Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Smysl nevyslovitelného

Malé přemítání o diskusích, empirizmu, smyslu a nesmyslu, vyučování, a nakonec o vědění o nevědění
Publikováno: Vesmír 78, 574, 1999/10
Obor: Různé
Rubrika: Diskuse

„Správnou metodou filozofie by vlastně bylo říkat jen to, co se říci dá, tedy věty přírodovědy – tedy něco, co s filozofií nemá nic společného,“ napsal Wittgenstein ve svém Tractatu (6.53). Pokusíme-li se říci něco, co se říci nedá, pokusíme-li se vyslovit nevyslovitelné, dostaneme nesmysl. Wittgensteinova věta musela nadchnout zastánce logického empirizmu tak, že přehlédli past v ní obsaženou. Jestliže totiž prohlásili, že těmi větami, které se jediné dají říci, které mají smysl, jsou ty věty, které se po správné logické analýze rozpadnou na složky podléhající přímé empirické verifikaci, pokusili se říci něco, co se říci nedá, tedy nesmysl. Toto jejich empirické kritérium smyslu (nikoli tedy to, že „formulujeme hypotézy, které poté experimentem či pozorováním verifikujeme“) totiž není empiricky verifikovatelné. A tak je tomu žel s mnoha dalšími prohlášeními „empiristů“. Větu „Veškeré zkušenostní poznání je pravdivé“ stěží lze verifikovat empiricky. (Naproti tomu falzifikací této věty jsou dějiny vědy plné. Pro jistotu: „verifikace“ a „falzifikace“ jsem zde použil nepopperovsky, nejde totiž o tvrzení empirické vědy.) A to, že věty „Všechno zlo na světě způsobuje kultura, která světu vnutila hodnoty“ a „Kultura nestojí proti přírodě“ vedou ke sporu, nelze prokázat žádnou dosud známou logikou, pokud si k tomu nepřibereme houf skrytých předpokladů, s jejichž artikulací, logickou správnou formulací, natož pak verifikací budou jen problémy.

Nemohu a nechci to tady rozvádět: to nepochopení Wittgensteinovy věty je mnohem hlubší než nehoda s empirickým kritériem smyslu. Pro Wittgensteina bylo právě to, co nelze říci (ale co se v řečeném ukazuje), jediné důležité.

Byl jsem ale původně požádán jen o stručný komentář k některým popperovským pasážím. Tak tady je: 1. Popperův kritický racionalizmus není nástupcem teorie vědy v podání novopozitivizmu Vídeňského kroužku, pokud ovšem pod nástupcem nerozumíme protivníka. S podobnými tvrzeními Popper celý život zápasil, neustále o nich psal a trpěl marností svého počínání. 2. Falzifikace není metoda ověřování správnosti vědeckých teorií. 3. Verifikacionizmus nebyl nahrazen falzifikacionizmem. 4. Popper neodmítal empiricky „dané“, ani dost dobře nemohl, chtěl-li vést demarkační linii mezi empirickými a neempirickými vědami; kritizoval prostoduché pojetí empirických dat, např. v podobě protokolárních vět. (Zkusili jste si někdy nějakou protokolární větu napsat? Ale opravdu neutrálně – nezapomněli jste napsat, že „vidíte bílou“ – totiž list papíru, na který chcete protokolární větu napsat?) 5. Falzifikace se neprovádějí hypotézami, nýbrž singulárními výroky; jejich statut a statut empirické báze je také komplikovanější, než by se mohlo naivně zdát. 6. Samozřejmě je rozdíl mezi verifikací a falzifikací a už vůbec tomu není tak, že by se (dokonce nutně) doplňovaly. Popper neustále mluvil o zásadní asymetrii.

Dost bylo Poppera. Na závěr se vrátím k oné Wittgensteinově nevyslovitelnosti a k tomu, že toto „nevyslovitelné, které se nevyslovitelně ukazuje v tom, co je vysloveno“ je jedině důležité. Předpokládám, že asi hodně čtenářů takové věty pohorší. Ale podívejte se: Žádná z věd není exaktnější než matematika. Každý pojem je tam přesně definován, vše je dokonale logicky skloubeno. A přesto, když vám teď tady napíši nějakou matematickou větu a dodám k ní všechny definice, pak, pokud nejste matematici, nic se vám neukáže. Nakonec většina populace se nějak naučí i sečítat zlomky a nějak se propotácí u tabule s příložníkem a kružítkem celou geometrií, ale nikdy se jim nic neukáže. Ti, kterým se něco ukazuje, to jsou matematici. Pohoršením pro některé může být, že to bez oné přesné formulace, definic, důkazů atd. nejde. Když se o to někdo pokusí, dostane nesmysly. To ale neznamená, že nemáme šikovným vyslovováním vyslovitelného dosáhnout toho, aby se ono nevyslovitelné nevyslovitelně ukázalo. V tom také spočívá hlavní problém vyučování (nejen matematiky). Někteří jsou přesvědčeni, že čím víc se toho řekne, tím víc se ukáže. Opak je pravdou. Když se nějakým zázrakem (a dobré vyučování je vždy zázrakem) něco začne ukazovat, pak je většinou už možné si strčit ruce do kapes. To, co se ukáže, bývá tak krásné, že většina se o to začne starat a zajímat sama. Tady také někde vyučování končí; šťastný to učitel, kterému se to podaří (doufám, že mě nepodezíráte, že bych si to myslel o sobě), ten pak už jen může přihlížet, jak se to samo rozvíjí do květu.

A to platí pro všechny vědy, pro všechno poznání. Proč si tedy lidé myslí, že ve filozofii (v umění, v jiných vědních oborech) je tomu jinak? Z vlastního oboru vědí, že je zapotřebí mnohaleté namáhavé práce, aby se vůbec něco začalo ukazovat, proč tedy u filozofie se předpokládá, že stačí „něco si přečíst“? Jistě je tady rozdíl proti vědám speciálním, filozofie se nějak týká nás všech. Je to jako s výchovou a vyučováním, každý je na to expert, každý se k tomu vyjadřuje, dokonce i poslanci.

O Sokratovi se traduje, že řekl, že ví, že nic neví. Tenhle bonmot patrně nikdy neřekl. Řekl něco mnohem hlubšího. Hádali se tehdy někteří, jak něco je (třeba po smrti). A Sokrates k tomu řekl: Nikdo z nich o tom nic neví, já také ne, jenže já aspoň vím, že o tom nic nevím. A toto vědění o nevědění je předpokladem toho, aby se nám vůbec někdy něco ukázalo a abychom snad mohli něco ukázat jiným – ať už je to matematika, nebo filozofie, nebo poezie, nebo výtvarné umění.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1999_V572-575.pdf (193 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky