Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Spor o Darwina

Publikováno: Vesmír 76, 703, 1997/12
Rubrika: Diskuse

Úvaha o chybějících mezičláncích
Diskuse nad knihou P. E. Johnsona se v příspěvku Davida Pitharta (Vesmír 76, 572, 1997/10) dotkla i zkamenělin. Musím přiznat, že Johnsonovu knihu jsem zatím nečetl a že se snažím nebýt ničemu „vypjatým zastáncem“. Rozbor domnělého patosu v článku J. Flegra (který jsem vnímal jako lehce ironické přehánění pro zpestření slohu) a oddělení věcných argumentů v článku D. Pitharta od nevěcných ponechám jiným. Cítím se však povinen vyjádřit se k výpovědní hodnotě zkamenělin, protože jak znám své kolegy, jsou nad to povzneseni a nikdo se neozve.

Ocituji D. Pitharta: Samostatná kapitola pojednává o zkamenělinách, kdysi pýše darwinistů, dnes však, při fatálním nedostatku přechodných forem, které bychom měli v souladu s postupnými změnami orgánů a druhů nalézt, spíše rozpaky budícím (z hlediska Darwinovy teorie) souborem nálezů.

Můj první profesionálněji projevený zájem o paleontologii se týkal brachiopodů rodu Aegiromena z českého ordoviku. Sám jsem nasbíral v různých souvrstvích a litofaciích asi 1 000 jedinců a sledoval jsem postupnou změnu jejich morfologie v linii představující zhruba 10 milionů let a 5 druhů či poddruhů. O mezičlánky není nouze a rozhodně je nelze interpretovat jako „reverzibilní variace“: ke skutečnému návratu do výchozího stavu už nedochází ani tehdy, vrátí-li se sedimentační prostředí do blízkosti některé z dřívějších podob. Měl jsem (a mám dosud) za to, že jde z hlediska evoluční teorie o tuctový případ.

D. Pithart (a asi i P. E. Johnson) mají zřejmě na mysli jiné mezičlánky: ty, které by ukázaly např. vznik hmyzího křídla nebo jiných, principiálně nových, morfologicky složitých orgánů. Následující úvaha směřuje k posouzení, zda takovýto požadavek na paleontologii je rozumný a co vlastně absence takovýchto mezičlánků dokazuje. Úvahu činím ve své domácí „pracovně“ o rozměru 0,8×1,6 metru, izolován od informací vně. Vstupní data jsou tudíž velmi přibližná. Snad by bylo lze opatřit přesnější, ale jak uvidíme, pokud se o pár řádů zmýlím, výsledek se příliš nezmění.

Ten, kdo chodí občas do terénu, si mohl všimnout, že živá i neživá příroda jsou vlastně obrovskými továrnami na ničení rostlinných a živočišných těl, tedy na zametání stop evoluce (existuje-li). Jak jinak lze z hlediska možnosti zachování jedinců ve fosilním záznamu hodnotit třeba činnost příboje, bouře, lesní a stepní požáry, predaci, rozklad organické hmoty atd.? Pokusme se zjistit, jaká je asi šance, že se kterýkoliv jedinec žijící v geologické minulosti dostal do rukou paleontologa a byl alespoň rámcově zhodnocen. (Vynechme pro zjednodušení meziúvahu, jaký podíl ze všech zkamenělin existujících v zemské litosféře byl dosud nalezen.)

Při povrchu planety Země 500 milionů km2, tedy 5×1014 m2, uvažujme průměrnou hustotu 10 jedinců makroskopické fauny či flóry na m2, a to po celé období od paleozoika po současnost (tj. asi 500 milionů let). Uvažujeme-li průměrný věk jedince 10 let (jistě bude nižší), pak se nám v průběhu celého fanerozoika objevilo na Zemi asi 25×1022 jedinců. Jestliže byl svět dosud potrestán přítomností 10 000 paleontologů, z nichž každý zhodnotil 10 000 jedinců makrofauny, pak zhodnoceno by bylo 100 milionů kusů. Podíl nezpracovaných jedinců ku zpracovaným by v tomto případě byl 2 500 000 000 000 000 : 1.

Uvažujme, že evolučně přelomové organizmy by (vzhledem k novosti a předpokládané větší rychlosti evoluce v daném úseku „větví“) vystačily spíše s menším než průměrným počtem jedinců na populaci. Řádově třebas 100 miliard jedinců (to není, ve srovnání např. s lidskou populací, zas tak málo) by spadalo do úseku, který by ještě bylo lze považovat za typický pro kýžený mezičlánek. Pak tedy máme šanci 1 : 25 000, že jeden jediný kus tohoto „mezičlánku“ již byl nalezen. (Ponechám stranou, že drtivá většina zkamenělin jsou pouze neúplné vnější či vnitřní kostry.)

Mám-li svoji nezávaznou úvahu shrnout: mezičlánků, o které nikdo nestojí („darwinistům“ jsou všední a „antidarwinisty“ neuspokojí), máme asi dost. Mezičlánky, které bychom potřebovali jako důkazy pro určité předpokládané evoluční kroky, nemáme takřka šanci najít.

A kdybychom je snad měli, byl by to vlastně elegantní důkaz správnosti kreacionizmu. Bylo by jasné, že Stvořitel si z nás dělá srandu a schválně nám je podstrkuje.

Poznámka na závěr: Tato úvaha není míněna jako obhajoba „vypjatého darwinizmu“. Nesnažím se hledat v darwinizmu exkluzivní vysvětlení rozmanitosti živé přírody, pouze konfrontuji úvahy P. E. Johnsona a D. Pitharta o paleontologickém záznamu se svým viděním věci.

Radek Mikuláš

Biologická evoluce a nefundamentalistický teizmus
V úvaze Davida Pitharta o knize P. E. Johnsona „Spor o Darwina“ a její recenzi od J. Flegra mě dost šokovala následující věta: Samostatná kapitola pojednává o zkamenělinách, kdysi pýše darwinistů, dnes však při fatálním nedostatku přechodových forem, které bychom měli v souladu s postupnými změnami orgánů a druhů nalézt, spíše rozpaky budícím (z hlediska Darwinovy teorie) souborem nálezů.

Autor této věty si zřejmě neuvědomuje, že pochybnost ohledně existence přechodových forem naprosto a vůbec není argumentem speciálně proti darwinizmu. Je to argument proti jakékoli, tedy i „nadpřirozenými“ silami řízené evoluci.

Pokud autoři takovýchto argumentů zároveň tvrdí, že nejsou ani zastánci nauky o stvoření, pak asi nezbývá než věřit, že oni věří v postupné vysazování nových biologických druhů na zeměkouli ufony, popřípadě radou sionských mudrců. Zvláštní pozornost si samozřejmě zasluhuje i samotná teze o nedostatku přechodových forem. Tento nedostatek má totiž svou dynamiku. Je stále větší a větší.

Před sto padesáti lety chyběla přechodná forma mezi šimpanzem a člověkem. Dnes chybí přechodná forma mezi člověkem a neandertálcem, mezi šimpanzem a australopitékem, mezi australopitékem a homo habilisem, mezi habilisem a erektem, mezi homo erektem a neandertálcem, a asi by se našly i některé další chybějící přechodné formy.

V posledních letech jsem vyslechl několik přednášejících se skeptickým vztahem k biologické evoluci. Zdaleka ne vždy šlo o fundamentalistické „waspy“ (white-anglo-saxon-protestanty). Často šlo naopak o osobnosti ctihodné a nadprůměrně inteligentní. Mým posledním přednášejícím tohoto typu byl např. filozof Jan Sokol. Nikdy se mi ale nepodařilo zjistit, jaké jsou vlastně jejich představy.

Petr Brodský

Spor o Darwina?
(Vesmír 76, 572, 1997/10)

Moderní darwinizmus, tzv. moderní syntéza, tj. syntéza genetiky a selekce, je redukcionistický, analyticky racionální, materialistický atd. Je tedy založen na myšlenkových přístupech, na kterých věda stojí a které jsou v jiných oborech (ve fyzice) celkem bez rozpaků přijímány. Zde však jde o živé organizmy, nebo dokonce o člověka. Zde jsou tabu, jejichž porušení vyvolává rozhořčená odmítání, která si jako věcnou námitku berou jednotlivosti dosud nevysvětlené, nicméně postupně objasňované. Toto odmítání může být někdy založeno na náboženství (jak tomu bylo za Darwinova života), nebo, v nenáboženském dvacátém století, převážně na jiných idejích, jako je socializmus, humanizmus, „political correctness“, strach z rasizmu, z ohrožení posvátnosti a jedinečnosti lidského života atd. Podstatou těchto odmítání je vždycky v podstatě jedno: odmítáme být považováni za součást přírody, za živočicha, na kterého se vztahují nemilosrdné přírodní zákony, kauzalita, determinizmus i náhoda, genetika a přírodní výběr, a původ z organizmů dříve vyvinutých. Odmítáme svět bez morálních hodnot, které v přírodě nejsou (viz odmítání „sobeckého genu“). Přírodu si personifikujeme, příroda „nás trestá“ atd. Současný lidový pojem Přírody substituuje Boha. Odmítáme akceptovat, že v přírodě nejsou účelnost a předem stanovené cíle, tak jako si je stanovujeme ve svém životě: neuvědomujeme si, že příroda nemůže sledovat nějaké cíle, protože není vybavena mozkem, který by modeloval svět a z modelů budoucnosti odvozoval cíle v budoucnosti. Odmítáme opustit iluzi svobodné vůle, která je společensky účelná a užitečná, ale v deterministickém pojetí světa neexistuje. Odmítáme se smířit s tím, že příroda (a naše biologická podstata) je jiná než svět lidských hodnot a iluzí, jejichž funkcí je regulovat společenské vztahy. Proto je Darwin odmítán církvemi, socialisty, humanisty… skoro všemi. Člověk je zřejmě ve své většině geneticky tak vybaven, aby iluze a hodnoty nejen akceptoval, ale i generoval (zakladatelé různých náboženství, bojovníci za různé ušlechtilé ideje atd.). Nicméně ve vědě jsou tyto přístupy překážkou v hledání objektivní pravdy, zvláště pak v oborech, které mají dopad na hodnotový svět, jako je biologie nebo třeba psychologie (odmítání pojmu dědičného IQ, protože implikuje nerovnost). V tom je neštěstí darwinizmu, (i jiných oborů, které se dotýkají lidského systému hodnot a lidské privilegovanosti), pro které byl, je a bude stále napadán. Na druhé straně bude i nadále rozvíjen lidmi, kteří se omezujících iluzí dovedou zbavit – jako třeba Dawkins, v tomto časopise často odmítavě citovaný.

Před lety mi řekl vysoce inteligentní a vzdělaný kolega, se kterým jsem se bavil o Dawkinsově sobeckém genu: „Je to perfektní, racionální a moderní rozvinutí darwinizmu. Nicméně subjektivně je mi zatěžko si připustit, že jsem jen jakýsi futrál na geny.“ A proto pryč s Darwinem a vším, co s ním souvisí! Všechna tato odmítání jsou lidsky pochopitelná: vědecký pohled na svět a život a hodnoty je naprosté většině lidí cizí. Nechť si tedy každý věří čemu věří, zvláště když víra je psychologicky a společensky užitečná. Nicméně ve vědě a v časopise pro vědecké pracovníky…

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1997_V703-704.pdf (154 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky