Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Síla emocí

O úspěchu v práci či v životě rozhoduje inteligenční kvocient pouze z 20 %
Publikováno: Vesmír 76, 528, 1997/9
Rubrika: Nad knihou

Daniel Goleman: Emotionale Inteligenz

Carl Hanser Verlag, München 1996


Žijeme v době, kdy jsou chladné rozumové schopnosti vysoce ceněné. Racionální přístup k životu se zdá být nejlepším z možných řešení. A přece, jak se zdá, je takováto redukce opodstatněná jen někde a jen někdy. Věda je jistě právem doménou racionality a vědečtí pracovníci, poplatni svému zvládnutému profesnímu přístupu, uplatňují racionalitu i mimo laboratorní sféru. Možná, že dělají chybu, neboť opomíjejí plastický, dynamický a důležitý svět emotivity. V každém případě by měli alespoň na chvíli věnovat pozornost názorům Daniela Golemana, který je autorem bestselleru, jehož základní tezí je konstatování: „Kdo chce mít v osobním i profesním životě úspěch, musí používat nejen rozum, nýbrž také své pocity a optimálně ovládat emocionální inteligenci.“ Ostatně jeho úspěšná kniha má výstižný a stručný název „Emocionální inteligence“. Mnozí vědci, například neurolog Antonio Damasio, dokázali, že intaktní spojení mezi pocitem a rozumem vede k smysluplnému rozhodnutí. Howard Gardner, profesor Harvardovy univerzity, ve své knize Multiple inteligences rozšířil „tuhý“ matematicko-logický pojem inteligence o muzikální, sociální, zkrátka emocionální rozměr. Zdůraznil, že stále „fixujeme“ naši kulturu na akademické schopnosti a ignorujeme emocionální inteligenci. Méně racionální žáci a studenti mívají ve škole horší prospěch, neboť školská kritéria úspěchu jsou postavena výhradně na racionální, nebo dokonce computerové bázi. Daniel Goleman navázal na své předchůdce, věnoval systematickou odbornou pozornost tzv. emotivní inteligenci. Vysoké racionalitě je nutné „bránit“, a to akceptací emociálního, nebo jinak řečeno vnitřního světa člověka. Ideálním stavem by bylo nalezení konkrétní rovnováhy mezi rozumem a pocity. To je samozřejmě obtížné a pro každého, kdo se o to pokouší, je prvořadým úkolem naučit se vnímat, korigovat, rozumět a také používat vlastní pocitové prožitky. Výsledkem bude nejen více empatie, ale také více bedlivosti. Podle Daniela Golemana je emocionální inteligence „rychlejší“ než racionální. A hned je uveden lapidární příklad: muž uviděl v Londýně dívku, jak se chystá skočit do Temže pravděpodobně v sebevražedném pokusu. Stačil jediný, ale porozumění plný pohled, bleskurychlé, „emocionální“ zhodnocení a včasný zásah. Dívka byla zachráněna. V tomto kontextu se jistě nabízí myšlenka na neverbální projevy, které někdo umí více, jiný méně odezírat a rozumět jim. Jisté je, že každý neverbální projev je výsledkem určitého vnitřního pocitu, a proto je neverbální projev a emocionální svět ve vztahu. Úspěch Golemanovy knihy tkví také v tom, že je optimistická. Autor nejenže nepopírá, ale zdůrazňuje, že člověk může emocionální a sociální dovednosti rozvíjet do vysokého věku a sám. Čistě kognitivní nadání je založeno výrazně geneticky. Lidé s nižším IQ se někdy mohou cítit méněcenní, neboť nemohou dostát požadavkům kladeným na racionální inteligenci právě proto, že jsou v této oblast insuficientní. Daniel Goleman jim nabízí alternativu a možnost osobního a osobnostního zrání, stejně tak jako vyrovnání se, nebo dokonce překonání úspěšnějších, tedy racionálnějších kolegů.

Emocionální aktivita je pouze zatlačena do pozadí. Abychom ji poznali a naučili se ji ovládat, musíme si jí začít všímat. Doporučuje se reagovat přirozeně, následně však reakci podrobit zkoumání, a napříště eliminovat „nezvládnutelné“ reakce. Hněv tak můžeme dostat pod kontrolu, stejně tak jako budeme moci zkrotit strach. Emocionálně inteligentní člověk najde vždy východisko ze šlamastiky, má optimistické naladění a lze předpokládat, že setrvá na svém pracovním místě i tehdy, když je právě onou pracovní činností nebo mezilidskými vztahy frustrován.

Emocionalita je synonymem spontánnosti a výše uvedené rady mohou způsobit, že ona spontánnost bude eliminována a z ělověka se stane naprogramovaný robot emocí. I k emocionalitě lze přistoupit racionálně a vědecky, ale to bychom dosáhli stavu, který důvěrně známe, který má majoritní převahu a proti kterému D. Goleman vystupuje. Na takové námitky odpovídá autor bestselleru energicky: „Nikoliv, právě naopak. Žádná emoce přece není špatná. Každý pocit je dobrý. Jde o to, poznat míru a vědět, že pro strach nebo vztek existuje mnoho výrazových možností a právě proto si lze vybrat mezi nimi. A vybírat lze jen tehdy, je-li z čeho, v daném případě je potřeba znát škálu pocitů a škálu možných reakcí.

Daniel Goleman jde dokonce tak daleko, že prohlašuje, že o úspěchu v práci či v životě rozhoduje inteligenční kvocient pouze z 20 %. „To ostatní má na svědomí celá řada faktorů – od vztahu k rodnému domu až k emocionálním a sociálním schopnostem, které lze vylepšovat celý život“. Goleman netvrdí, že „objevil Ameriku“, přiznává, že pojem emocionální inteligence převzal a že se mu líbí právě proto, že je tím označeno něco tak tradičního, jako je irracionalita emocí. Dodává, že zatím nebyl dostatečně brán ohled na to, že právě „iracionalita jakožto emoce má elementární vliv na něco tak pragmatického, jako je úspěch“.

V běžném životě, a to víme ze zkušenosti všichni, pravidelně emoce skrýváme jako něco nepatřičného, nižšího, nevhodného. V důsledku toho často nesdělíme druhému co chceme, ale atakujeme ho za to, že nesplnil naše nevyřčené přání. Daniel Goleman je přesvědčen, že ve světě plném násilí, kde mnoho mladých lidí nosí zbraň, je dobré poučit se o emocionalitě a emocionální inteligenci: možná, že by to byla jedna z dobrých cest, jak předcházet násilí nebo jej minimalizovat. Autor doporučuje, aby se emocionální inteligence pěstovala ve školách, a uvádí, že v jedné škole v New Hagenu to už dělají. Tamní pedagogové se například ptají dětí na to, kdo podle jejich názoru „vypadá dnes nejsmutněji, nebo naopak nejveseleji“. Je to velmi důležité. Náš mozek tancuje stále mezi dvěma tendencemi. Ta první emocionální říká: V normálních situacích zvítězí rozum, neboť podle Golemana „rozum drží emoce v šachu“. V krizi ovšem vítězí emoce. O důvod více, proč se jim systematicky věnovat.

Doplňme, že ženy jsou obecně citovější, což ovšem nemusí samo o sobě nic znamenat, bereme-li v úvahu emocionální inteligenci a sociální dovednosti. Když má žena problémy, svěřuje se přítelkyni a Goleman je přesvědčen, že tím především prodlužuje svůj smutek. Ostatně ženy zpravidla třikrát častěji onemocní depresemi. Muži řeší svízelné situace jinak a zatím je výskyt alkoholizmu u nich častější než u žen. Co radí D. Goleman? Zajezdit si na kole. To sice není dlouhodobě přijatelné řešení, ale pro moment krize je tato reakce velmi funkční a efektivní.

Všechna uvedená fakta jsou převzata z recenze Golemanovy knihy Emotionale Inteligenz a z následného rozhovoru, který uveřejnil časopis Der Spiegel (5. 2. 1996). Zbývá dodat, že autor je 49letý psycholog, který žije ve státě Massachusetts. Je plný optimizmu a řídí se Sokratovým heslem Poznej sám sebe. V tomto postupu lze nepochybně spatřovat recept na štěstí a úspěch. Nicmémě Daniel Goleman žije v dnešním světě plném racionality. A proto na otázku: „Myslíte si, že končí analyticko-kongitivní doba?“ odpovídá upřímně a po pravdě: „Vůbec ne, ale musíme k ní přidat trochu srdce.“ Možná, že se nám to s pomocí Golemanovy knihy alespoň trošku povede.1)

Poznámky

1) Otištěno s laskavým svolením firmy Boehringer Mannheim Czech, spol. s r. o., vydavatele časopisu Labor Actuel 1996, 6, str. 2–4,

Diskuse

Žádné příspěvky