mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024

Aktuální číslo:

2024/3

Téma měsíce:

Elektromobilita

Obálka čísla

Smysl a smysly

 |  5. 4. 2000
 |  Vesmír 79, 238, 2000/4

Národní technické muzeum spolu s Francouzským institutem představilo v únoru a březnu poprvé u nás tvorbu česko-francouzské malířky, žijící od roku 1981 v Paříži, Zuzany Hulky. Výstavě dominovala řada velkých čtvercových obrazů, sestávajících z barevných gest, pozoruhodně vyvážených a ladících kombinací oranžových, bílých, modrých, zelených, žlutých skvrn. Čistá smyslovost, řekli bychom. A dodejme: velice konkrétní. Pokoušet se popsat, proč a jak tyto obrazy působí, musí skončit nesmysly, a to ze své podstaty, jak se pokusím naznačit níže. Působí na naše smysly a naše mimovědomí (abych se vyhnul zatíženým slovům) přímo. Zuzana Hulka nazvala ostatně svou výstavu Citem k obrazům.

Slovo smysl je notoricky nejednoznačné (a nejen v češtině). Znamená jak orgán vnímání, čití, citu, tak smýšlení, nahlížení, význam, ba i rozum („jednal jak smyslů zbavený“). Zrádné je ale zde ono „jak, tak“: slovo smysl je právě tak málo (nebo moc) nejednoznačné jako každé jiné slovo. Pokoušet se vysvětlit smysl smyslu vede k nesmyslu. Známé je rozlišení smyslu a významu nějakého jazykového výrazu. Významem výrazu je to, co tento výraz označuje, jeho smyslem je, jak to označuje. Tomu prvnímu se říkává extenze (to je ono „co“ a má to být něco, co je „rozprostraněné“), tomu „jak“ se říkává intenze. A problém je v tom, jak nám může být dáno ono „co“ nějak přímo, abychom mohli hovořit o označování, tedy o rozštěpu mezi označujícím a označovaným. Jde tedy o to, co je primární: extenze, nebo intenze? Nebo o to, zda toto rozlišení má vůbec smysl. Ptáme-li se někoho, jaký smysl má ta a ta věta, neočekáváme, že nám bude dáno nějakým přímým způsobem, co tato věta označuje (podle Fregeho by to byla pravda nebo nepravda), ale chceme slyšet jinou větu, která nám onu první vysvětlí a která pro nás už bude smysl mít. Mohlo by se zdát, že oním přímým udáním onoho „co“ je ukazování. Jenže gesto ukázání musí mít smysl, a dokud tento smysl neuchopíme, stejně nepoznáme, jaké „co“ je jím ukazováno. A nesmysl dostaneme vždy, když se pokusíme intenzionální vysvětlit extenzionálním.

Analýze bezprostředních daností vědomí se věnoval ve své první knize z r. 1888 Henri Bergson; už několikrát se ukázalo, že Bergsonovy filozofické „spekulace“ našly nečekaná potvrzení ve vědách „nespekulativních“ (viz např. článek Karla Pribrama ve výboru Mysl a mozek). Hned na začátku, poté, co klade otázku, zda krásy přírody předcházejí krásám umění, nebo zda je tomu naopak, přičemž tuto otázku zodpovídá jen tak, že se zdá „spíše shodovati s pravidly zdravé metody, abychom studovali dříve krásno v dílech, kde bylo produkováno vědomým úsilím, a potom neznatelnými přechody sestoupili od umění k přírodě, která je umělkyní svým způsobem“. A na protější straně dole následuje pasáž, která se zdá být vhodná k ocitování právě v souvislosti s obrazy Zuzany Hulky a která modifikuje i výše uvedený obrat „čistá smyslovost“.

Obrázky

Citát

Henri Bergson: Čas a svoboda.

O bezprostředních datech vědomí,

překlad Borise Jakovenka (1947), znovu vydaný nakl. Filosofického ústavu AV ČR Filosofia, 1994, s. 20-21.

Leč zásluha uměleckého díla neměří se tak silou, se kterou se nás cit jím sugerovaný zmocňuje, jako bohatstvím tohoto citu samotného: jinými slovy, vedle stupňů intensit lišíme instinktivně stupně hloubky a povznesení. Analyzujíce tento poslední pojem uvidíme, že city a myšlenky, které nám umělec sugeruje, vyjadřují a shrnují více méně značnou část jeho dějin. Je-li umění, které nám dává jen počitky, uměním nižším, je to proto, že analysou se jen zřídka v počitku odhaluje něco jiného než právě tento počitek. Ale většina emocí je těhotná tisícem počitků, citů nebo idejí, které je pronikají. Je tudíž každá jedinečným stavem svého druhu, nedefinovatelným a zdá se, že by musel být znovu prožit život toho, kdo jej zažíval, aby tento stav byl obsáhnut ve své složité původnosti. A přece umělec směřuje k tomu, aby nás zavedl do této emoce tak bohaté, tak osobní, tak nové a dal nám zažívati to, co by nám nemohl učinit pochopitelným. ... Tak padne přehrada, kterou kladly čas a prostor mezi jeho a naše vědomí; a čím bude cit bohatší idejemi a plnější vjemy a emocemi, do jehož rámce nám dá vstoupiti, tím více hloubky nebo povznesení bude míti vyjádřená krása.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé

O autorovi

Jiří Fiala

Doc. RNDr. Jiří Fiala (*1939–2012) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně. Zabývá se filozofií matematiky a logiky. Přednáší analytickou filozofii a epistemologii na Západočeské univerzitě. Zde také vydal tři čítanky textů analytických filozofů. Kromě jiných textů přeložil řadu knih, například Karl Popper: Logika vědeckého bádání, Paul K. Feyerabend: Rozprava proti metodě, B. Mandelbrot: Fraktály, René Descartes: Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu.

Doporučujeme

Jak to bylo, jak to je?

Jak to bylo, jak to je? uzamčeno

Ondřej Vrtiška  |  4. 3. 2024
Jak se z chaotické směsi organických molekul na mladé Zemi zrodil první život? A jak by mohla vypadat jeho obdoba jinde ve vesmíru? Proč vše živé...
Otazníky kolem elektromobilů

Otazníky kolem elektromobilů uzamčeno

Jan Macek, Josef Morkus  |  4. 3. 2024
Elektromobil má některé podstatné výhody. Ale samotné vozidlo je jen jednou ze součástí komplexního systému mobility s environmentálními dopady a...
Návrat lidí na Měsíc se odkládá

Návrat lidí na Měsíc se odkládá uzamčeno

Dušan Majer  |  4. 3. 2024
Tragédie lodi Apollo 1 nebo raketoplánů Challenger a Columbia se již nesmí opakovat. Právě v zájmu vyšší bezpečnosti se odkládají plánované cesty...