Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Slovo má Luboslav Stárka

Publikováno: Vesmír 79, 65, 2000/2
Obor: Medicína
Rubrika: Diskuse

1 O úmyslu Ministerstva zdravotnictví zrušit Endokrinologický ústav mne telefonicky vyrozuměl doc. Š. Svačina loni v polovině července, tedy dva měsíce předtím, než mi to samo ministerstvo sdělilo ústy 1. náměstka pana ministra. (Pro lepší porozumění je třeba uvést, že pan náměstek byl k této funkci přechodně uvolněn z funkce ředitele Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.) Zprvu budila nabídka soužití s Všeobecnou fakultní nemocnicí (VFN) a 1. Lékařskou fakultou Univerzity Karlovy (1. LF UK) dojem, že jde o pomocnou ruku podanou ústavu v kritickou chvíli, i když představa naší další existence v nabízeném suterénu bývalé otorinolaryngologické kliniky příliš lákavá nebyla. Pozdější děkanovo vyjádření ve Zdravotnických novinách z 12. 11. 1999 (Model universitní nemocnice by bylo vhodné vyzkoušet na resortních výzkumných ústavech – nový lék zkoušejme napřed na myších!), osobní dopisy i článek ve Vesmíru však poskytují poněkud jiný obraz. Nezvratně ve mně utvrdily dojem, že 1. LF se na pokusu „zrušit ústavy přeřazením“, jak zní oficiální termín Ministerstva zdravotnictví ČR, podílí vysoce aktivně, ba že bez její inspirativní účasti by k rušení možná vůbec nedošlo.

Podle nepokrytého vyjádření některých funkcionářů je zřejmé, že pohlcení některých výzkumných ústavů by mělo být jen meziaktem v soutěži lékařských fakult o dominanci v následujícím slučování fakultních nemocnic a pražských lékařských fakult do mamutího kolosu, snad univerzitní nemocnice. K tomu se hodí citát z Hospodářských novin 4. 12. 1999, byť se zde mluví o jiném oboru podnikání: [...] trvale je neudržitelný a nežádoucí trend neustále větších výrobních a prodejních jednotek. 1. LF vidí za dané politické konstelace vhodnou posilu pro své postavení ve skupině ústavů, které hodlá pohltit. Vlk prostě dostal chuť na Karkulku a každý argument mu bude vhod.

Přitom vychází z obecného dojmu, jenž panoval – a zřejmě dosud panuje – na fakultě, kterou předchozí režim postihl postupným oslabováním jejího výzkumného potenciálu. Tyto pocity vyjadřuje prof. J. Charvát ve svém deníku z r. 1953: Je škoda a je hanba, že naše MZd je ovládáno bývalými obvodními lékaři a praktiky bez smyslu pro vyšší koncepce, bez smyslu pro univerzitu, pro opravdový výzkum atd. Je pravda, že velkým nákladem zřídilo desítky výzkumných ústavů. Stojí to ročně moc milionů, ale výsledek „výzkumu“ je tak ubohý, že jsem jako recenzent celé řady ukončených výzkumných prací za rok 1953 právě z těchto „výzkumných“ ústavů odmítl navrhnout jim víc než odměnu třetího stupně, čili nejnižší, a že Teyschl pro výzkum pediatrický (z ústavu vedeného Vojtou) odmítl jakoukoliv cenu vůbec a dal si zaprotokolovat, že to je bezcenné. Tyto Potěmkinovy vesnice Ministerstva zdravotnictví vynikají hlavně neustálým plánováním, schůzováním, kontrolováním atd., ale gros publikací vychází nikoliv z nich, nýbrž z vysokých lékařských škol, kde výzkum není podporován skoro vůbec. Ovšem na Ministerstvu školství to taky není v pořádku. O celé školství na lékařských fakultách se stará malé odděleníčko vedené Honsem (profesorem fyziologie v penzi) a Fričem. Hons je dobrý, ale slabý a nevyzná se ve věcech. Frič je škodná. Nemá zájem na naší univerzitní tradici a dělal by to všecko jen ve smyslu MZd a nikoliv MŠ [...]

Od té doby však uplynulo hodně vody a dnes například Ústav hematologie a krevní transfuze spolu s Endokrinologickým ústavem řeší (úspěšně) více grantových úkolů než celá 1. LF a VFN dohromady. Přitom mají o řád nižší počet zaměstnanců než uvedený kolos. Pohled na výzkumné ústavy ale někteří fakultní funkcionáři za půl století téměř nezměnili.

Argumenty o způsobu čerpání dovolené nejen působí směšně, ale hlavně jsou nepravdivé. Krom toho si myslím, že do této vnitřní záležitosti rezortních ústavů Ministerstva zdravotnictví ČR by děkanovi jako zaměstnanci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy vlastně nemělo nic být. My také nekritizujeme skutečnost, že o vysokoškolských prázdninách těžko v prostorách fakulty najdete nějaké pedagogy. Čerpání dovolené je přizpůsobeno zájmu našich ambulantních pacientů, kteří ve vrcholném létě nechtějí trávit svou dovolenou v čekárnách zdravotnických zařízení, pokud nemusí. Pro akutní případy je v té době u nás ve všech odděleních služba. Máme pak alespoň plný stav v době, kdy se nával pacientů zvyšuje. O tom, kde by měly být katedry Institutu pro další vzdělávání lékařů, by se měl dohadovat děkan s vedením IPVZ. (Převzetí úkolů a funkce IPVZ je další dlouhodobou expanzivní koncepcí 1. LF UK, opět na úkor někoho druhého.)

Myslím, že pro terénního endokrinologa se najde víc užitečných poznatků v ambulantním provozu našeho ústavu než při stážích na jednotce metabolické péče nebo u lůžka pacienta na hadičkách. S těmi se totiž ve své praxi setkává minimálně, a když se s nimi setká, stejně je předává do nemocnice. Je třeba se starat o tisíce pacientů, kteří klinickou péči nepotřebují a plně jim vystačí péče ambulantní – té je alespoň v endokrinologii nejméně 95 %. Ani klinickou část však zcela nepouštíme ze zřetele, náš ústav s řadou lůžkových zařízení již dlouho spolupracuje, navíc máme od r. 1958 lůžkové oddělení ve Fakultní nemocnici Motol. Komplexní zvládnutí oboru je sice hezká věc, ale šíře jde vždy na úkor hloubky.

Dalším výmyslem děkanské mysli je nepravdivé prohlášení, že si pacienty vybíráme. Odkud je děkanovi tato skutečnost zřejmá? Našel jediného pojištěnce, který by byl u nás odmítnut? Zdravotní pojišťovny mohou potvrdit, že při nedostatku kapacit endokrinologické péče v terénu odkazují své pojištěnce na náš ústav, který dosud přijímal pacienty neomezeně (na rozdíl od ambulantní léčby ve VFN – o vybírání podle nějakých kritérií by mohli spíš mluvit pacienti, kteří se ucházeli o přijetí do obezitologické poradny doc. Š. Svačiny), i když to bylo na úkor našich výdělků na pojišťovnách. Zde totiž platí: čím více práce, tím větší prodělek. Překračováním limitů výkonů se bohužel dostáváme do situace, že jen zhruba 80 % své práce máme honorované, zbytek nejen děláme zadarmo, ale ještě doplácíme na materiál, který k ní potřebujeme. A materiálového podílu je na laboratorní práci podstatná část. Zavedení paušálů nás přinutilo k ekonomickému chování, proto jsme museli v laboratořích odmítat požadavky odjinud, které nelze nijak rozumně regulovat.

Panu děkanovi se nelíbí, že jsem „zrušení převedením do fakultní nemocnice“ přirovnal k přivtělení Hongkongu k Číně. Možná jsem nepoužil ten pravý ořechový příměr: Hongkong byl nakonec přece jen historicky součástí Číny. Přirovnání by spíš mělo směřovat k okupaci baltských států Ruskem. Těm bylo nabízeno, že jim ztráta nezávislosti bude kompenzována možností rozvoje na ohromném, komplexním prostoru (ponejvíce na Sibiři).

Mimo jiné se pan děkan podivuje, že jiné ústavy – kromě Hematologického a Endokrinologického – se integraci nebrání. Stalin se také divil, proč se Finsko bránilo, když soužití se Sověty tak krásně vyhovovalo Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Nečetl snad pan děkan vyjádření zaměstnanců Revmatologického ústavu ve Zdravotnických novinách, které s rušením ústavu nezní zrovna souhlasně?

Zrušení kteréhokoli ústavu je jistě v pravomoci zřizovatele, tedy zrušení výzkumných zdravotnických ústavů je v rukou ministra zdravotnictví. Provedení něčeho takového není však jen věcí pravomoci, ale i rozumu a uváženosti takového kroku. Ani argument, že ministr David nebyl prvním ministrem, který chtěl výzkumné ústavy zrušit, není racionálním důvodem k této akci. Integrace byla typickou normalizační taktikou ministra Prokopce, velké celky se lépe ovládají, neposlušní vedoucí podjednotek se velmi lehce odstraňují. Rád bych připomenul, že představou alespoň jednoho ministra zdravotnictví bylo i zrušení 1. LF, což ale neznamená, že je to správné a že by jeho nástupci měli tento pokus opakovat.

Nakonec bych chtěl vyjádřit své vlastní obavy o budoucnost ústavů vybraných k likvidaci i o českou endokrinologii. Bože chraň, aby se ústav dostal do pravomoci někoho, jehož uvažování se ubírá cestami naznačenými v polemice pana děkana. Tak významný člověk by si své dojmologické představy měl napřed ověřit. A hlavně by se měl starat především o problémy jemu svěřeného pracoviště. Má jich jistě dost.

O medicínském, a zejména klinickém výzkumu by bylo jistě vhodné vést širší diskusi, nikoli však na bázi trapných nepravdivých nařčení děkana jinak tak renomované fakulty. Místo novoročního přání mu posílám Kantorkovu karikaturu z r. 1968.

Ad „Poznámky k organizaci české klinické lékařské vědy“,

Vesmír 79, 5, 2000/1


S ohledem na vzniklou situaci byly prozatím další kroky ve věci připojování výzkumných ústavů k fakultním nemocnicím na doporučení porady vedení zastaveny. Zastupujícímu ministru Špidlovi doporučujeme, aby další řešení ponechal až na definitivním vedení Ministerstva zdravotnictví. Za tímto účelem bude zpracována podrobná analýza zdůvodňující připojování některých výzkumných ústavů k fakultním nemocnicím, píše 16. prosince loňského roku 1. náměstek ministra zdravotnictví senátorce p. Jarmile Filipové. Nevím, zda čtenáři rozumějí poslední citované větě také tak, že rozhodnutí o převedení ústavu bylo učiněno bez podrobné analýzy.

Zveřejňujeme ještě odpověď prof. L. Stárky z 14. 12. 1999 a MUDr. RNDr. P. Jarolíma z 25. 1. 2000. Předpokládáme však, že další výměna názorů k tomuto tématu nebude na stránkách Vesmíru pokračovat. Red.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2000_V065-066.pdf

Diskuse

Žádné příspěvky