Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Skalnaté dědictví kanárských sopek

Geodiverzita povrchových tvarů ve vulkanických horninách

Publikováno: Vesmír 94, 328, 2015/6
Obor: Geologie

Kanárské ostrovy, oblíbená destinace cestovního ruchu, prosluly úchvatnými krajinnými scenériemi a velkou rozmanitostí živé i neživé přírody. Rozprostírají se ve východní části Atlantského oceánu a mnohem blíže je k nim od západního pobřeží Afriky nežli od „mateřského“ území Španělska, do jehož autonomního společenství náležejí. Spolu s Kapverdami, Madeirou a Azorami tvoří ostrovní seskupení nazývané Makaronézie (tj. Šťastné nebo Pohodové ostrovy), jejichž společným znakem je sopečný původ.

Také sedm větších a několik malých Kanárských ostrovů vzniklo sopečnou činností, jež začala v mladších třetihorách. Pouze ostrovy La Palma, Tenerife a Lanzarote však byly vulkanicky aktivní i v historické době; naposledy v roce 1971 sopka Teneguía na jihu La Palmy a v roce 2012 dno oceánu u břehů El Hierra. Magmatismus (tj. tvorba a výstup lávy) zde souvisí jednak s přítomností stabilní horké skvrny pod pohybující se litosférickou deskou, jednak s průběhem hlubokých zlomů pod oceánským dnem. Na Kanárských ostrovech je proto soubor sopečných hornin velice rozmanitý, a to jak z hlediska složení, tak i vlastností, včetně odolnosti. V těsné blízkosti se zde často střídají horniny pevné a odolné (např. čedičové, fonolitové, trachytové aj. lávy a žíly) s vrstvami méně odolných sopečných uloženin (jemnozrnných tufů, hrubozrnných aglomerátů atd.). V tomto nesourodém komplexu hornin vedlo dlouhodobé působení erozních, zvětrávacích, svahových a dalších vnějších procesů ke vzniku členitého povrchu. Jeho součástí jsou skalní tvary, vyznačující se na Kanárských ostrovech nebývalou diverzitou.

Paleta barev a tvarů pod sopkou Teide

Platí to i pro některé partie nejznámější kanárské sopky Pico de Teide (3718 m) na ostrově Tenerife, která je nejvyšší horou nejen Španělského království, ale i všech ostrovů v prostoru Atlantského oceánu. Její „nejbouřlivější“ erupce proběhly už ve středověku (v roce 1492 je údajně sledoval i Kryštof Kolumbus při objevné plavbě do Ameriky), za vyhaslou však rozhodně považována není. O její aktivitě svědčí např. vydatné fumaroly (výrony horkých plynů a par) a také produkce lávy z přilehlé sopky Pico Viejo v roce 1909.

Pro vrcholové partie Teide jsou typické barevné kontrasty hornin, způsobené střídáním tmavých příkrovů z trachybazaltové lávy a vrstev obsidiánu, se světlými skalkami z křehké porézní pemzy, většinou žlutě zbarvené sirnými exhalacemi. Mnohem výraznější skalní seskupení vystupuje pod jižním úpatím sopky na dně kaldery Cañadas a už z příjezdové silnice pod Teide zaujme jeho nejčlenitější část – Garciovy skály (Roques García). Toto unikátní skalní město je součástí asi kilometr dlouhého hřebenu a tvoří ho soustava pitoreskních věží, jehel a útesů, zvedajících se desítky metrů vysoko nad okolí. Pestrobarevné stěny skal odkrývají profil zdejších vulkanických formací, ve kterých převažují vrstvy sopečných uloženin (tufů a aglomerátů), prostoupené pevnými fonolitovými žílami, případně „zřasenou“ čedičovou lávou. Výběrové zvětrávání tohoto různorodého souboru hornin, podpořené i rázem zdejšího podnebí (střídání suchých a vlhčích období, takřka neustálý vítr), vedly ke vzniku členitého povrchu skal s převisy, římsami a skalními okny. Bizarním tvarem se vyznačují i dutiny tafoni, zahloubené pod tvrdší povrchovou kůrou horniny.

Nepřehlédnutelný je zejména 27 m vysoký kyjovitý útvar Cinchado, zvaný též Prst boží (Dedo de Dios) – vděčný fotografický objekt, který nechybí ani na poštovních známkách a dostal se i na někdejší španělské bankovky. Pojmenování nesou i některé okolní útvary, např. mohutný „suk“ Katedrála (La Catedral) na jihozápadním okraji skalní skupiny, považovaný za zbytek přívodního sopečného komínu, nebo hradba Bílých skal (Roques Blancos), tvořená „propletencem“ světlých fonolitových žil podobně jako štíhlá věž Kamenný strom (Árbol de Piedra).

Zbarvení hornin bylo inspirací i k názvům dvou sousedních skalních partií pod strmým svahem kaldery Cañadas. Členité hřebínky a věže Žlutých kamenů (Las Piedras Amarillas) jsou ze světlých tufů a žil tzv. fonolitové série, „tyrkysovým“ skalám Los Azulejos zase daly jméno polohy sopečné horniny zbarvené průnikem horkých (hydrotermálních) roztoků, obsahujících sloučeniny železa, mědi aj. prvků. Obdobné lokality najdeme i jinde na Kanárských ostrovech – působivou „hrou barev“ vynikají např. skalní srázy Azulejos na západě ostrova Gran Canaria.

Načesané slečinky a Kamenní mládenci

Mnoho skalních tvarů často pitoreskního vzhledu vděčí za svůj vznik procesům stružkové eroze a výběrového zvětrávání málo kompaktních tufů. Na jihovýchodním svahu Tenerife k nim patří působivá partie Lunar Paisaje – Měsíční krajina, vzniklá v poloze bělavých tufů a aglomerátů fonolitového složení. Na ploše pouhých několika desítek metrů čtverečních se tam setkáme s různými stadii vývoje tzv. skalních pyramid – od počátečních ronových strží přes kulisovitě uspořádané hřebínky až po skupinu samostatných skalních jehlanů a věžiček. Některé jsou nahoře překryty členitou „kadeří“ z odolnější polohy horniny, která chrání spodní část útvaru před rychlejší erozí a byla též inspirací k úsměvnému názvu tohoto místa Načesané slečinky (Señoritas Coiffes).

Poněkud odlišné „skalní postavičky“ Roque de los Muchachos (Kamenní mládenci či Chlapecké kameny) zase daly pojmenování nejvyšší hoře (2426 m) na ostrově La Palma. Přímo na vrcholku tvoří členitý hřebínek z hnědočervených čedičových aglomerátů, ale v blízkém okolí asi větší pozornost poutá řada objektů mezinárodní astronomické observatoře, včetně nyní největšího hvězdářského dalekohledu na světě (s průměrem primárního zrcadla přes 10 m). Skalnatý vrcholek hory Muchachos spadá na východní straně do stametrových srázů mohutného amfiteátru Caldera de Taburiente. Jde o pozůstatek kráteru staročtvrtohorní sopky, do značné míry už prohloubeného a rozrušeného následující erozí. Právě tento gigantický „kotel“ (španělsky „la caldera“) uprostřed ostrova La Palma obohatil geologickou terminologii o pojem kaldera, kterým se už téměř dvě století označují všechny rozsáhlé sopečné krátery.

Sloupy podpírající nebe

Také vrcholovým partiím některých dalších Kanárských ostrovů dominují skalní útvary. Například pomyslnou páteř ostrova Gran Canaria tvoří úzký, asi 10 km dlouhý hřeben, převýšený na několika místech „zubatinou“ skalních hřebenů, útesů a věží. Jsou pozůstatkem kdysi souvislé čedičové žíly, která během sopečné činnosti v mladších třetihorách pronikla do vrstev méně odolných tufů a po jejich odnosu výrazně převyšuje okolí. Součástí tohoto hřebene je i vrcholek nejvyšší hory Pico de las Nieves (1949 m), ale téměř ze všech míst na ostrově jsou vidět především tři skalní „monolity“ Roque Redondo, Roque Nublo a Roque Bentaiga. Jako k posvátným místům k nim shlíželi už původní obyvatelé Kanárských ostrovů, souhrnně nazývaní Guančové (patrně šlo o potomky severoafrických berberů), kteří nedostupné vrcholky skal považovali za sídla bohů. Také středověcí španělští kolonisté viděli v těchto příkrých skaliskách, často splývajících s oblaky, „sloupy podpírající nebe“ či „nebeské sloupy“ (Los Pilares del Cielo). Dnes jde o místa hojně navštěvovaná turisty a obdiv budí především 67 m vysoký čedičový „suk“ Roque Nublo (Mlžná skála), který patří k symbolům ostrova Gran Canaria.

Dominující a dávnými pověstmi opředené skály najdeme samozřejmě i na ostatních Kanárských ostrovech. Některé tvoří impozantní seskupení z pozůstatků někdejších sopečných komínů nebo jiných lávových útvarů (např. na ostrově Gomera útvary místně zvaná Roques – Agando, Zarcita a Ojila), jiné vznikly rozčleněním skalnatých svahů kaňonů, zvaných zde barrancos. Například v hlubokém údolí Barranco de las Angustias, spojujícím na ostrově La Palma kalderu Taburiente s pobřežím oceánu, vystupuje štíhlá fonolitová věž Idafe, připomínající lidskou postavu. Podle legendy u ní hledala útočiště skupinka posledních Guančů, prchajících před španělskými dobyvateli, místo je to pozoruhodné i z geologického hlediska. V soutěsce při úpatí skály pramení minerální voda, ze které se srážejí hydroxidy železa a tvoří povlaky na stěně malého vodopádu (Cascada de Colores) a v délce několika set metrů též sytě zbarvenou krustu na hladině potoka.

Literatura

Anděra M.: Národní parky Evropy. Slovart, Praha 2008.

Anguita F.: Los volcanes de Canarias. Guia Geológica. Rueda, Madrid 2002.

Fernández R. R.: Parque Nacional del Teide. Evergráficas, Leon 2005.

Fernández R. R.: Parque Nacional de la Caldera de Taburiente. Evergráficas, Leon 2011.

Green J., Short N. M. (eds.): Volcanic landforms and surface features. Springer Verlag, Berlin, New York 1971.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201506_328-331.pdf (570 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky