Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Spekulace, nebo realita?

Publikováno: Vesmír 93, 120, 2014/2
Rubrika: Nad knihou

Lidé, potažmo lidstvo, se mohou rozdělovat podle nejrůznějších kritérií. Jedno kritérium je, jestli někdo – pokud o tom vůbec přemýšlí – patří mezi „materialisty“, nebo mezi „idealisty“. Materialisté mj. tvrdí, že jediné, co v pozorovatelném vesmíru existuje, je hmota (a energie), která je buď věčná, nebo vznikla sama od sebe, popřípadě jakýmsi „sítem“, odfiltrováním jediných možných stavů a parametrů našeho vesmíru. Vznik a vývoj života proběhl údajně spontánně za vhodných fyzikálních a chemických podmínek, možná opakovaně, nebo byl na Zemi importován zvenčí. Pokud vím, hypotéza permanentní existence hmoty a energie byla v podstatě popřena extrapolovaným okamžikem „velkého třesku“ před 13,8 miliardy let. A také spontánní abiogeneze je zatím plně vyvratitelná. V 18. a 19. století to byli Lazzaro Spallanzani a Louis Pasteur, kteří v podstatě alchymistickým způsobem marně čekali na „zázračný“ moment zrození života z hadrů či v sterilním bujónu v pověstných křivulích s vatičkou v hrdle. Dnešní sofistikované chemo-, bio- a další technologie, vymýšlené chytrými vědci alias inteligentními designéry v laboratořích, také nevedou ke „spontánnímu“ vzniku informačně hodnotných katalytických proteinů, umožňujících syntézu součástí DNA a nakonec samotné DNA, ani nejprve DNA-programu pro syntézu proteinů, respektive RNA (nepotřebující ribozomy ani ribozymy ve „světě RNA“), schopných zaručit život umělé „buňky“ a její reprodukci. To se nepodařilo. Zatím, jak tvrdí chemičtí a biologičtí evolucionisté.

Druhá představa je idealistická, dnes nejčastěji označovaná jako hypotéza inteligentního designéra (ID). Předpokládá (ale zatím nevyslovuje) testovatelnou hypotézu, že vývoj našeho pozorovatelného vesmíru probíhá nejen podle přírodních zákonů, umožňujících jeho jistou předvídatelnost v čase (vývoj kuřete ve vajíčku, vývoj života hvězd nebo i cílené ovlivnění náhodnosti těchto procesů), ale vykazuje znaky záměru a účelnosti. Dokonce i mutace mohou být někdy označeny jako plánované, chcete-li účelné, např. u bakterií nebo tumorů, kdy se novotvary rozjíždějí potlačením supresorů a aktivací proto-onkogenů v důsledku mutací (PMID: 22522932, PMID: 15286780).

Jiří Mejsnar shromáždil na malé ploše několik skupin přírodovědeckých dat a jejich uspořádáním nám předává informace, které hovoří v neprospěch evoluční teorie. Není v dnešní době samozřejmě jediný (např. www.discovery.org), ale jeho argumenty jsou silné.

Kniha vyšla 15. května 2013, shodou okolností ve stejný den, kdy bylo publikováno interview, které Richard Leakey1) poskytl Associated Press, v němž tento bojovný ateista opakovaně tvrdí, že „v příštích 15 až 30 letech očekává vědecké objevy, které dosáhnou bodu, kdy dokonce skeptikové budou akceptovat [...] evoluci [...] a debata o evoluci bude historií“. J. A. Mejsnar s tím nesouhlasí a předkládá údaje z několika oblastí biologie, obecné i humánní genetiky a matematiky ve prospěch názoru, že tomu možná bude zanedlouho právě naopak.

V předmluvě autor píše: „Čtenář se může [...] ptát, proč je mu předkládána další kniha o tomto tématu [evoluční hypotéze, pozn. recenzenta], když už během uplynulých dvou set let bylo publikováno tolik knih… Jedním z důvodů je skutečnost, že autoři těchto publikací se velkým dílem opírali o čistě spekulativní úvahy, bez nezbytných vědeckých prostředků k řešení takových problémů.“

Dlužno přiznat, že kniha (až na jedinou výjimku na s. 82 a 83) neobsahuje spekulace či hypotézy, čímž se podstatně liší od některých jiných titulů na toto téma. Důsledně se drží předznamenání uvedeného v předmluvě: populárně prezentovat nezpochybnitelné výsledky přírodních věd, které jsou neslučitelné s hypotézou o spojité (respektive přerušované) biologické evoluci, založené na přírodním výběru nahodilých mutačních změn.

První bod antidarwinovského výčtu, který nazývá dekalog (minimální, ale dostačující počet argumentů pro posouzení nějakého souboru tvrzení), je zaměřen obecně. Jde mu o zásadní rozdíl mezi pojmy teorie a hypotéza v přírodních vědách a uvádí tři příklady teorií: mechaniku, kvantovou teorii a teorii pole. Ze srovnání vyplývá, že Darwinova koncepce přírodního výběru a její současné varianty v žádném případě nejsou teorií, ale pouhou hypotézou, tj. výpovědí, jejíž platnost se jen předpokládá. Naštěstí je zároveň formulována tak, aby ji bylo možné potvrdit, nebo vyvrátit. A o to autorovi právě jde – zda můžeme základní předpoklady (v podstatě existenci náhodných a převážně pozitivních mutací a jejich přírodního výběru) falzifikovat, nebo potvrdit.

Další body dekalogu na konkrétních a prokázaných faktech evoluční hypotézu kritizují. Jako badatel obeznámený nejen s matematikou a fyziologií, které vystudoval, ale také s klinickou genetikou člověka (působil jako přednosta Ústavu obecné biologie a genetiky 3. LF UK v Praze) a prenatální genetickou diagnostikou, jimiž se v poslední době zabýval, popisuje relativně velkou stabilitu struktury genů a ochranné mechanismy, které stavějí mantinely pro nepřekročitelnou míru variability znaků (mikroevoluci). Seznamuje čtenáře i s technikami založenými na objevech molekulární biologie, která umožňuje naše dnešní cílené, inteligentně navržené manipulace s geny. Někteří ortodoxní evolucionisté jsou si toho vědomi a hovoří o zamrzlé spontánní evoluci (zamrzlé plasticitě) většiny recentních druhů.

Používání objevů molekulární genetiky na podporu evoluce je podle autora buď povrchní, nebo ideologicky záměrné. Příkladem může být bod 9 dekalogu prezentující naproužkovaný lidský chromozom č. 2, který je nesporně – na této rozlišovací úrovni – podobný dvěma chromozomům šimpanze, gorily a orangutana. Obrázek je přejat z publikace dokládající tím (a podobností dalších chromozomů) evoluci a společného předka člověka a velkých opic. Autor na třech dalších úrovních – na úrovni DNA, na úrovni genu i na základě vlastní praxe z klinické genetiky – dokládá, proč je podobnost pouze zdánlivá. Jak už bylo konstatováno i v odborném tisku (PMID: 20072128), podobnost lidského a šimpanzího genomu, studovaného hlavně na Y heterochromozomu především v regulačních, původně „junk“ oblastech, je zhruba stejná (60–70 %) jako se slepicí (kur domácí).

Potenciální kritik, který by se chtěl ve jménu evoluce vyrovnat s Mejsnarovou knížkou negativní recenzí (a již se našel na skeptických stránkách Sisyfa), by měl bez ideologické předpojatosti chytit autora za slovo a ukázat, v čem je jeho prezentace biologických a chemických údajů nebo výpočtů konkrétně chybná. Vzhledem k biologickému (fyziologickému a genetickému), chemickému a matematickému vzdělání autora je to úkol dosti náročný. A tak značka JH místo toho ve své kritice argumentuje přibližně takto – „a co byste chtěli, když autor je věřícím, protože akceptuje názory zastánců inteligentního designu“ (přesný text viz www.sysifos.cz/index. php?id=vypis&sec=1353649816). Pokud má erudice dovoluje, žádné faktografické omyly jsem v knížce nenašel, s výjimkou toho, že autor asi přehlédl důkazy o tom, že alpský muž Ötzi, zmiňovaný v první části knihy, byl zavražděn zezadu šípem a až pak zřejmě zmrzl.

Máme tedy další knížku, která falzifikuje evoluční hypotézu. Kritika kritiků evoluce často zní: vy jen bouráte, píšete, proč evoluce nemůže fungovat, ale nepřinášíte žádnou testovatelnou alternativní hypotézu. Jestliže jako alternativu nabízíte inteligentní design, znamená to vlastně, že Bůh (či bohové, jak je libo) něco udělal, „stvořil“ lusknutím prstů, nebo použil jím daných přírodních zákonů k „zákonitému“ vzniku našeho vnímatelného vesmíru a nakonec života (antropické principy existence vesmíru). Tuto námitku lze jistě aplikovat i na Mejsnarovu knížku. Ale tvrzení o absenci falzifikovatelné hypotézy není zcela pravdivé. Na základě série příčin a následků (v makrosvětě, v oblasti atomární fyziky platí princip neurčitosti) lze sice postupně operační vědou zaplňovat místa, kde namísto přímého působení „Boha mezer“ vkládáme naše fyzikální, chemické nebo biologické poznání. Ale nakonec stejně dojdeme k okamžiku a otázkám, kdy mezera v našem poznání není překlenutelná nějakým pozorováním a měřením (nemáme „voltmetr“ na neznámé druhy energie) nebo pokusem, a tudíž vědou popsatelná.2) Mimo filozofa vědy K. Poppera a neurofyziologa J. C. Eccelse (The Self and Its Brain, 1977) pražský matematik Borůvka a brněnský biofyzik Herčík kdysi pěkně ilustrovali neschopnost nás, kteří žijeme v třírozměrném prostoru, postihnout další předpokládané rozměry, dnes zahrnuté v spekulativních koncepcích multikosmu (www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/12701329), které na náš svět mohou působit (dml.cz/bitstream/handle/10338.dmlcz/500271/Boruvka_02-0000-46_1.pdf).

Znovu konstatuji, že jestli je podle názoru Poppera a jeho vyznavačů hlavním kritériem vědecké hypotézy, resp. teorie, její testovatelnost, popřípadě vyvratitelnost, pak sláva! Evoluční hypotéza má všechny znaky zpochybnitelného názoru a lze ji, jak J. A. Mejsnar na několika, zdaleka však ne na všech příkladech ukázal, poměrně snadno testovat skutečnými či myšlenkovými experimenty a pak vyslovit osobní závěr: odmítnout, nebo přijmout.

Poznámky

1) Paleoantropolog R. Leakey upravil Darwinův spis a napsal k němu na podporu evoluce obsáhlý úvod. Jeho výpravnou knihu pod názvem „Darwinův původ druhů v ilustracích“ vydalo nakladatelství Panorama, Praha 1989 (old.richarddawkins.net/articles/646060-evolution-skeptics-will-soon-be-silenced-by-science-richard-leakey).

2) Že zatím nemáme experimentálně prověřitelnou alternativní hypotézu o chemické a biologické evoluci, vyplývá z podstaty jedinečných jevů, mezi které evoluce patří, jako je vznik vesmíru, obyvatelné planety a života na ní. Hypotézu o nespontánním vývoji života lze možná přece jen nějak formulovat a testovat pozorováním, směřujícím od přítomnosti do minulosti. Použitá metodologie patří do kategorie věd, kterou Thaxton a spol. (Tajemství vzniku života, www.vzdelavaci-projekty.cz/soubory/tvz.pdf, s. 202, v českém vydání 1995) v souladu s jinými řadí nikoliv mezi vědy „operační“, ale vědy „o počátku“, jakou je např. kriminalistika. Když forenzní technik rozezná na základě postupujícího pátrání a důkazů, že oběti hodil na hlavu kámen někdo úmyslně, nebo že ho naopak zabil náhodný úlomek padající ze skály, pak soudce vynese nejpravděpodobnější závěr a označí původce (zlo) činu. Zní mi tedy logicky, že podobně lze vyslovit na základě postupujícího výzkumu struktury vesmíru a struktury života nějakou alternativní hypotézu o plánovitém, záměrném a v čase probíhajícím vzniku a vývoji vesmíru, včetně nezbytných předpokladů obyvatelnosti planety Země a tzv. vyšších forem uhlíkového života. Nejčastěji označují odpůrci evoluční hypotézy původce plánu a nezbytné konfigurační „kódovací“ energie pro informační makromolekuly, a koneckonců i zdroj všech druhů energie jako ID a vedou kolem této představy i právní spory, např. jako nedávno v Kalifornii. Někteří dokonce s překvapením seznávají, že se už biblický Bůh představil Mojžíšovi jménem, kratičkou hebrejskou větou – tetragramem JHVH, což znamená mj. „působí, aby bylo“ či „ působí, aby se stalo“. Jména se nepřekládají, ale kdybychom JHVH chtěli korektně přeložit, nebyl by to Hospodin (hospodář), ale Stvořitel (když nehledíme na to, jakého gramatického rodu taková bytost může být).

Soubory

článek ve formátu pdf: V201402_120-121.pdf (221 kB)

Diskuse

Počet příspěvků: 4