Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Skrytý půvab klasifikace

Porozumíme více naší geologické současnosti?

Publikováno: Vesmír 92, 504, 2013/9
Obor: Geologie

Pro většinu geologů je holocén cosi zhola nezajímavého. Už samo to slovo znamená něco jako „úplná současnost“. Tak jakápak geologie! Přesto zájem o holocén roste. Jistě to bude proto, že v něm žijeme, že je to „naše“ geologické období. Termín holocén poprvé použil v roce 1867 francouzský zoolog a paleontolog Paul Gervais. Označil jím teplou periodu následující po (zatím) posledním zalednění. Slavný zakladatel moderní geologie Charles Lyell stejnému období říkal jednoduše recent, tedy současnost (v Nových základech geologie z roku 1839). Je znát, že ani jeho příliš nevzrušovalo.

Geologové čas od času pořádají kongresy, na kterých se dohadují o tom, jak minulost hierarchizovat, jak se mají jednotlivá období jmenovat a odkdy dokdy trvají. Mají na to ustaveny dokonce všelijaké komise, subkomise a pracovní skupiny. Skoro jak ve starém c. a k. Rakousku. Jenže nic naplat, celé to počínání je důležité, protože jinak by se mezi sebou vůbec nedomluvili. Geologická stratigrafie a chronologie je důležitým základem celého oboru (Vesmír 88, 244, 2009/4). V roce 1885 Mezinárodní geologický kongres uznal holocén za svéprávné geologické období (se statutem samostatné epochy).

Při pohledu proti proudu času se zdá, jako by minulost byla teleskopicky uspořádaná. Čím mladší období, tím více pozůstatků se nám z něj zachovalo a tím lépe mu ve světle přirozené životní zkušenosti rozumíme. Proto má holocén v oboru bádání o geologické minulosti zvláštní postavení. Má potenciál pro zdaleka nejpodrobnější prozkoumání a zdaleka nejhlouběji mu můžeme porozumět. Může k nám nejživěji promlouvat, byť jeho nevýhoda spočívá v tom, že je jaksi nejméně exotický. Všelijakými stegosaury a archeopteryxi se to v něm věru nehemží. Ani ti populární mamuti se ho málem nedožili. Na druhou stranu k němu přirozeně patří podstatná část archeologického dědictví. A to je zrovna zajímavé dost. Pozůstatky člověka a jeho rozmanité činnosti se v holocénu stávají přímo součástí vrstev a souvrství – geologických záznamů. Člověk se na vytváření těchto záznamů navíc mnohdy přímo podílel a stále větší měrou podílí.

V kontextu těchto úvah a při vědomí mimořádné vášně geologů pro všelijaké hierarchizování je až s podivem, že dosud nikdo nevyvinul dostatečné úsilí o globálně použitelné jemnější členění holocénu. Jiné formálně rovnocenné geologické epochy přitom už dávno rozčleněny jsou a mají dokonce svoje stratotypy, což jsou jakési modelové sekvence vrstev, ke kterým lze přijít, ukázat na ně prstem či profesorskou hůlčičkou a říci: Podívejte, přesně tady to začalo a přesně tamhle to skončilo. Vidíte tam tu jasně patrnou vrstvičku? Nebo snad nevidíte?! Jistěže vidíme, pane profesore. Tu vrstvičku by neviděl akorát daltonik s brejlema jak popelníky... Důležité je, aby většina geologů takový stratotyp uznala. Občas se to děje neochotně, protože každá země by ráda nějaký takový měla, aby ho mohla ukazovat na exkurzích při příležitosti mezinárodních geologických kongresů.

V holocénu je všechno tohle úsilí mnohem problematičtější. Holocén nás zajímá do takových podrobností, že je z plejády dostupných informací zatěžko vydestilovat nějaký schematický a globálně platný obrázek. Natož aby se na něm dohodli zainteresovaní badatelé celého světa. Přesto jsme přímými svědky zrovna takového pokusu. Zatím těžko soudit, jestli to bude pokus úspěšný, ale je znát, že jistá naděje tady je. V roce 2010 se sešla Subkomise kvartérní stratigrafie (SQS) při Mezinárodní stratigrafické komisi (ICS) a přizvala si partu odborníků sdružených do skupiny INTIMATE (Integration of ice-core, marine and terrestrial records, an INQUA International Focus Group), aby založila Společnou pracovní skupinu pro holocén. Už pár let předtím jiná pracovní skupina dokázala prosadit formální definici dolní hranice holocénu a stanovit počátek tohoto období datem 11 700 let před současností (11 700 b2k čili před rokem 2000 n. l.; právě tento rok byl pro daný účel formálně stanoven za „současnost“ – jinak než befelem to nejde, protože současnost je neustále pohřbívána tokem času a rychle se stává minulostí). Pravda, stratotyp pro tuto hranici je v pohledu většiny „tvrdých“ geologů (a nepochybně i většiny laiků) poněkud obskurní. Je jím vrstvička ledu, která se nachází v hloubce 149 245 mm (ano, čtete správně, jde skutečně o milimetry!) pod povrchem grónského ledovce v místě, kde byl pořízen ledovcový vrt NGRIP2. Jen tam zkuste zatáhnout exkurzi, abyste na tu vrstvičku ukázali profesorskou hůlčičkou! Budete se muset spokojit s tím, že na přednášce ukážete laserovým ukazovátkem na křivku vzniklou vyhodnocením nějakého parametru z příslušného ledovcového záznamu. Ale i tak je to solidní pokrok. Nebo snad ne?

S jemnějším formálním dělením holocénu je situace ještě komplikovanější. První pokusy proběhly už na kongresu čtvrtohorních badatelů v roce 1977 v anglickém Birminghamu, ale nebyly příliš úspěšné. Augiášův chlév všelijakých holocenních záznamů se tehdy nepodařilo opanovat a každý region či každá zájmová skupina si raději podržely vlastní pojetí. Celé rozsáhlé oblasti světa se stále nacházely mimo dobrodiní pramenící z prakticky použitelné klasifikace. Ba co hůř, terminologický chaos tím vším jako by ještě narostl. Evropský badatel se stále obtížněji domlouval s kolegou třeba z Austrálie, znalec korálových útesů s jeskynním výzkumníkem, paleobotanik s ledovcovým paleoklimatologem…

Popisované aktivity všelijakých komisí a subkomisí možná na první pohled vypadají jako bizardní oborový folklor a samoúčel, ale jak už to bývá, povrchní pohled může být hodně matoucí. Podobné snahy se v dějinách moderní geologie opakovaně ukazují jako hlavní motor pokroku v bádání. Dnešní handrkování o holocén v tom jistě nebude výjimkou. Poznávat znamená nejen odkrývat nové skutečnosti, ale i klasifikovat ty už jednou odkryté. Vzpomeňme třeba na biologickou systematiku.

Zmíněná skupina INTIMATE vyzvala na konci loňského roku světovou veřejnost holocenních badatelů ke spolupráci článkem v předním oborovém časopise Journal of Quaternary Science (Walker a kol. 2012). Podařilo se jim učinit návrh na rozumnou, jednoduchou a dosavadní konvence vcelku respektující klasifikaci holocénu. Článek přitom rozumně koncipují jako diskusní příspěvek a vyzývají kolegy k reakcím. Odpovědi, pokud nějaké budou, mají být publikovány ke konci roku letošního. Máme se na co těšit.

V čem spočívá půvab navrhované klasifikace? Zejména ve dvou bodech: v minimalismu až puritánském a v aspiraci na globální použitelnost. Autoři navrhují rozčlenit holocén na pouhá tři samostatná období – holocén starý, střední a mladý (Early, Middle, Late Holocene). Globální použitelnost spočívá v tom, že z nepřeberného množství lokálně zachycených událostí vybrali dvě konkrétní, které jsou zapříčiněny klimatickými trendy globálního dosahu. Podívejme se na ně zblízka, protože tím zároveň získáme představu o klíčových událostech, které poznamenaly stav přírody i civilizace, jak je známe ze současnosti. Netřeba snad ani poznamenávat, že sama možnost rozpoznat takové události pramení z obrovského pokroku, ke kterému došlo na poli holocenního bádání v posledních několika málo desetiletích.

Jak bylo zmíněno výše, s úplným začátkem holocénu zásadní problém není. Na něm už se příslušní badatelé dohodli. Nebylo to těžké, protože holocén začal nesmírně prudkým klimatickým oteplením globálního dosahu. Jeho důsledky jsou čitelné z geologických záznamů doslova po celém světě, nehledě na to, jestli pocházejí z nitra kontinentů, nebo z hloubky oceánů. Teď bylo nově navrženo jasně omezit období starého holocénu shora, a to jinou globální klimatickou událostí, eventem 8200 (myšleno 8200 let před současností). Jde o krátkodobou, ale velice výraznou oscilaci spojenou s protržením obrovských ledovcových jezer v Severní Americe (jezer Agassiz a Ojibway) a s vylitím jejich sladkých vod do Atlantického oceánu. Šlo o vedlejší, ale podstatný důsledek kolapsu severoamerického kontinentálního ledovcového štítu (Laurentinského ledovce). Sladká voda způsobila zastavení činnosti Golfského proudu a tím i celého oceánického proudění doslova na planetární úrovni. Na dobu zhruba 200 let došlo ke značnému globálnímu ochlazení a vysušení, které pominulo až v okamžiku, kdy se oceánické proudění v plné míře obnovilo. Důsledky jsou čitelné v ledovcových vrtech na celém světě, v různých mořských a kontinentálních biologických záznamech (takové máme nově i v České republice), ve speleotémách (což jsou záznamy dochované v postupně přirůstajících jeskynních sintrech) nebo v dynamice erozně-sedimentační činnosti řek a potoků. Stejná událost měla dalekosáhlý dopad také na lidské společnosti. Na Předním východě a v celém Středomoří urychlila přechod od lovecko-sběračského způsobu získávání obživy k zemědělství, v severní Africe prohloubila vysušování a podnítila příklon k pastevectví. Dokonce i v českém archeologickém záznamu je patrná coby přechod starého a mladého mezolitu, jak naznačují nejnovější archeologické analýzy.

Událostí 8200 skončil starý a začal střední holocén. Od té doby již nikdy nedošlo k srovnatelně dramatickému klimatickému zvratu, a tak musíme hledání horní hranice středního holocénu omezit na poněkud subtilnější rovinu. Autoři nové klasifikace navrhují hranici 4200 let před současností, kdy v subtropických zeměpisných šířkách začalo vysušování vlivem oslabení činnosti letního monzunu. Platí to prokazatelně pro Afriku, Přední východ, Indii a Čínu. Zároveň se rozeběhla činnost jižní oscilace (spojená s jevem známým jako El Niño) v podobě, kterou známe v současnosti. Ta začala ovlivňovat počasí v Austrálii, Oceánii i Jižní Americe. V oblastech kolem severního Atlantiku se ochladilo a zároveň zesílilo vzdušné proudění, které začalo přinášet více srážek do Evropy i Severní Ameriky. Příčina všech těchto změn není tak přímočaře katastrofická jako v předchozím případě. Alespoň se žádnou srovnatelnou katastrofu zatím nepodařilo identifikovat. Vliv klimatických změn byl ale opět značný a nevyhnul se ani tehdejším nejrozvinutějším civilizacím. Došlo k nápadně synchronním civilizačním kolapsům na řadě míst světa. Akkadského impéria v Mezopotámii, Staré říše v Egyptě, harappské civilizace v severní Indii a Pákistánu. V Číně a v zapadlejších oblastech Předního východu zanikaly četné neolitické kultury. Také ve střední Evropě se definitivně uzavřel předchozí kulturní vývoj. Nastalé ochlazování a zvlhčení tu navíc podpořilo všeobecné šíření moderních biologických společenstev – mimo zemědělsky využívané oblasti to byly bukové a jehličnaté lesy obývané odpovídajícími lesními faunami.

Mladý holocén trvá až do současnosti. Mnozí badatelé ale mají tendenci považovat lidskou činnost zhruba od období průmyslové revoluce za natolik dominantní, že se nerozpakují hovořit a psát o počínající nové geologické epoše – antropocénu (Vesmír 81, 67, 2002/2). Činnost člověka v hustě zalidněných oblastech dnes bývá skutečně natolik intenzivní, že si nezadá s běžnými geologickými procesy. Eroze způsobená odlesněním mění charakter říčních niv, pohyby hmot dolů po svazích jsou stále intenzivnější a některé skládky dosahují mocnosti regulérních geologických souvrství. Odpady z civilizačního metabolismu ovlivňují globální koloběh živin v půdách i ve vodách a výrazně mění složení atmosféry. Autoři referované klasifikace se však od antropocénu opatrně distancují. Zjevně se jim nechce vstupovat na nepřehledné světonázorové pole, které se kolem těchto jevů rozkládá (viz zvláště citlivé „globální oteplování“). Není vůbec divu, i tak si svou klasifikací ukousli docela veliké sousto.

Poděkování: Článek vznikl jako vedlejší produkt řešení grantu GA ČR „Před neolitem...“ (No. 13-08169S)

Literatura

M. J. C. Walker a kol.: Formal subdivision of the Holocene Series/Epoch: a Discussion Paper by a Working Group of INTIMATE (Integration of ice-core, marine and terrestrial records) and the Subcommission on Quaternary Stratigraphy (International Commission on Stratigraphy). Journal of Quaternary Science 27, 649–659, 2012/7.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201309_504-507.pdf (608 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky