reklama
Vesmír č. 7
Vesmír č. 7
Toto číslo vychází
17. 7. 2014
Novinky
• Prázdninové dvojčíslo Vesmíru
• Dárky, promoce, narozeniny, svátky...
předplatné je dárek na celý rok!
• Biologické čtvrtky ve Viničné
program na nejbližší semestr

Sňatek a manželství v Indii

„Jen ty a já“ není snem průměrného Inda
Publikováno: Vesmír 78, 690, 1999/12

Středoevropan, který se dostane do kontaktu s Indií, často jen němě zírá – nebo hlasitě žasne – nad tím, že v Indii rodiče vybírají svým potomkům ženicha a nevěstu, a ještě více nad tím, že mladí lidé neprotestují. A naopak, řadový Ind obvykle žasne nad tím, že to evropští rodiče nedělají.

Indické ženy a dívky dokonce považují za výhodu, že si nemusí shánět partnera. Bývají docela rády, že nemusí riskovat a že mohou přenechat volbu svým rodičům a příbuzným. Evropským uším zní nepochopitelně například výrok indické dívky: V našem věku se snadno můžeme zmýlit v úsudku. Muž se chová jinak, když se o dívku uchází, a jinak, když se stane manželem. V každém případě můžeme poznat muže jen tak, že chodíme na schůzky. Když ale svatbu domluví rodiče, nahlédnou i do rodinného pozadí a kultury. Jestliže domluví svatbu, přejímají také nějakou odpovědnost, pokud se manželství nevydaří. Ale vdáme-li se proti jejich vůli, kde budeme hledat oporu, jestli manželství nevyjde?

Takový výrok by se zajisté dal chápat jako výraz nesamostatnosti a nízkého sebehodnocení ženy. Jenže...

Je dosti charakteristické, že se v hovorové hindštině a urdštině říká: Oženil se/vdala se z vlastní vůle. Slůvko láska se neobjeví. Sousloví prém-viváh, svatba z lásky, k běžné slovní zásobě řadového Inda nepatří. Dále: vyskytl-li se v příbuzenstvu případ sňatku z lásky a nepovažuje-li se tento konkrétní případ přímo za skandál a ostudu (i to se stává), pak bude pravděpodobně zmiňován v přátelském rozhovoru buďto v angličtině jako love marriage, nebo v hindštině jako sňatek z vlastní vůle, anebo také jako love-šádí v hybridní mluvě běžné mezi městskými vzdělanci i polovzdělanci. Svatbou bez jakýchkoli atributů se míní sňatek domluvený.

Předmanželské vztahy mezi mladými lidmi nejsou v Indii věc zcela neznámá, ale neočekává se, že by vedly ke svatbě. Pojem romantické lásky je známý, mladým lidem však vlastně nikdy nepronikl pod kůži. Je dost příznačné, že zamilovaný mladý muž bývá s dobráckou ironií nazýván Romeem. Proč Romeo? Protože svou „Julii“ asi stejně nedostane. Ale tragika z toho pojmu v Indii vyprchala. Je také typické, že v současné době indičtí psychologové a sociologové hledají a nacházejí vysvětlení skutečnosti, že poslední dobou mladí lidé častěji začínají s někým chodit. Známosti mladých lidí nejsou považovány za samozřejmost přiměřenou věku, za přirozené hledání budoucího životního partnera – protože se od mladých lidí zásadně neočekává, že si ho budou hledat.

Podle průzkumu mezi studující mládeží na počátku r. 1994 v pěti indických velkoměstech 33 % studentů a 17 % studentek s někým chodilo, ale 66 % všech zastávalo názor, že nejlepší je domluvený sňatek. Z průzkumu není jasné, zda oněch 66 % studentů bylo identických s těmi, kteří s nikým nechodili. Není snad ani nutno dodávat, že s někým chodit je v Indii snadnější pro studenty a ve velkoměstech než pro jiné skupiny mládeže a v jiných oblastech. Ve velkoměstské anonymitě je méně rodinné a společenské kontroly a více příležitostí k seznámení a stykům. Pro většinu rodin je chození s někým nepřijatelné a příležitosti k tomu jsou také omezené. Tak je tomu i u středoškolských studentů, navštěvujících i ve velkoměstech pouze chlapecké nebo pouze dívčí školy.

V téže době, počátkem roku 1994, bylo podle průzkumů v pěti velkoměstech 74 % dospělých mužů i žen přesvědčeno, že v domluveném manželství je větší naděje na spokojenost než v manželství z lásky.

V březnu 1992 jsem měla příležitost být přítomna Celoindickému dívčímu semináři, který se konal ve Světovém centru mládeže v Dillí. Dívky ve věku 15 až 25 let z celé Indie, studentky, učitelky, sociální pracovnice apod. poslouchaly přednášky z různých oborů – přednášely většinou ženy – a po přednáškách následovaly diskuse. Našeho tématu se týkala zejména přednáška psycholožky na téma Jak si vytvářet budoucnost. Dívky v ní byly povzbuzovány k ekonomické samostatnosti a k průbojnosti při výběru studia, volby povolání a vůbec rozhodnutí, zda být ekonomicky činné. Radilo se jim, aby přesvědčovaly rodiče a debatovaly s nimi (což se v Indii tradičně nesluší), aby se ucházely o stipendia, pokud rodiče jejich studium nechtějí nebo nemohou financovat, prostě aby všemi prostředky prosazovaly svou vůli. Až na jedno: na sňatek. V tomto bodě se jim doporučovalo, aby se co nejvíc spolehly na rodiče, pokud bude jen trochu možno, aby vyhověly přání rodičů, a zejména aby se nikdy, nikdy nevdávaly proti vůli rodiny.

Po přednáškách a debatách dívky často přicházely a chtěly si ještě podiskutovat soukromě. Obvyklá otázka byla: A co když rodiče vyberou špatně? Na tu otázku nebylo snadné odpovědět. Zajisté mohou rodiče vybrat špatně, takových případů není málo. Před lety by ode mne děvčata asi dostala odpověď: Vy musíte vědět, co chcete, vy máte právo volby, je to váš život, máte právo na cestu životem podle svého atd. Při větší obeznámenosti s kulturním pozadím a společenskou situací nebylo však už možné takto zjednodušeně evropocentricky odpovídat.

Vodítko lze najít na stránkách časopisu Mánuší, tj. Žena, s podtitulem Časopis o ženách a společnosti. Koncepci časopisu by asi spíš odpovídal podtitul „O společnosti a ženách“ – nenajdeme v něm kuchařské recepty, módní rubriku apod. Mánuší bývá někdy nazývána feministickým časopisem, ačkoli šéfredaktorka Madhu Kíšvarová, povoláním socioložka a oddaná zastánkyně lidských a ženských práv, toto označení neuznává a sama se k feminizmu nehlásí. V žádném případě to není časopis, který by se snad zbožně obracel k tradici a k minulosti. Před několika lety však v něm vyšel obsáhlý článek Madhu Kíšvarové Láska a manželství. Autorka v něm přirovnává příchod nové snachy do rodiny ke krevní transfuzi: Neodpovídá-li dárcova krevní skupina příjemcově, může příjemce zemřít. Víceméně zde vyslovuje to, co každý Ind ví: mladý muž očekává i od své milované (stejně jako od nevěsty vybrané rodiči), že bude žít aspoň po nějaký čas v jeho rodině, a indická dívka ví, že se od ní očekává přizpůsobení – láska neláska. Je pro nás pouze trochu překvapivé číst tato varovná slova v takzvaném feministickém časopise. Jejich autorka je však především realistka. V témže článku praví: Ale i když snad má dvojice po svatbě žít jako nukleární rodina, opora ze strany manželovy rodiny pomůže mladé ženě udržet manžela v disciplíně a pro rodinu. A manželova rodina nejspíš nebude oporu poskytovat, jestliže sňatek nedomluvila.

K odstrašujícím případům, v nichž mladá manželka byla v mužově rodině týrána nebo i dohnána k sebevraždě – a těch není zas tak málo – uvádí Madhu Kíšvarová ze své poradenské zkušenosti: Jde hlavně o ty rodiny, které se uchylují k sňatkové inzerci nebo k službám profesionálních dohazovačů. Možno dodat: o rodiny zbohatlíků, kteří nemají nikdy dost.

Není bez zajímavosti, které faktory tatáž autorka považuje za rozhodující pro další osudy žen v manželství. Je to především ekonomická nezávislost, dále manželova ochota a schopnost ujmout se rodinných povinností, akceptování manželovou rodinou, kontrola mužova chování jeho rodinou i komunitou a ochota jejích vlastních rodičů poskytnout jí citovou i finanční oporu, kdyby se snad manželství přece jen nevydařilo.

Tyto požadavky a předpoklady Evropanovi neznějí cize, ale může ho zarazit, že mezi nimi není ani slovo o lásce jako základu pro úspěšné manželství.

My Evropané máme sklon chápat systém domluvených sňatků jako projev nesvobody mladých lidí a jako jeden z klíčových faktorů vedoucích k podřízenosti ženy. Máme sklon vidět v případném přechodu od domluvených sňatků k „sňatkům z lásky“ podstatný krok k vytváření lepšího života pro ženy. Máme tendenci vysvětlovat spokojenost mnoha domluvených manželství pouze nesamostatností a bezmocností Indek, které se prostě přizpůsobí a nezmohou se na protest. Zajisté tomu tak často bývá, ale zdaleka ne vždy. Vynikající odpověď na častou evropanskou otázku Jak to, že takové domluvené manželství funguje? dala ruská indoložka I. P. Gluškova v publikaci Indická manželka z r. 1996: Žena cítí lásku k svému budoucímu manželovi jako takovému: zhmotněný kandidát na toto místo (vybraný zpravidla rodiči, příbuznými nebo přáteli rodiny) představuje pouze konkrétní objekt jejích dříve vyvinutých citů. Dívky jsou takřka bez výjimky odmalička vychovávány k manželství a obvyklou výchovnou pohrůžkou je: „Počkej, ty se nikdy nevdáš, nikdo si tě nevezme, protože moc mluvíš, jsi nepořádná...“ atd. Evropské děvčátko by se nad takovou pohrůžkou ušklíblo: „No a?“ Nadané a pilné indické dívence zase – zejména zámožní rodiče – slibují, že jí najdou toho nejlepšího, nejvzdělanějšího, nej- nej- nej- manžela, který jí bude hoden. Evropské děvče by opět s úsměvem odvětilo, že si ho obstará samo.

Otázku manželství, ať domluveného či jinak uzavřeného, nelze vytrhovat z kontextu té které kultury. V předmoderních dobách rozhodovali rodiče o sňatcích svých potomků i v Evropě, nikdy však do té míry jako v Indii. Byly tu rozdíly stavovské, majetkové, rodové, ale uvnitř určitých hranic si mladí lidé mohli partnera vybírat sami. Byly i snahy dávat ryze domluveným sňatkům aspoň nátěr něčeho, co se při předobré vůli mohlo podobat vzájemným sympatiím, jak to známe z literatury. Od rodičů se neočekávalo, že v každém případě vyberou pro dceru ženicha a pro syna nevěstu.

Hinduistický legendární zákonodárce Manu (asi 200 let př. n. l.), jehož zásady vágně žijí v povědomí lidí i dnes, však praví: Hoden pokárání je otec, který dceru ve vhodný čas neprovdá... I v islámu, který je v Indii druhým největším náboženským systémem, je sňatek považován za povinnost. Sice ho neukládá přímo Korán, ale např. v brožurkách pro indické muslimy nacházíme výklad určitého hadísu, předávané zprávy o činech a výrocích Proroka Muhammada: Neuzavřít sňatek bez závažné příčiny je veliký hřích. A to platí, tradiční hodnoty jsou živé dnes jako před staletími.

Nejde o věc vývoje, zaostalosti či modernosti, jde o rozdílné kořeny. Je-li sňatek uložen jako náboženská povinnost, nelze jeho uzavření přenechat náhodě, či spíše momentálním citům mladých lidí. Zatímco mladý Evropan má morální právo se zamilovat, má mladý Ind morální povinnost vstoupit do manželství.

Jako Evropané si také často neuvědomujeme, že indická mentalita je skupinová (což by si zasloužilo výklad samo o sobě). V Indii člověk patří rodině, rodina kastě či kastovité skupině, kasta zas náboženské komunitě. Za těchto okolností už teprve nemůže být tak závažné rozhodnutí jako sňatek ponecháno náhodě. Domluvená svatba potomků dodá rodičům klid mysli, pak teprve vědí, že splnili svou povinnost. Na druhé straně je cítění my – naše komunita – naše kulturní pozadí – naše rodinná kultura obvykle tak silné, že mladým lidem pomůže překonat případné výhrady proti svatbě domluvené rodiči, pokud výhrady vůbec mají. Mění se vlastně jen způsob domlouvání sňatků. Sice stále dochází i k takovým, kdy se ženich a nevěsta poznají teprve v den svatby, ale častěji, hlavně ve městech, jsou seznámeni předem a dostávají poslední slovo – hlavně ovšem budoucí ženich.

Podle studie provedené v 90. letech v Bhópálu rodiny stále častěji mlčky tolerují i svatbu z lásky. Jako však bývalo v Evropě domluveným sňatkům dáváno aspoň zdání vzájemné náklonnosti, bývá v Indii i sňatkům z vlastní vůle dodáno zdání domluvenosti – nějaký jakoby prostředník by měl při jejich uzavření figurovat. Spíše než sňatek z lásky požaduje víc a víc mladých lidí pouze právo spoluúčasti na rozhodování o svém sňatku – nikoli tedy vlastní rozhodnutí, a už vůbec ne rozchod s rodinou kvůli svatbě. „Jen ty a já“ není snem průměrného mladého Inda. I moderní nukleární rodiny představují ve skutečnosti jednotky širší rodiny, které stále drží pohromadě, což by opět zasloužilo samostatný rozbor. Instituce domluvených sňatků patří tedy k pevně zakotveným institucím indické společnosti a pravděpodobně přežije i případný přechod od širší rodiny k rodině formálně nukleární.

Z toho vyplývá též vysvětlení mnoha zdánlivých nepochopitelností, na které narážejí nositelé rozličných kultur ve vzájemných osobních vztazích. ¨

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1999_V690-696.pdf

Diskuse

žádné příspěvky