Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Skvrnití sobi, pruhovaní koně a zbloudilá chocholatka

Savci z pravěkého a staroegyptského umění
Publikováno: Vesmír 85, 300, 2006/5

Uměleckými projevy se člověk vyznačoval již v dávné minulosti. Umění mělo a má různé účely (rituál, zdobnost, seberealizaci, zábavu apod.). Umělecká díla nám mohou svým ztvárněním nejen zprostředkovat estetický dojem, ale i přiblížit samotného umělce či umělecký styl. Lze jimi také sdělovat určité zkušenosti a reflexe okolního světa, a proto není nijak překvapivé, že například umělecký projev pravěkého člověka zachycuje ve velké míře jeho kořist, tj. velké savce. Některé výtvory zobrazují přírodní tematiku (včetně zvířat) natolik věrně, že se umělecké dílo blíží vědecké ilustraci a stává se užitečným zdrojem zoologicky cenných informací.

Co z obrazů vyčteme?

Pokud jsou vyobrazení zvířat přesná, představují pro nás možnost poučení. Co bývá v obrazech ukryto?

  • Historický vývoj přírody. Například skalní kresby v alžírském pohoří Tassili na Sahaře, které jsou datovány zhruba do doby před 5000 let, dokládají, že zde tenkrát žili hroši, krokodýli, žirafy, antilopy, nosorožci, sloni apod.
  • Historická faunistika a poznání faunových společenstev. Pokud vyobrazení obsahuje více určitelných druhů, lze usuzovat i na typ ekosystému (savanu, les, poušť) a v něm pak na další druhy.
  • Údaje o vzhledu a biologii zvířete (etologie). Vzácně jsou zachyceny i situace svědčící o tom, že umělec zvířata pozoroval dlouho, např. flémování, porody, zápasy kopytníků apod.
  • Zjištění historického významu zvířete pro člověka. Mnohdy jsou čitelné domestikační snahy a jejich úspěšnost (např. barevnost plemen skotu, variabilita plemen ovcí a koz, domestikační pokusy Egypťanů s jeřáby, přímorožci, hyenami).

Čtenář může namítnout, že pro znalost historického vývoje přírody a fauny vyobrazení nepotřebujeme. Klima, flóru i faunu lze zkoumat pomocí geologického, fosilního a archeologického záznamu. Umělecké zobrazení nám však nabízí nezávislé doplňkové informace. Ani k získání údajů o biologii zvířete nejsou malby nutné, protože dnes můžeme studovat přímo tyto druhy (pokud jde o starověk) nebo jejich bližší či vzdálenější příbuzné (jde-li o pravěk). Z tohoto pohledu je pak zajímavé posoudit, jak pečlivými pozorovateli umělci byli. Pro rekonstrukce vzhledu fosilních zvířat je však studium pravěkého umění nadmíru užitečné. Historický význam zvířete pro člověka lze odvodit z archeologických nálezů, ale zobrazení zvířete ve vztahu k člověku může naši představu doplnit. Co znamená například mumie lva na pohřebišti? Byl chován, nebo uloven? Pro úplnost lze zmínit značný zájem kryptozoologů o historická zobrazení zvířat, z nichž často čerpají zdroj či podporu svých záhadných zoologických kryptidů.

A co z obrazů vyčteme jen někdy?
V zásadě lze k uměleckým vyobrazením zvířat zaujmout dvě stanoviska. Odmítavý názor, že historická vyobrazení jsou k ničemu, je neopodstatněný a může hraničit s ignorancí. Ani druhý extrém, nekritické lpění na dokonalosti a striktní přesnosti, není na místě a je nutné stále uvažovat umělecký aspekt. Umělecký výtvor se totiž odvíjí od umělcových představ, prostředků a cílů, a tak nemusí nutně odrážet biologickou realitu.

Zatímco s bezohledným přehlížením historických vyobrazení dnes již problémy nebývají, na druhý extrém – bezvýhradné přijímání – lze narazit poměrně často. U řady lidí vzniká při pohledu na preciznost výtvoru dojem (například u staroegyptského umění), že každé zvíře musí být určitelné. Mnohdy to ale neplatí, protože některý charakteristický znak (či kombinace znaků) prostě není přítomen nebo je nečitelný, ať již je to způsobeno poškozením výtvoru či povahou materiálu (jinak se chová např. vápenec, jinak žula). Pak je na místě přiznat, že stanovení není možné, a nepokoušet se vyobrazení interpretovat – lepší žádné určení než chybné. Problém je totiž v tom, že pokud je zvíře chybně určené, jeho zařazení se potom v citační smršti pouze opisuje a málokdo se už na danou původní kresbu podívá. Pro ilustraci zmíním jeden příklad interpretačního problému vzniklého v důsledku omylů. Názorně ho ilustruje H. Lhote v souvislosti s výzkumem v Tassili, kde byla špatně překreslená skalní kresba žirafy vydávána za neolitického dromedára, což zprvu otřáslo správným pohledem na domestikaci velblouda, ale potom se podařilo omyl vysvětlit. A nejčastěji sklouzávají k slepému přijímání přesnosti uměleckých výtvorů právě kryptozoologové.

Paleolitické umění
Již od prvních objevů pravěkého umění byla vyzdvihována jeho preciznost a s ní také věrohodnost vyobrazených zvířat. Patrně základním problémem při posuzování a užívání dokumentárního obsahu pravěkých vyobrazení je oprostit se od obdivu uměleckých kvalit autorů a objektivně se zaměřit na vlastní výpovědní obsah. Tento pohled se vyplácí, jak názorně ilustruje například syntetická studie, jejímž autorem je význačný americký paleontolog R. Dale Guthrie. Práce plně obhajuje obrovskou informační hodnotu pravěkých zobrazení a představuje pravěkého člověka jako tvora s obrovským citem pro přírodu a s vytříbeným pozorovacím a uměleckým talentem. Vyobrazení obsahují zdánlivě triviální údaje, jakými jsou třeba doklady o stádovosti, ale kdo z nás ví, jak žil Megaloceros, fosilní sob, bizon či kamzík? Je nutné si uvědomit, že druhy blízce příbuzné dnešním (sob, bizon apod.) žily v průběhu čtvrtohor v prostředích, která dnes nemají obdobu (např. v glaciálech existovala takzvaná mamutí step). Pravěká vyobrazení ukazují, že koně a sobi tvořili velká stáda, zatímco mamuti a srstnatí nosorožci, jako dnešní nosorožci tuponosí, žili v malých skupinách. Veledaňci (Megaloceros) byli samotáři, pratuři i bizoni (Bison priscus) tvořili menší stádečka. Velká stáda bizonů, známá z prérií Severní Ameriky v dobách ještě předtím, než byly zdecimovány, tak představovala odlišný obraz oproti malým skupinkám bizonů z evropského pleistocénu. Vyobrazení dále zachycují souboje (např. bizonů či nosorožců), kopulaci, kojení a také flémování (nabírání samičí čichové stopy do samcova Jacobsonova orgánu) u bizona, soba a dalších. Několik kreseb a rytin obsahuje i ptactvo v blízkosti kopytníků. Dokonce se podařilo nalézt kresbu soba, který shodil parohy.

Kromě těchto dílčích zajímavých detailů se vyobrazení dále hodí k rekonstrukci vzhledu vymřelých zvířat. Fosilní nálezy mohou vypovídat o tělesných proporcích, ale například o barvě srsti si mohou paleontologové nechat jen zdát. Řada kreseb obřího daňka rodu Megaloceros umožnila rekonstruovat jeho vzhled – zvířata měla v kohoutku nápadný tukový hrbol pokrytý tmavou srstí a na krku stejně jako dnešní daněk jakýsi krční lalok, který značí zvětšený hrtan kvůli rezonanci hlasu. Od zádového hrbu se táhl dozadu tmavý pruh srsti po boku zvířete až k tříslům, druhý tmavý pruh pak ohraničoval světlé zbarvení na krku. Celkově byl Megaloceros spíše tmavý, pouze na krku a u ocasu měl srst světlou (obrázek 2). Podobně se podařilo upřesnit vzhled mamutů, srstnatých nosorožců, „jeskynních“ lvů, a dokonce také taxonomický status pratura (Bos primigenius). Není tomu zase tak dávno, kdy byly rozlišovány dva druhy – menší a větší. Jeskynní malby napověděly, že šlo pouze o pohlavní dimorfizmus, přičemž větší samci byli černohnědí až černí a menší samice rezavohnědé až červenohnědé.

Skvrnitost sobů a pruhovanost koní
Jde o největší objev Guthrieho studie. Autor analyzoval zbarvení řady kopytníků (pleistocenních bizonů, koní, sobů, kozorožců) v Evropě a jeho závěry jsou nanejvýš zajímavé. Zarážející je fakt, že na Pyrenejském poloostrově pobývali v pozdním pleistocénu oproti ostatním evropským populacím kontrastněji zbarvení bizoni (hlava s krkem, břichem a končetinami tmavá, zbytek světlý), koně s výraznými pruhy na hlavě a krku a mnohem tmavší sobi s pruhem světlých puntíků na boku těla. Není pochyb, že nejpůsobivější jsou koně s pruhy na hlavě i krku a sobi se skvrnami (možná jen u samic a mladých jedinců). Pyrenejský poloostrov v pohledu studie představoval v pozdním pleistocénu část kontinentu, která byla vlhčí a výrazněji zalesněná (s keřovou savanou a lesy) než suchá mamutí step s nižším rostlinným porostem, jež pokrývala zbytek Evropy kromě Středomoří. Rozdílné (tmavší, kontrastnější) zbarvení možná umožňovalo lepší kamufláž – tento závěr vyplývá z analogického srovnání recentních kopytníků s pruhy a skvrnami ve vazbě k různým typům prostředím. Guthrie se domnívá, že tyto formy zbarvení představují určitý atavizmus. Pruhy na končetinách a úhoří pruh se vyskytují dodnes u koně Převalského a řady původnějších domácích plemen koní – na tento jev upozorňuje ostatně Charles Darwin již ve svém Původu druhů. Stejnou situaci lze dnes pěkně pozorovat třeba u zebry stepní (ústup pruhatosti v jižním směru). Je tedy možné shrnout, že se podařilo na základě pravěkých vyobrazení hned u několika druhů kopytníků prokázat určitou klinální variabilitu zbarvení v Evropě na konci pleistocénu. Potřeba zvýšené pozornosti uměleckým projevům pravěkého člověka je tak snad dostatečně očividná.

Staroegyptské umění
V zobrazování zvířat byli staří Egypťané skutečnými mistry. Máloco tuto skutečnost dokládá tak zřetelně a bezprostředně jako monografie Savci starověkého Egypta z pera D. J. Osborna a J. Osbornové. Tato obrazově bohatá monografie je vlastně velikou revizí savců, protože kromě vlastního určení savčích taxonů z jednotlivých vyobrazení jsou kritickému hodnocení podrobeny i determinace jiných autorů. Určení taxonů je střízlivé, nejasnost příslušnosti u některých taxonů je čestně (a vědecky správně) zmíněna. Jen několik druhů zůstalo po této revizi problematických, zvláště ty ze starších období (např. hrabáč, luskoun, medojed či daman z pravěkého období).

Monografie obsahuje téměř 90 savčích druhů či poddruhů, které byly bezpečně rozeznány. Je ale nutné mít se na pozoru, protože sám výčet druhů nemusí znamenat, že se všechna tato zvířata vyskytovala na území starověkého Egypta. Řada děl dokládá, že faraon dostával dary z porobených území (Somálska, Sýrie apod.).

Z vyobrazení lze získat mnoho zajímavých informací – dovídáme se o rozmanitosti domácích plemen ovcí, turů či psů, o náboženské úloze zvířat apod. Kromě toho si díky chronologii vyobrazení můžeme udělat představu o změně fauny, neboť některá zvířata se objevují jen na nejstarších vyobrazeních, a pak chybějí, popřípadě jsou dovážena z jiných oblastí – např. sloni, nosorožci či žirafy.

Mnoho výtvorů je natolik přesných, že lze stanovit i jednoznačnou taxonomickou diagnózu. To platí například pro antilopy, kterých je věrně zachycena řada. Podobně lze žasnout u šelem 1) a na vyobrazeních nechybějí ani četná další divoká i domácí zvířata. 2) Vyobrazení také nabídlo zajímavé zoogeografické otázky, například jestli se ve starověkém Egyptě vyskytoval (na území dnešního Egypta) daněk mezopotámský (Dama mesopotamica) či přímorožec arabský (Oryx leucoryx). Za zmínku dále určitě stojí, že kromě velkých savců se na kresbách objevila i řada menších zvířat. 3) Právě menší savci bývají většinou přehlíženi a jejich přítomnost ve staroegyptském umění dokazuje jeho výjimečnou dokumentární hodnotu pro dnešní zoology.

Kromě značného počtu vyobrazovaných zvířat je nutné vyzdvihnout, že kresby a reliéfy jsou přesné, detailní a zachycují i méně často pozorovatelné chování zvířat. Z těchto aktivit lze jmenovat páření hlodavců, šelem či kopytníků, porody kopytníků, způsob lovu šelem, a dokonce je zde znázorněno, jak se šelmy (např. liška nebo hyena) při porodu antilop snaží uchvátit čerstvě narozené mládě. Je třeba zdůraznit, že chování divoce žijících šelem i kopytníků a jejich soukromí začali odborníci detailně poznávat až od šedesátých let minulého století (např. H. van Lawick, J. van Lawick-Goodallová, G. B. Schaller apod.).

Problematická okapi a chocholatka
Vše není samozřejmě zcela objasněné. Někteří autoři zastávají názor, že staří Egypťané znali pralesní žirafu okapi (Okapia johnstoni), která se dnes vyskytuje v tropických lesích Konžské pánve. Někteří egyptologové a zoologové totiž spatřují podobnost okapi s některými vyobrazeními boha Sutecha (vládce pouště, hromu, války a zla). Řada skutečností však této možnosti odporuje. Okapi se dnes v Egyptě nevyskytuje a ani paleontologické či archeologické nálezy její přítomnost nepodporují. Mohla být samozřejmě dovezena, ale je to zvíře choulostivé, a i kdyby byl rozsah tropických lesů v období starého Egypta větší, byl by její úspěšný transport málo pravděpodobný. Hlavně však do dnešních dnů nebylo v Egyptě nalezeno vyobrazení, které by jasně ukazovalo okapi – krátkokrkou žirafu s pruhy na nohou a stehnech. Podobnost se Sutechem je zmiňována na základě podobnosti hlavy – z reálných zvířat mohlo jít také o žirafu anebo o hrabáče (Orycteropus afer). Ostatně některé kresby mi hrabáče nápadně připomínají, a navíc by odpovídala i asociace Sutecha s pouští (hrabáč se vyskytuje v savaně). Je však nutno brát v potaz, že zobrazení Sutecha se v čase měnila.

Kromě starověkého Egypta je přítomnost okapi diskutována také v souvislosti se starověkou Persií. Na reliéfech ze schodiště královského paláce Dareia I. (522–486 př. n. l.) v Persepoli jsou zobrazeny porobené národy přinášející dary (obrázek 1). Núbijci vedou i zvíře, které opakovaně vzrušuje archeology a zoology. Při pohledu na nesporného sudokopytníka lze navrhnout hned několik možných identifikací (některé i v kombinacích) – ostatně většina z nich již byla v průběhu diskusí navržena. Reliéf neobsahuje zjevnou ornamentaci srsti a je v zásadě problém, zda jde o původní stav či důsledek stáří. V prvním případě by mohlo jít o uniformně šedomodře zbarveného nilgaua (Boselaphus tragocamelus), který se reliéfu částečně podobá tvarem těla, krátkou hřívou na krku a tvarem růžků. Zvíře z reliéfu se ale v jistých rysech blíží také okapi – tvarem těla, růžky, krátkou hřívou na krku. Pokud byla modelem okapi, pak umělec do reliéfu zřejmě záměrně nevytesal její nápadné pruhy na končetinách a zadku. Připustíme-li, že zvíře vedou Núbijci, nepřipadá zas v úvahu nilgau, protože se v Africe nevyskytuje (ovšem příbuzní recentního indického nilgaua žili v Africe ještě na konci pliocénu). Muselo by jít buď o okapi, což je zvláštní, protože v egyptském umění není jediný takový doklad, anebo o žirafu, ale podobnost zvířete z reliéfu se žirafou je poměrně malá. Nabízí se samozřejmě možnost nedokonalého vyobrazení žirafy perským umělcem (možná se inspiroval nilgauem?). A nemuselo jít ani přímo o okapi, ale o příbuzné krátkokrké savanové žirafy, které snesly sušší prostředí. Jeden rod savanových krátkokrkých žiraf s „losími“ růžky (Sivatherium) patrně přežil do historických dob – údajně by měl být vyobrazen velmi přesně na udidle ze starověkého Sumeru. Přesto přese všechno zůstává „okapi“ z Persepolis spíše věcí názoru a bez dodatečných znalostí (archeologických dokladů, nezpochybnitelných reliéfů či kreseb) je nutné nechat otázku otevřenou.

Aby podivností nebylo málo, publikoval francouzský etnozoolog Nicolas Manlius r. 2001 článek, ve kterém uvádí možnou přítomnost antilopky chocholatky čabrakové (Cephalophus jentinki) ve starověkém Egyptě. Zvíře je zobrazeno na fresce s loveckou scénou z období asi 2561–2450 př. n. l. Freska je sice poškozená, ale ostatní zobrazená zvířata jsou přesto věrně zachycena a lze je druhově určit. V podstatě jde o podobnou situaci jako u okapi. Chocholatka čabraková žije dnes v pralesích západní Afriky (Sierra Leone, Pobřeží Slonoviny, Libérie) a jde o velmi ohrožený druh, jehož budoucnost je nejistá. Fosilní a archeologické nálezy její přítomnost v Egyptě a okolních oblastech nepodporují. Manlius nabízí vysvětlení – vylučuje možnost importu ze západní Afriky, a tak v jeho očích freska dokládá existenci ojedinělého útočiště (refugia) této chocholatky v západním Egyptě. Co k tomu dodat? Ze zoogeografického hlediska a dnešní biologie druhu je tato možnost spíše nepravděpodobná. Západní Egypt v dané době patrně pokrývaly savany, čemuž odpovídají i ostatní zobrazené druhy. Toto zvíře se sice některými znaky opravdu blíží chocholatce čabrakové, jiné znaky naopak tomuto předpokladu odporují (bílý pruh nad čumákem).

Podivností je ovšem více, za všechny lze uvést ještě kresbu slona na jedné staroegyptské fresce hned vedle medvěda syrského (Nature 369, 364, 1994, viz rovněž Vesmír 75, 355, 1996/6). Zajímavý je tím, že vedle malého vzrůstu (jen trochu převyšuje medvěda syrského, který sám o sobě patří k malým formám medvěda hnědého) má hlavně velké kly, což znamená, že jde o dospělé zvíře, a dále se vyznačuje také výrazně klenutou hlavou jako slon indický či mamut. Pokud je kresba proporčně přesná, pak se nabízí poměrně jednoznačné, byť značně překvapivé vysvětlení – jako dar faraonovi byl dovezen patrně jeden z posledních jedinců nějaké ostrovní středomořské formy slona. V průběhu pleistocénu a holocénu byly ostrovy ve Středozemním moři domovem řady trpasličích forem slonů, kteří na těchto ostrovech opakovaně zmenšovali svoji velikost. Ke všemu se zdá, že jsou navíc příbuznější indickému slonovi (s vypouklým čelem) než africkému. Že by to byl – oproti okapi a chocholatce – opravdu věrohodný doklad?

Přiznám se, že ohledně okapi a chocholatky ve starověkém Egyptě jsem hodně skeptický. Pokud se však v duchu přesunu v čase do doby ledové na Pyrenejský poloostrov, pak zde v mých představách pobíhají pruhovaní koně a v klidu se procházejí skvrnití sobi.

Za některé informace o „okapi“ z Persepolis děkuji panu Dr. Petru Bendovi z Národního muzea v Praze a za písemnou konzultaci s úctou děkuji paní Dr. Janě Osbornové z Prahy.

Literatura

Guthrie R. D.: Paleolithic art as a resource in artiodactyl paleobiology, 96–127. In: Vrba E. S., Schaller G. B. (eds.): Antelopes, deer, and relatives – Fossil record, Behavioral Ecology, Systematics, and Conservation, Yale University Press, New Haven and London 2000
Guthrie R. D.: The nature of Paleolithic art, University of Chicago Press, Chicago and London 2005
Hampe O.: Das Okapi von Persepolis – erstes Dokument von Okapia johnstoni (Artiodactyla: Giraffidae). Archäologische Mitteilungen aus Iran und Turan 33, 203–218, 2001
Lhote H.: Jsou ještě jiná Tasíli, Mladá fronta, Praha 1982
Manlius N.: Were there duikers in ancient Egypt?, Science 291, 1701, 2001
Manlius N.: Aarvarks to otters: ancient Egypt’s unusual fauna, Ancient Egypt 3, 24–31, 2002/1
Osborn D. J., Osbornová J.: The mammals of ancient Egypt, the Natural History of Egypt IV, Aris & Phillips Ltd., Warminster 1998
další literatura
Seznam hlavních pramenů použitých při sepisování příspěvku.
Lhote H.: Jsou ještě jiná Tasíli, Mladá Fronta, Praha 1982
Guthrie R. D.: Paleolithic art as a resource in artiodactyl paleobiology, 96–127. In: Vrba E. S., Schaller G. B. (eds.): Antelopes, deer, and relatives – Fossil record, Behavioral Ecology, Systematics, and Conservation, Yale University Press, New Haven and London 2000
Guthrie R. D.: The nature of Paleolithic art, University of Chicago Press, Chicago and London 2005
Hampe O.: Das Okapi von Persepolis – erstes Dokument von Okapia johnstoni (Artiodactyla: Giraffidae). Archäologische Mittelungen aus Iran und Turan 33, 203-218, 2001
Manlius N.: L´oryctérope et le phacochère, éléments de deux animaux fabuleux de l´ancienne Egypte, Archaeozoologia IX, 103–112, 1997
Manlius N.: Biogéographie et ecologie historique de l´hippopotame en Egypte, Belg. J. Zool. 130, 59–66, 2000/1
Manlius N.: Did the Arabian oryx live in Egypt during pharaonic times?, Mamm. Rev. 30, 65–72, 2000/1
Manlius N.: Historical ecology and biogeography of the addax in Egypt, Israel Journal of Zoology 46, 261–271, 2000
Manlius N.: Were there duikers in Ancient Egypt?, Science 291, 1701, 2001
Manlius N.: Aaarvarks to otters: ancient Egypt’s unusual fauna, Ancient Egypt 3, 24–31, 2002/1
Manlius N.: Antelopes in ancient Egypt, Ancient Egypt 2, 22–27, 2002/4
Mazák V.: Význam dřívějších výtvarných projevů pro zoologii, Lynx n.s. 4, 28–31, 1965
Thenius E.: Das Okapi von Zaire – „lebendes Fossil“ oder sekundärer Urwaldbewohner? Zeitschrift für zoologische Systematik und Evolutionsforschung 30, 163–179, 1992/3
Osborn D. J., Osbornová J.: The mammals of ancient Egypt, the Natural History of Egypt IV, Aris & Phillips Ltd., Warminster 1998

Poznámky

1) Rozpoznány byly antilopy: adax (Addax nasomaculatus), přímorožec šavlorohý (Oryx dammah), přímorožec beisa (O. gazella beisa), přímorožec arabský (O. leucoryx), buvolec stepní (Alcelaphus buselaphus), antilopa koňská (Hippotragus equinus), antilopa žirafí (Litocranius walleri), dibatag (Ammodorcas clarkei), gazela dorkas (Gazella dorcas), gazela Soemmerringova (G. soemmerringii) či džejran (G. subgutturosa) aj. Zobrazené šelmy jsou zastoupeny množstvím psích plemen, liškou (Vulpes vulpes), šakalem (Canis aureus), psem hyenovým (Lycaon pictus), medvědem syrským (Ursus arctos syriacus), medojedem (Mellivora capensis), zorilou malou (Ictonyx libyca), vydrou (Lutra lutra), ženetkou tečkovanou (Genetta genetta), promykou ichneumon (Herpestes ichneumon), hyenou žíhanou (Hyaena hyaena), kočkou divokou (Felis silvestris), servalem (Leptailurus serval), karakalem (Caracal caracal), levhartem (Panthera pardus), patrně africkou i asijskou formou lva (Panthera leo), gepardem (Acinonyx jubatus) aj.
2) Z divokých zvířat kozorožec núbijský (Capra nubiana), koza bezoárová (Capra aegagrus), paovce hřívnatá (Ammotragus lervia), hroch (Hippopotamus amphibius), prase divoké (Sus scrofa) a možná také prase bradavičnaté (Phacochoerus aethiopicus), divoký osel (Equus asinus africanus), zajíc africký (Lepus capensis), kočkodan (Chlorocebus aethiops), pavián anubi (Papio anubis), pavián pláštíkový (P. hamadryas). Z domácích zvířat jsou zobrazeny ovce, tuři, koně, osli, velbloudi, psi a kočky ad.
3) Ježci (Erinaceidae), bělozubky (Crocidura), letouni (Taphozous, Rhinopoma, Rousettus) a hlodavci od dikobraza (Hystrix) přes myši bodlinaté (Acomys) až po tarbíky (Jaculus) či pískomily (Meriones).

Soubory

článek ve formátu pdf: 200605_V300-303.pdf (279 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky