Sprašový pseudokras

Jméno „kras“ pochází z označení dinárského pohoří „Carsus“ čili „Kras“ a rozumí se jím vápencová oblast, ve které jsou vyvinuty krasové jevy, tedy závrty, jeskyně a propasti. Jako pseudokras označujeme takové geomorfologické tvary, které se podobají vápencovým, ale jež vznikají v nekarbonátovém prostředí, např. v pískovcích. Když v druhé polovině minulého století německý cestovatel F. von Richthofen putoval čínským sprašovým plató, všiml si četných jeskyň, přírodních mostů a závrtů. Uvědomil si, že spraš jako porézní půda snadno ztrácí svoji strukturu. Voda rozrušuje tzv. můstky jílových minerálů, které tmelí jednotlivá zrna křemene. Dojde ke zhroucení sprašové struktury a spraš začíná téci. Přitom jsou vyplňovány volné prostory (až 30 obj. %) uvnitř struktury a spraš zmenšuje svůj objem. Tím vznikají volné dutiny, které se však snadno zavalují nebo prořicují na povrch.

V Číně tak můžeme pozorovat závrty o průměru až 50 m a hloubce přes 10 m. Jeskyně dosahují délek až 200 m a poměrně běžným jevem jsou sprašové mosty rozepřené mezi úzkými roklemi. Z původně souvislého plató, zvaného „Yuan“, tak vzniká divoká krajina plná roklí, které říkáme „Liang“ a ta postupně přechází do krajiny, v níž zbytky spraše vytvářejí oblé kopce oddělené širokými údolími. Té říkáme „Mao“. Roční míra eroze v krajině Liang a někdy i Mao může dosáhnout neuvěřitelných 20 000 tun na čtvereční kilometr! Nemůžeme se tedy divit žlutosti čínských řek.

Zatímco v Číně dosahuje spraš mocnosti i přes 300 m, setkáme se v Čechách a na Moravě spíš jen s návějemi na jižních a jihovýchodních svazích kopců, jejichž mocnost málokdy přesáhne 20 – 25 m. Přesto i zde můžeme nalézt drobné pseudokrasové jevy. Ve známé rokli v Zeměchách u Prahy tak vznikl pravidelný kruhový komín odvodňovaný úzkými trativody. Ve svahu nad cihelnou v Dolních Věstonicích se dokonce na odlučných liniích sesuvu vytvořila 4 m hluboká puklinová jeskyně a nedaleko odtud v cípu rekultivované pískovny můžeme nalézt drobný závrt. Dva krátké sprašové tunely existují ve východní ze dvou táhlých sprašových roklí ústících do bývalé cihelny v Novém Městě nad Váhom.

Všechny pseudokrasové jevy vázané na spraš se rychle vyvíjejí – některé se prohlubují, ale jiné při nejbližší velké bouřce téměř zaniknou. V našich podmínkách nepředstavují žádný „div přírody“, spíš jen jakousi více či méně povedenou „díru do země″. Vůbec bych o nich nemluvil, kdyby celá záležitost neměla jeden závažný dopad, který se čas od času velmi nepříjemným způsobem promítá do našich životů.

Řada českých a moravských měst leží na spraši, sprašových půdách nebo příbuzných prachovicích. Jde většinou o níže položené oblasti v nadmořských výškách do 300 – 350 m, zejména v severní polovině Čech, jižní polovině Moravy a v moravských úvalech. Pod městy vedou kanalizace a vodovody, které netěsní. Unikající voda rozrušuje strukturu spraše, ta ztrácí objem, teče a vytváří dutiny. Ty se někdy prořicují na povrch, ale častěji jen nerovnoměrně sesedají. Naneštěstí domy nad nimi nejsou elastické a tak praskají. Pokud praskne i potrubí, může se během jedné či dvou hodin „rozjet“ i celý dům, jak jsme byli svědky např. v Praze–Střížkově a jinde. Do této kategorie patří i „jeskyně“ nalézané podél velkých potrubí, kde tlaková voda dokáže vytvořit dutiny o průměru i přes 2 m i v tak odolných sedimentech, jako jsou štěrky a písky. Nechci před ničím varovat, různých hrozeb je kolem nás víc než dost, ale pokud si soudný člověk dobře prohlédne obrázky, rychle pochopí, o jakém jevu hovořím a jaké riziko v některých oblastech představuje netěsnící potrubí.