Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Severní záře dle nejnovějších bádání

Publikováno: Vesmír 1, 29, 1871/4

podává V. Š.

II.

Pokračování z Vesmíru (1, 13, 1871/2)

Co se týče původu severních září, není ovšem do dnes bezpečně zjištěno, zdaž přímo spočíval by v té neb oné příčině. Nejnovějším bádáním vyšetřilo se tolik, že severní záře v popředí závisí na tak zvaných větrech pasátních a na parách vodních ve vzduchu obsažených. Teplo a voda jsou vedle působení magnetismu hlavními činiteli jejího vzniku. Teplo zejmena, jak vůbec známo, spůsobuje nejvíce změn povětrných, jelikož vzduch zahřátím více méně roztahuje a takto rovnováhu jeho ruší, čímž povstává proudění vrstev vzduchových, které je-li slabounké nazýváme vánkem, je-li silnější větrem nebo vichřicí, bouří. Největší pak zahřívání vzduchu děje se v oněch místech, kde paprsky sluneční kolmo k povrchu zeměkoule dopadají,tedy na rovníku samém a v širším rozměru mezi obratníky vůbec. Je-li některá vrstva vzduchu více oteplena, roztahuje se dle zákonů přirozených, řídne a stává se lehčí, vystupujíc zároveň zpovolna do výšky. Na prázné místo její valí se ihned sousední vrstvy studenější, aby rovněž oteplily se, zřidnuly a jako předešlé tímže směrem do výše se vznesli. Takto povstává ve vzduchu pravidelné proudění čili střídání se vrstev teplých a studených, z nichž prvější ženou se k točnám a sice dvojím směrem na sever a na jih v končiny studených pólů, kdežto poslednější na opak od točen k rovníku směřují. Studený proud vzduchu táhne spodem od každého pólů, a když v krajinách rovníkových se vyhřál, vystupuje vzhůru a žene se výšce opáčným směrem nazpět. Jsou to dva věčné proudy, dva víry točící se nad šírošírou zeměkoulí. - Jen kolování této kol vlastní osy od západu k východu sráží přímý a nejkratší směr jejich od rovníku k polům a naopak. Tím povstávají pak v dolních studenějších vrstvách vzduchu na polokouli severní větry severovýchodní a na polokouli jižní větry jihovýchodní. Ve vrstvách oteplených či hořejších, které od rovníku k polům směřují, vznikají pak podobně severozápadní a jihozápadní. To jsou tak zvané větry pravidelné, větry živé čili pasátní.

Mluvíme-li však o pravidelnosti větrů vůbec, nesmíme si tuto představovat jako sestřihnutou dle nějakého přísného paragrafu; ba na opak, celá pravidelnost protkána je všemožnými výminkami, tak že z ní venkoncem skoro jen schematický nástin zbývá. Již na rovníku samém ruší se tím, že oba proudy větru tam na sebe vráží, při čemž vzniká tuhý boj, jsou-li tyto jen poněkud stejné síly. Je-li však některý proud slabší, podlehá úplně protějšímu proudu silnému. - Dále má nemalý vliv na směr větrů horstvo a vysoké rozsáhlé budovy a t. d., avšak nejvíce ku změně jejich přispívají páry vodní. Dešť, sníh a podobné úkazy jsou vznikem i učinkem svým rozhodující pro směr větrů.

S větry pasátními souvisí dle náhledů meteorologů švédských a amerických úkazy září severních velmi úzce. Vanou-li tyto v jistých dobách zvláště prudce, ruší se zejmena hořejším proudem teplejším rovnováha vrstev vzduchových v končinách severních, což pravidelně má za následek vznik rudých září v atmosféře a sice ve výši asi 30 až 40 mil zeměpisných. Z toho prý lze také vysvětliti, proč současně se severní povstává také záře jižní. Silnější zahřátí vzduchu na rovníku zajisté rovnou měrou děje se pro vrstvy jak k severu tak k jihu táhnoucí a záře tedy mohou působením jejich v obou krajinách polárních vznikati stejným časem i stejnou jasností. Vedle této příčiny má též magnetism zemský nemalého vlivu na povstání září, což vysvítá z toho, že střelka magnetická jimi velmi bývá znepokojována. 1)

Ostatně byl magnetism nejprvé v podezření meteorologů a hvězdářů, že záře severní i jižní spůsobuje a Humboldt nazval také následkem toho celý tento ohnivý zjev nebeský bouří magnetickou, chtěje zároveň tím připomenouti nepokojnost a těkavost jehly magnetické. -

Podivným spůsobem shodují se také částečně náhledy národů nevzdělaných s moderními úspěchy vědy přísné o původu září severních a působení jejich na povětrnost. V krajinách točnových, kde severní záře takřka co den v nejrozmanitějších obdobách se vyskytují, vědí tuzemci velmi dobře, že povstávají pravidelně při každé patrnější změně povětrnosti, zvláště při oteplení vzduchu, po teplejších deštích atd. Cestovatel Richardson vypravuje na př., že je obyvatelům severní Kanady záře na nebi bezpečným měřitkem pohody a na opak teplejší vánek večerní jistým předchůdcem nové záře. Misionář Beck píše, že Eskimáci považují barvité paprsky na rudém nebi za znamení krásné povětrnosti, kdežto prý bílé pruhy jen bouři a vichr v zápětí mívají. Názory tyto arci nejsou u všech národů severních totožné, avšak v tom vesměs se shodují, jak jsme již s hora podotkli, že čím krasší zář tím hrůznější bouře. Samojedi domnívají se, že záře severní vždycky souvisí s deštěm, který ji předchází neb následuje. Někteří meteorologové, jako Hjaltalin, naprosto sice upírají, že by záře severní nějakého rozhodného vlivu měly na změnu povětrnosti, avšak nápady takové jsou dokonce liché, jelikož odporují zkušenosti téměř každodenní. Nejsou-li přeměny v říši vzduchové po severních zářích ve všech krajinách stejné, nastoupí-li v Norvežsku chladné a zimavé počasi anebo-li v Americe prší, tož z toho nikterak nelze náhled Hjaltalinův odvozovat neb i odůvodňovat. Statistická dáta,jež jsme za tou příčinou pokud možno bylo sebrali, zajisté nás o jiném poučí. Bylyť v nynějším století veliké záře severní pozorovány, zejmena:

r. 1804 v měs. říjnu (22.) v celé střední a severní Evropě;

r. 1817 v měs. únoru (8.) rovněž po celé střední Evropě;

r. 1827 v září (25.) v Evropě, sev. Americe a po celé Sibiři;

r. 1831 v lednu v celé skorem Evropě, hlavně ve Španělích a v Italii a podobně i r. 1836 v říjnu (18.); r. 1837 vyskytly se přeskvělé záře sev. dvakráte v celé Evropě a sice 18. února a pak v listopadu.

I leta následující jako 1839 (3. září v Evropě a sev. Americe) a r. 1847 (24. října a 27. prosince) objevily se krásné záře severní i jižní v Australii. Podobně mohli bychom připomenouti též leta 1848 (21. února a 17. listopadu), 1852 (19. února a 11. listopadu), 1859 (28. srpna, 1. září, 1. a 12. října), 1860 (9. dubna), 1861 (9. března), 1862 (14. prosince) atd.

Dle úkazů těchto (vypočetli jsme jen největší, které v celé Evropě obdiv působili) sestavili pak meteorologové velmi důležitá dáta povětrní, z nichž vychází na jevo, že v těch rocích, kdy nebylo větších severních září, bylo také průměrem velmi málo bouří, málo dešťů i větrů, kteréž tím více převládaly v letech zářím sev. zvláště příznivých. Ostatně i letošní rok je nám patrným dokladem toho, že záře sev. valně i na počasí roční působiti musí. -

Meteorologové až do roku loňského u valné části přiznávali se též k theorii Bradleyově, který praví, že severní záře zakládá se na vzniku elektřiny vyvinující se vypařováním vody a par vodních na povrchu zemském. Avšak Bradley vedle toho kloní se také ještě k náhledu některých anglických učenců, kteří tvrdí, že zejmena soli v mořské vodě rozpuštěné při odpařování rozličně se rozkládají a takto elektřinu vzbuzují (Dodatek. 2) )

Poznámky

1) Deklinace mění se skoro mžikem a mnoho stupňů a podobně inklinace valně kolísá. Změny tyto nejsou jen místní, nýbrž pozorují se zároveň, po vší zemi tedy i tam kde severní ani vídána nebývá jako na př. v Římě, v Palermě a jiných místech evropského jihu vůbec.
2) Nyní zbývá nám ještě zmíniti se o krásných zjevech světla elektrického, které Plücker jmenuje přímo obdobným a nejpříbuznějším úkazem září severních. I tak zvané svity zodiakové jsou v ohledu tom velmi zajímavé, ač o nich rovněž do dnešní chvíle nic určitého tvrditi nemůžeme.

Diskuse

Žádné příspěvky