Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Slovo má Jan Sokol

Hledání rovnováhy – většinu studentů nečeká akademická kariéra
Publikováno: Vesmír 78, 125, 1999/3
Rubrika: Rozhovory

Vesmír: V lednovém čísle Vesmíru (Vesmír 78, 5, 1999/1) mluvil profesor J. Koutecký v souvislosti s akreditacemi vysokých škol i o jejich úrovni. Vy jste problém vysokých škol viděl nejen jako vysokoškolský učitel, ale i jako ministr školství a poradce ministra školství. Jak se po těchto zkušenostech na problém úrovně vysokých škol díváte vy?

Jan Sokol: Do školství, jako i do mnoha jiných oborů, k nám se značným zpožděním po roce 1989 dorazily společenské změny a tendence, které se na Západě prosazovaly po desetiletí předtím. Podobně jako tam si i u nás zájem veřejnosti vynutil dalekosáhlé otvírání vysokých škol: počet studentů se v ČR zvýšil o dobrých 80 %, v loňském roce bylo na vysoké školy přijato skoro 30 % mladých lidí v příslušném věku. Rozdíl je hlavně v tom, že tyto změny nastaly neobvykle prudce a s nepatrným růstem peněz, téměř bez investic. Myslím, že z tohoto hlediska bylo jen rozumné, že se hned na začátku otevřela řada nových vysokých škol – jakkoli souhlasím s panem prof. Kouteckým, že některé z nich dosud nemají náležitou úroveň. Představte si, co by se stalo, kdyby se tento nával soustředil jen na ty pražské, brněnské a olomoucké vysoké školy, které jsme měli do roku 1989.

S růstem počtu studentů ovšem souvisí i nová role vysokoškolského vzdělání v současných společnostech. Třicet procent obyvatelstva se nemůže věnovat vědě, a tak většinu dnešních posluchačů nečeká akademická kariéra. Vysokoškolské vzdělávání se také na Západě během doby značně proměnilo. Většina zemí přijala anglosaský systém děleného studia, kde převážná část studentů absolvuje kratší, typicky bakalářské programy, a pak odchází do nejrůznějších profesí. Mnozí se ovšem za pár let na vysoké školy vracejí a pokračují ve studiu. Už tříletý pregraduální program jim však dá tolik, že se mohou prakticky uplatnit.

Souvisí to pochopitelně i s financováním. Jednotný systém pětiletého studia ve stovkách oborů, s pevnými rozvrhy, ročníky a téměř třiceti hodinami povinných přednášek týdně je nejen nepružný, ale i velmi drahý. Studenti tráví příliš mnoho hodin v posluchárnách a často nejsou zvyklí samostatně studovat. Tomu odpovídá stav knihoven a studoven – to je nejnápadnější rozdíl oproti univerzitám v cizině. O vybavení laboratoří raději ani nemluvit. Jenže naříkání a stížnosti mnoho nepomohou. Podstatné je, co dál. Co změnit hned a co až potom.

Vesmír: Systém vysokých škol v ČR má však k britskému či americkému daleko.

Jan Sokol: Už zdravý rozum říká, že vysoké školy se musí ještě více diferencovat. Potřebujeme jistě vynikající „research universities“, jak o nich hovořil prof. Koutecký. Podle čeho se poznají? Předně podle toho, jak pečlivě si vybírají své učitele i studenty. Jak intenzivně dokážou spolupracovat s Akademií věd a se zahraničím. Kdo neumí slušně aspoň anglicky, nemá tady co pohledávat. Poznají se i podle toho, jak vědecky pracují. Granty a publikace jsou sice měřítka dosti hrubá, ale vcelku platná, podobně jako na technických školách spolupráce s průmyslem nebo patenty. Péče věnovaná doktorskému studiu také o něčem svědčí. Vysvědčením dobré vysoké školy je její knihovna, nejen počet svazků, ale i studijní možnosti a otvírací doba. Počítače a internet jsou už dnes samozřejmé – rozumí se kdykoli a bez fronty. Posledním potvrzením kvality jsou však jen a jen výsledky, to znamená především absolventi. Všechny doktorské i diplomové práce musí být takové, aby se jimi škola sama chlubila na veřejnosti, třeba právě na internetu.

Vedle těchto vlajkových lodí české vědy, techniky a umění potřebujeme ovšem dnes i vysoké školy řekněme „provozní“. Nejenom pedagogické, ale i lékařské, právnické a technické fakulty už dnes vzdělávají většinou pro praxi. Dobrá vysoká škola této kategorie nemusí mít ve všech oborech habilitační oprávnění a doktorské studium, musí ale naučit samostatnému studiu, a tedy musí mít slušnou knihovnu a přístup k internetu, měla by vynikat pružnou organizací a blízkostí k praxi. Ředitelé škol si už léta stěžují, že noví absolventi znají spoustu věcí, ale neumějí učit. Totéž se týká ekonomů i techniků. A kdo se domnívá, že právě v jeho oboru se dá něco naučit teprve za pět let, měl by si dobře rozmyslet, co tím říká o svých učitelských schopnostech.

A konečně potřebujeme – jak nám to už léta radí třeba OECD – řadu studijních programů „terciárního sektoru“, popřípadě škol „neuniverzitního typu“, jak říká nový vysokoškolský zákon, kde se lidé naučí právě to, k čemu mají nejlepší předpoklady a co budou potřebovat. Tedy programů ne příliš specializovaných, zato pružných a vskutku moderních. A nejen pro osmnáctileté, protože právě obsahy specializovaného vzdělání dnes v mnoha oborech tak rychle zastarávají. Vzorů je všude po světě dost, ať už se jmenují jakkoli.

Naše vysoké školy mají za sebou deset let prudkých změn a kvantitativního růstu. Od letošního roku jsou poprvé po staletích zcela nezávislé a samostatné – a letošní rozpočet je po letech poprvé aspoň trochu méně hubený, zejména pro tvůrčí práci a vědu. Bude tedy záviset především na nich, jak rychle půjdou dopředu – a kudy. O nutné rozmanitosti, o významu cizích jazyků a mezinárodní spolupráce i srovnávání jsme už hovořili.

Většina našich škol má však co dohánět i v pružnosti studijní nabídky a organizace studia, v kreditním a modulovém uspořádání. V Maďarsku zákon stanoví, že 1,5 % rozpočtu je určeno pro nové studijní programy.

Už dosavadní růst počtu vysokoškolských studentů naznačuje, že do EU nevstoupíme jako (z tohoto hlediska) nejzaostalejší. Zato trvalou a hlavní starostí zůstane kvalita – vědecká a tvůrčí na výzkumných univerzitách, praktická a aplikační v ostatních školách. Dokáže mezi nimi akreditační komise dostatečně rozlišovat a posuzovat je přísně, ale spravedlivě? A to podle výsledků, nejen podle „papírové“ kvalifikace? Kvalitu každé školy dělají – spolu se studenty – hlavně učitelé. Dokážeme podporovat vynikající mladé vědce tak, aby se univerzitní a tvůrčí činností slušně uživili a mohli se jí tedy věnovat – anebo je necháme shánět živobytí po večerech v činnostech, o nichž raději nemluvit? Dokážou vysoké školy různých typů a kategorií rozumně zhodnotit své silné i slabší stránky, uznat, že žádná z nich nemůže vyhovět všem požadavkům – a že se tedy navzájem potřebují? Dokážou přeskočit stín vlastní konzervativnosti a přijmout nové role, které je v současných společnostech čekají?

Vesmír: Jeden židovský aforizmus říká: Opravdu chudý je pouze ten, komu není shůry dáno.

Děkuji za rozhovor.

Ivan Boháček

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1999_V125-126.pdf (131 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky