z ruských zdrojů. Oběťmi se stalo 92 sovětských námořníků lodi, která podnes stojí zakotvena na jedné z ruských vojenských základen na Kolském poloostrově. Vyndat z poškozeného reaktoru jaderné palivo se vojenské velení dosud neodvážilo.

Norské letadlo tehdy vyfotografovalo ponorku K 131 zahalenou do oblaků páry v závěsu za sovětskou lodí Konstantin Juon. Jak nesmírně nebezpečná to byla situace, to nevěděl nikdo na světě. 25. června ponorka plula pod hladinou, když se porušilo chlazení atomového reaktoru a radioaktivní voda začala unikat. K 131 se vynořila na hladinu a posádka se pokoušela úniku z chladicího okruhu zamezit. Situace se vyhrotila následující den, kdy se ponorka nacházela nedaleko nejsevernější části Norska, kraje Finmark. V té chvíli došlo k chybnému zásahu obsluhy, která nevhodně manipulovala s ventily chladicího okruhu. V reaktoru se prudce zvýšila teplota. Do aktivní zóny reaktoru začali napouštět mořskou vodu, ale materiál to nevydržel. Mohlo málem dojít k tomu, co se odehrálo v Černobylu – reaktor by pukl a jeho radioaktivní obsah by byl vymrštěn do atmosféry.

K nejhoršímu nedošlo, nicméně se do moře dostala značně radioaktivní voda.

Nepříjemná výpověď černobylských hrabošů
Vědecká veřejnost už většinou přijala nečekané výsledky americké analýzy genetických důsledků svržení atomových pum na obyvatelstvo Hirošimy a Nagasaki, o nichž se nedávno psalo. Děti a vnuci postižených se rodí daleko méně poškozeni zhoubnými mutacemi, než se předpokládalo. Vědci nakonec většinou došli k přesvědčení, že záření výbuchů určitě japonskému obyvatelstvu nějaké genetické změny způsobilo, ale že jsou menší, než aby se v americkém výzkumu výrazněji projevily.

Na výročním zasedání Společnosti pro studium evoluce, které se konalo v červenci v Montrealu, proto dost šokovalo sdělení amerického týmu vedeného Ronem Chesserem z University of Georgia, který studoval genetické poškození hrabošů v zóně s poloměrem 30 km kolem černobylské elektrárny. U devíti hrabošů našli 46 mutací určitého genu, u deseti zvířat žijících mimo oblast největšího zasažení radioaktivitou pak jen čtyři mutace. Tak značné ovlivnění dědičnosti zářením překvapilo. Tým se zaměří nyní i na další geny, bylo by velice podivné, kdyby se radiační ovlivnění projevovalo jen u genu jediného.

Tloušťka prohrává – prozatím u myší
Koncem minulého roku v prosinci skupina výzkumníků z Lékařského ústavu Howarda Hughese Rockefellerovy univerzity v New Yorku objevila gen ob (obezity) a zasloužila se tím o výsledek, o kterém se píše nejen v odborných, ale i v populárněvědeckých časopisech.

Defekt genu ob způspobuje, že se z myší stávají tlusté kuličky. Lidé mají téměř identický gen, takže i u nás by jeho produkt ob-protein patrně mohl hrát rozhodující roli v kontrole chuti k jídlu, či exaktněji vyjádřeno – žravosti. Ob-protein je hormon, který vedoucí objevitelského týmu pojmenoval leptin.

Práva na komerční využití získala Kalifornská biotechnologická společnost Amgen. V dubnu zaplatila výzkumnému pracovišti Rockefellerovy univerzity 20 milionů dolarů za oprávnění vyvíjet v budoucnu léky proti obezitě založené na tomto objevu. V příštím roce by měly začít probíhat experimenty na zvířatech a jak společnost doufá, trh léků by byl obohacen v dalším roce.

Science zveřejnila nyní výsledky práce tří skupin, které s ob-proteinem pracovaly. Mary Ann Pelleymounterová se svými kolegy z Amgenu dávala hormon myším každý den po celý měsíc: před léčbou se myši přejídaly, jejich zdravotní stav po mnoha stránkách nebyl dobrý a rovněž s jejich hladinou inzulinu a cukru to bylo špatné. Po měsíci byly myšky opět štíhlé a zdravé. Za měsíc došlo u myší až k 28 % úbytku hmotnosti.

U normálních myší netrpících obezitou podávání hormonu způsobilo, že podíl tuku v jejich organizmu poklesl z 12,22 % na 0,67 %. Protein produkovaný buňkami zatíženými tukem tedy patrně reguluje chuť k jídlu tak, že informuje o obsahu tuku mozek, a ten, když je tuku v těle nadbytek, “rozumově″ omezí apetit...

Nicméně je možno slyšet i skeptické názory, např. od skupiny, která studovala ob-protein ve švýcarské farmaceutické společnosti Hoffmann-La Roche. Tito pracovníci upozorňují, že hormon je jen jedním z řady faktorů kontrolujících chuť k jídlu a naši váhu. Jeho signál je významný, ale je skutečně jen jedním z několika dalších, tvrdí šéf skupiny Arthur Campfield.

Stephen Bloom z londýnské Hammersmith Hospital rovněž oceňuje význam hormonu, ale upozorňuje na ještě dlouhou cestu k skutečné podobě léku.

Těšit se na zázračný lék sice můžeme, ale jak pracovníci Amgenu přiznávají: i se “zázračným″ hormonem to bez cvičení a diety určitě nepůjde.

Britská biotechnologie spojuje své síly
Ve Spojeném království vznikla nová biotechnologická společnost Calyx Plantech. Je vytvářena spojením výzkumných sil nejlepších britských vysokých škol – univerzit v Leedsu, Yorku, Birminghamu, Glasgowě a Manchesteru. Centrum společnosti soustředěné na rostlinné biotechnologie bude při univerzitě v Leedsu.

“Nemoc Zálivu″ neexistuje
K tomuto závěru došlo americké Ministerstvo obrany po zevrubném lékařském vyšetření více než 10 000 vojáků, kteří se účastnili bojových operací obrany Kuvajtu před iráckou okupací.

Představitel americké vojenské služby Steven Joseph nepopírá, že řada vojáků a příslušníků jejich rodin si stěžuje na nadměrnou únavu a bolesti v kloubech, ale tyto potíže by prý měli, i kdyby se konfliktu v Perském zálivu neúčastnili. Nemoc Zálivu neexistuje – zní oficiální sdělení Pentagonu. Americká zpráva také uvádí, že nebyl nalezen žádný důkaz o tom, že by Irák ve válce použil biologické nebo chemické zbraně.

Kuřácké plíce Ötziho
Tělo dávného Evropana nalezeného v tajícím ledovci v Ötztalských Alpách, kde zahynul před 5 300 lety, je dál úspěšně uchováváno v Innsbrucku při teplotě –6 °C.

Lékaři shledali, že měl plíce málem postižené tak jako náruživý kuřák – cigarety však opravdu neznal, ale nadýchal se ve svém životě spousty dýmu z ohně, u kterého si připravoval potravu nebo se ohříval.

Odborníci také spočítali tetování na jeho těle – bylo jich 57. Ukazuje se, že se tím nekrášlil. Byl tetován na místech těla, která ho občas bolela – když musel neúnosně mnoho pracovat nebo chodit. A tak se vlastně snažil bránit se proti zdravotním potížím.

Jediný amulet z bílého mramoru se zdá potvrzovat, že nešlo o šamana, jak soudili někteří vědci, ale opravdu o pastevce a lovce. Ötzi při sobě nosil i tři sušené houby, výzkum ukázal, že jde o druhy, u nichž se setkáváme s vlastnostmi antibiotik. Sloužily mu patrně jako prostředek při zastavování krvácení z ran.

Tohoto našeho sympatického prapředka zkoumá nadále na 150 badatelů z mnoha pracovišť řady zemí.

Výpověď antarktického ledovce
Norští vědci z výzkumného pracoviště v Bergenu konstatují, že led pobřeží Antarktidy začíná v posledních desetiletích tát stále rychleji. Toto tání se samozřejmě ještě nemůže zřetelně odrazit na zvyšování hladiny světových oceánů, ale patrně je jedním z prvních ověřených signálů celosvětového oteplování.

Olu Johannenssenovi se podařilo využít dvou dosud neporovnatelných sérií měření pořízených dvěma různými družicemi. Šlo o mikrovlnné měření antarktického ledu z meteorologické družice Nimbus 7 v letech 1978 – 1987 a družice vypuštěné r. 1987 v rámci projektu Defence Meteorological Sattelite Programme. Měření se totiž překrývala po 6 týdnů a tak Johannenssen získal celistvou řadu měření 1978 – 1994, která je už dostatečně dlouhá k tomu, aby bylo možno získat hodnověrný pohled na ubývání antarktického ledu. Výsledky mají být zveřejněny na Mezinárodním astronautickém kongresu v Oslu počátkem října.

Obdobné studium vědců z Tasmánie vykazuje analogický trend. Tání ledu zviditelňují i nedávná odlomení obrovských ledovcových ostrovů od pobřeží Antarktidy, která vyvolala značný zájem světové veřejnosti. Tání ledu může být způsobeno změnami v atmosféře nebo v mořích. Jestliže se ledovcové spousty oddělují na více místech, svědčí to spíše o celkovém oteplování ovzduší. Za posledních 50 let měla v Antarktidě teplota stoupnout o 2,5 °C, tvrdí David Vaughan z Britské antarktické služby.

Z družicových měření tedy vyplývá, že se dřívější tempo tání z 2,5 % za desetiletí zrychlilo na 4,3 %. Aby se získala spolehlivější představa, bude nutno měření rozšířit na zemský povrch až k stupni jižní i severní šířky.

Že skutečně není možné se opírat jen o údaje tání ledovců, potvrzují badatelé z Edinburghské univerzity. David Sugden se svými kolegy našel patrně nejstarší led Antarktidy, se kterým jsme se dosud měli možnost seznámit. V Transantarktickém pohoří byl objeven led starý 8,1 milionu let. Znamená to, že ani při velkém pliocenním oteplení Země nezmizela zcela polární čepička naší planety, když na ní zavládla teplota, kterou opět očekáváme v polovině příštího století.

Na stejném místě byly zjištěny zbytky rostlin starých 3 miliony let, a proto jsou někteří badatelé přesvědčeni, že ledovcový příkrov Antarktidy musel zcela zmizet. Sugden dokládá svůj názor řadou přesvědčivých důkazů (analýzou izotopů argonu, datováním sopečného prachu pokryvšího ledovec před 8,1 milionu let), a jestliže má pravdu, pak je antarktický pokryv vůči oteplování odolnější víc, než se soudí. Takže by nemusel v průběhu příštího oteplování zcela roztát, což by pro lidstvo bylo skutečností nadmíru příjemnou. Neboť úplné vymizení ledu z pevniny jižního pólu by vyvolalo zvýšení hladiny světového oceánu o 60 m.

Japonský atomový úder na USA?
O snaze vyvíjet atomovou pumu v USA, Sovětském svazu i Německu se toho napsalo dost. Při příležitosti čtyřicátého výročí svržení dvou atomových pum na Japonsko bylo možno číst pro většinu z nás jistě překvapivé prohlášení. Japonský nukleární fyzik Tatsusaburo Suzuki tvrdí, že on a jeho kolegové byli za války přesvědčeni o své schopnosti rovněž zkonstruovat atomovou pumu. A dokonce už byl připraven cíl – americká vojenská základna na ostrově Saipan v souostroví Severních Marian v západním Tichém oceánu...

Hlavním nejobtížnějším problémem pro japonské fyziky mělo být oddělení dostatku štěpného materiálu uranu 235U od izotopu 238U. Zatímco se v USA studovalo více metod separace a 3 000tunový cyklotron na Kalifornské univerzitě v Berkeley už dodával denně 2,8 g uranu 235U, Japonci neměli mít na konstrukci cyklotronu dostatek oceli. K výstavbě 50 000tunové aparatury chtěli sešrotovat 5 – 6 křižníků, ale požadavek neprošel.

83letý T. Suzuki byl za druhé světové války podplukovníkem odpovědným za koordinaci armády s týmem zabývajícím se vývojem nukleární zbraně. Výzkum prý probíhal v letech 1940 – 1945. Na konci války se podařilo vytvořit pět velkých separátorů uranu. Japonci však všechny své výsledky po prohrané válce zničili a prakticky nezačali spolupracovat s americkým jaderným programem. Později někteří japonští badatelé ve svých pamětech psali o tomto programu, nicméně ten zůstává v podstatě stále tajemstvím. Američané se nikdy nedozvěděli, jak daleko Japonsko pokročilo. T. Suzuki přiznává, že učinilo vlastně pouze první experimentální kroky k obohacovacímu procesu. Naproti tomu v rozpracování teorie mělo být značně úspěšné. Na univerzitě v Kjótu např. došli fyzikové k představě, že se při štěpné reakci zrodí 2,6 neutronu, což byl poznatek nezbytný k určení kritické hmoty uranu v jaderné zbrani. Vždyť podle dnešních znalostí je tato hodnota 2,4 neutronu. – Byli jsme přesvědčeni, prohlásil Suzuki, že když získáme kilogram 235U, bude možno uvolnit energii odpovídající 18 000 tun TNT.

Podle mínění řady historiků i přírodovědců však Japonci ve skutečnosti byli ve výzkumu dál, než jsou nyní ochotni přiznat. Neví se např. jak daleko dospělo nukleární bádání v laboratořích v korejském městě Hungnam u Východokorejského zálivu, které komunistický režim uzavřel světu. Jde totiž stále o politicky citlivý problém a japonský stát chce raději být obětí nukleárního útoku než zemí, která se také snažila atomovou pumu zkonstruovat, aby jí mohla zaútočit na Američany.

Užitek špionáže
Ruské výzvědné družice mají nyní přinášet užitek Spojeným státům, americké špionážní satelity zase Ruské federaci. Zpráva naznačující jako by lidstvo pomatené zbrojením došlo aspoň v něčem k rozumu.

USA a Rusko totiž zahájily rozhovory o výměně informací získávaných po celá desetiletí vojenskými družicemi Země. Připomeňme, že dvě třetiny všech dosud vypuštěných umělých kosmických těles mělo vojenské poslání. Doba byla dosti šílená na to, aby došlo k tomu, že údaje o oblačnosti nad územím Spojených států od r. 1965 vlastní výzvědné instituce bývalého Sovětského svazu, ale nikoli USA. Ty zase mají informace o sovětském území. O oblačnost se vojáci nezajímali pro její krásu, ale proto, aby mohli spolehlivě vyslat rakety s jadernými náložemi na území svého protivníka. A teď se tato informace hodí při studiu možného oteplování Země.

Američtí experti soudí, že údaje vojenských družic by mohly také pomoci při předpovídání přírodních katastrof – zemětřesení i výbuchů sopek.

Značný počet družic sloužil potřebám válečného námořnictva. Družice např. umožňovaly vyhledávat oblasti v oceánu, kde bylo bouřlivé počasí, vyšší vlny, které lépe přehlušují hluk motorů i stopy jejich lodních šroubů. Družice pomocí radarů a laserů, schopných “vidět″ do mořských hloubek až 100 m, měly vyhledávat nepřátelské ponorky. Pátraly po magnetických anomáliích vyvolaných kovovým trupem lodi i po teplejší vodě ohřívané pohybem plavidla. Všechny tyto záznamy by mohly posloužit mírovému racionálnímu výzkumu světového oceánu.

Diskuse

Žádné příspěvky