Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Slasti života v tropickém pralese

Gastronomický průvodce novoguinejskými hvozdy
Publikováno: Vesmír 79, 558, 2000/10

Tropický prales se vyznačuje mimořádným bohatstvím rostlinných a živočišných druhů. Desítky divoce rostoucích druhů ovoce, zeleniny a ořechů poskytují obyvatelům pralesa dostatek pestré a bohaté stravy, která je pravidelně doplňována masem nějakého exotického tvora, za nějž by každá zoo jistě ráda vyplatila spoustu peněz. Kde jinde by lidé měli mít méně problémů se získáváním potravy než v této „rajské zahradě“?

Jako mnoho našich představ o životě lidí mimo civilizaci, je i tato velmi vzdálena skutečnosti. Obyvatelé tropických lesů trpí obvykle nedostatkem potravy, zejména bílkovin, více než lidé z jiných částí světa a ani domorodci z pralesů Nové Guineje nejsou výjimkou. Naopak, ostrov se nalézá již za Wallaceovou linií, takže tam nežijí žádná velká zvířata. Původními placentály jsou tu jen netopýři, kaloni, myši a krysy – tedy vesměs drobní živočichové. Výběr vačnatců je, co do velikosti, poněkud pestřejší – klokani, kuskusové, possumové a bandikuti. Přesto největší z nich, stromoví klokani rodu Dendrolagus, obvykle nepřesáhnou hmotnost 10 kg. Oblíbenou kořistí jsou i ježury a paježury. Tito primitivnější savci se však pomalu rozmnožují a jsou méně pohybliví, a proto jsou rychle vytlačováni nejen lovem, ale i psy a kočkami. V dosahu vesnice máte po týdenním kladení pastí šanci ulovit maximálně bandikuta – zvíře o velikosti hladového králíka.

Domorodému lovci s lukem a šípy nedávají mnoho šancí ani ptáci, kteří většinou poletují vysoko v korunách stromů. Výjimkou jsou kasuáři a taboni – kasuáři však přežívají jen v odlehlejších oblastech a taboni sice vydrží i v hustě osídlených místech, ovšem ulovit je není jednoduché. A tak domorodci konzumují především vejce, která taboni ukrývají do obrovitých hromad hrabanky. Jenže prohrabejte několik metráků hnijícího listí, když naděje na nalezení vajec je výrazně nižší než pravděpodobnost, že hnízdo již někdo vybral nebo že v něm nikdy žádné vejce nebylo.

Díky intenzivnímu lovu, při němž se často využívají rostlinné jedy, bývají potoky a tůně v okolí vesnic prosty ryb větších než dvacet centimetrů, o želvách a vodním ptactvu ani nemluvě. A tak jsou horlivě loveni a konzumováni i plazi, žáby od velikosti čerstvě metamorfovaných rosniček a hmyz i jeho larvy. Prostě cokoliv, co obsahuje alespoň trochu bílkovin.

Většina lesů Papuy–Nové Guineje je vystavena mírnému, ale soustavnému tlaku člověka-lovce. V křehkém ekosystému tropického ostrova to stačí k tomu, aby velkých zvířat ubylo i v méně obydlených oblastech. To lze pěkně ilustrovat na příkladu paježury Zaglossus bruijnii, zvířete velkého a chutného, které se navíc pohybuje výhradně na zemi. Ačkoli může žít od nížin do hor, je rozšířena jen ostrůvkovitě v nejodlehlejších, převážně horských oblastech. Málokterému z domorodých lovců se podaří ji ulovit alespoň jednou v životě. Je tak vzácná, že dodnes není zcela jisté, zda opravdu klade vejce. V krajích hustěji obydlených obvykle z velkých zvířat zbývá jediné – člověkem přivezené prase. Jít si jen tak lesem a doufat, že lukem a šípy nebo oštěpem ulovím zvíře, jímž nakrmím rodinu, je i v místech málo ovlivněných člověkem čirý nerozum. Nejčastěji se proto lovem zabývají mladí muži, kteří rodinu nemají a mohou si takovou neefektivní kratochvíli dovolit. Dospělí vyrazí lovit většinou až ve chvíli, kdy někdo poblíž vesnice najde stopy lovného zvířete (prasete), nebo uspořádají se psy několikadenní výpravu do opravdu odlehlých končin. Spíše než plahočit se po lesích za těžko dosažitelnou kořistí se domorodcům vyplatí vypěstovat na zahrádce o trochu batátů více a krmit jimi domácího vepříka. A tak značná část z toho mála živočišných bílkovin na talíři obyvatel novoguinejského pralesa pochází z chovaných prasat a slepic.

Nejinak je tomu i s rostlinami. V pralese za vsí sice roste mnoho druhů ovoce a ořechů, ale téměř všechny jsou silně sezonní. Pořádná sezona trvá tak týden a opravdu vydařená bývá jednou za 2–4 roky. A to se ještě musíte hodně snažit, aby vás při sklizni nepředběhli kaloni. Skladovat cokoliv nelze déle než pár dní a celoročně si v lese můžete přilepšovat hlavně sběrem mladých listů některých stromů. Tedy nic, z čeho byste se opravdu najedli. Proto základ stravy novoguinejských domorodců tvoří škrobnaté hlízy a plody – batáty, jamy, taro a banány – pěstované na zahrádkách (viz rovněž Vesmír 78, 314, 1999/6).

V podstatě všechno jídlo je tedy nutno si v tropickém lese vypěstovat a stačí třeba malá nepřízeň počasí a návštěvníkem v domku pralesního člověka je hlad, jeho stálým průvodcem jednotvárná strava a nedostatek bílkovin. Při pohledu na vyboulená bříška domorodých dětí pak člověka nemůže nenapadnout, že pohřbívání žehem i do země je v takových podmínkách spíše nemístné plýtvání cennými proteiny a že kanibalizmus býval racionální a účinnou strategií v boji s nepříznivými přírodními podmínkami. Nicméně hubené a břichaté postavičky dětí se během puberty většinou zformují do svalnatých atletických postav. Při pohledu na ztepilé figury domorodých mužů i žen obletujících v hotelích či restauracích rodinky turistů (převážně bílých), kteří přežvykují steak a svými těly obtékají židle i stolky zmíněných zařízení, lze jen těžko rozhodnout, kdo vlastně bojuje s nepříznivými životními podmínkami a má problémy s výživou.

Obrázky

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2000_V557-558.pdf (402 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky