Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Šestý smrtelný hřích se trestá i mezi zvířaty

Publikováno: Vesmír 93, 464, 2014/7
Obor: Zoologie

Každý z nás zřejmě už viděl nějaký dokumentární snímek, ve kterém velký had chytí svou kořist a pak ji pokojně pomalu polyká. Možná jste i vy fascinovaně sledovali tu eleganci, s níž se had doslova navléká na svou kořist, a položili jste si otázku: Proč hadi polykají svou kořist obvykle od hlavy? Důvodů může být celá řada. Určitě vás asi napadne, že je jednodušší polykat kořist po srsti než proti srsti. Ještě výraznější to může být u ptáků. Naproti tomu obojživelníci ani ryby by neměli při polykání od opačného konce klást velký odpor. Důvodem mohou být také končetiny – u čtvernožců mají tendenci být v přirozeném postoji spíše připažené než vzpažené. Navíc začít polykat (jednu) hlavu může být snazší než se snažit dostat do tlamy zároveň obě zadní nohy i s případným ocasem (zkuste si představit, že máte spolknout odzadu třeba klokana). Dalším důvodem k této orientaci může být lepší imobilizace kořisti; pokud není kořist mrtvá, ale jen v bezvědomí, při polykání hlavou napřed se v hadovi udusí. Pokud by byla polykána odzadu a začala klást odpor, mohla by to být pro hada dost prekérní situace.

Ruku na srdce, ve skutečnosti si hadi na správnou orientaci polykané kořisti občas pozor nedávají – v jedné terénní studii výzkumníci zjistili, že polovinu drobných savců a většinu žab polykají užovky obojkové odzadu. Pokud je kořist malá a neklade velký odpor, had se nezdržuje škrcením a začíná polykat „odkudkoliv“ a zaživa. Důležitější tedy zřejmě je, aby had nepolykal svou kořist příliš překotně, protože by si mohl omylem spolknout spodní čelist. To by pro něj mohlo mít fatální následek, jelikož by si tak ucpal dýchací cesty a udusil se. I to se bohužel někdy stává.

Někteří hadi či jejich mláďata nezvládají velkou kořist a zaměřují se na lov bezobratlých. Mezi jejich potravu mohou spadat i poměrně nebezpečné druhy, jako jsou štíři či velké stonohy. Ty se stávají kořistí jedovatých zmijovitých či užovkovitých hadů (Colubridae, Lamprophidae, Viperidae). Běžné pro tyto hady je, že mají silnou kůži s drobnými šupinami, kterou štíři nedokážou lehce probodnout, eventuálně stonohy prokousnout. Často se také uvádí, že jsou proti jedu své kořisti imunní, ačkoliv experimentální doklad pro toto tvrzení chybí a je založeno pouze na anekdotickém pozorování, že had kousnutí či bodnutí přežil. Naopak je však doloženo, že složení jedu hadů, kteří se živí bezobratlými, je evolucí namícháno tak, aby byl jed vysoce toxický hlavně pro tyto bezobratlé, přičemž toxicita jedu pro obratlovce je poměrně nízká.

Mezi hady jsou dva rody, jejichž druhy se specializují právě na lov stonoh. Jedná se o americký rod Tantilla a africký rod stonožkomilka (Aparallactus). Oba jsou jedovaté a loví svou kořist tak, že se do ní zakousnou a pevně drží, dokud se jed z jejich zadních jedových zubů nedostane do kořisti a neusmrtí ji. Pak se po kořisti pomalu, aniž by ji pustili, přesunou tak, aby ji spolkli od hlavy – stonohy jsou od hlavy polykány vždy.

Jiní hadi, kteří v mládí žerou stonohy, však tak specializovaní nejsou. Příkladem může být zmije růžkatá (Vipera ammodytes), obývající jižní Evropu a Blízký východ. Dorůstá v dospělosti půl metru až téměř metr (v závislosti na poddruhu) a živí se ještěrkami, hady, drobnými savci i ptáky. Stonoha páskovaná (Scolopendra cingulata), která je nejhojnějším druhem stonohy v jižní Evropě, může dorůstat až 15 cm a představuje tak zvláště pro malé zmije vítané zpestření jídelníčku. Jedná se však o dost nebezpečnou lahůdku. Stonoha páskovaná je totiž náruživý predátor, který útočí na vše, co se kolem pohne, a sežere cokoli, co dokáže přeprat. Pravidelně tudíž konzumuje nejen bezobratlé, ale také drobné savce, ptáčata či plazy.

Několik nepříliš šťastných setkání zmije se stonohou bylo i dokumentováno v odborné literatuře. První příklad byl z řeckého ostrova Euboia a týkal se chycené dvaceticentimetrové zmije, která krátce po odchycení pošla. Příčina úmrtí neznámá, ale její žaludek obsahoval nestrávenou 14 cm dlouhou stonohu. Druhý zdokumentovaný případ je z Peloponésu, kde autoři sledovali vzrostlou samici zmije, která chytila stonohu a začala ji polykat. Stonoha se však vzepřela a kousla zmiji do hlavy. Ta zůstala ochromená v půli polykání minimálně po dobu deseti minut. Poté se probrala, stonohu vyvrhla a zmizela v podrostu. Stonoha však hadímu kousnutí mezitím podlehla. Třetí a pravděpodobně nejbizarnější případ byl pozorován loni v Černé Hoře. Draganu Arsovskemu se naskytl pohled jak z béčkového hororu, když našel mrtvou mladou zmiji s hlavou stonohy vyčnívající z jejího břicha. Stonoha byla již také mrtvá. Poměr velikosti zmije a její (posléze vypreparované) kořisti byl obdobný prvnímu uvedenému případu a pitva ukázala, že hadovi chybí většina vnitřností. Mladá zmije zřejmě kousla stonohu a omámila ji. Začala ji polykat (hlavou napřed), nicméně stonoha se v průběhu polykání probrala a rozhodla se zmijí interiér opustit. Stonožčí průdušnice totiž mají ústí podél celého těla, takže stonoze v danou chvíli kyslík nechyběl. Na své cestě hadími vnitřnostmi tyto buď sežrala, či mechanicky poničila. Velmi pravděpodobně také kousala zmiji svými kusadlovými nožkami s jedovou žlázou, čímž ji buď zabila, nebo alespoň paralyzovala. Podařilo se jí prokousat břišní dutinu a povylézt ven. Pak se však udusila (zda se na tom podílel i hadí jed, není příliš důležité), jelikož všechny vzdušnice v této poloze byly uvnitř hada, a tudíž bez přístupu kyslíku.

Dost potupná smrt pro oba zúčastněné, hadovo obžerství však bylo potrestáno. Je to zřejmě specifická situace, kdy zmije doplatila na dvě skutečnosti. Za prvé je její jed vysoce adaptovaný na usmrcení obratlovců, ale proti bezobratlým asi příliš účinný není. U stonohy, predátora hlavně bezobratlých, to je spíše naopak – rozkousaná kořist však nemá obvykle tendenci obživnout a utéct. Za druhé umístění vzdušnic po stranách těla umožňuje stonohám bojovat o život i během polykání. Zmije tudíž podcenila pravděpodobnost „zmrtvýchvstání“ své kořisti.

Přestože se zmije růžkaté dokážou poučit o (ne)vhodnosti kořisti, zmíněný jedinec z Černé Hory si už toto poučení k srdci nevezme (nehledě na skutečnost, že i srdce bylo stonohou zničeno). Poučení si však můžeme odnést my – kromě praktických poznatků o nástrahách pojídání nevhodné potravy nás mohou zaujmout i některé teoretické aspekty daného případu. Zbarvení stonohy páskované je totiž dosti variabilní – od zelenavého až po žlutočerné. Otázkou pro případný další výzkum například zůstává, zda se výraznější (výstražné) černožlutě pruhované zbarvení stonoh objevuje častěji v oblastech s vyšším predačním tlakem (nejen ze strany hadů).

Literatura

Arsovski D., Ajtić R., Golubović A., Trajčeska I., Đorđević S., Anđelković M., Bonnet X., Tomović L.: Two fangs good, a hundred legs better: juvenile viper devoured by an adult centipede it had ingested. Ecologica Montenegrina 1, 6–8, 2014.

Clark R. J.: Centipede in stomach of young Vipera ammodytes meridionalis. Copeia 1967, 224, 1967.

Tan K., Kretzschmar H.: On a meeting between the Horn Viper and a centipede in the Peloponnese, Southern Greece or the biter, bit. Advanced Science Letters 2, 10–13, 2009.

Lambertz M., Dobiey M.: When a sophisticated feeding apparatus fails: A remarkable case of fatality in a juvenile Crotalus atrox Baird & Girard, 1853 (Squamata: Viperidae). North-Western Journal of Zoology 9, 206–209, 2013.

Gregory P. T., Isaac L. A.: Food habits of the Grass Snake in southeastern England: Is Natrix natrix a generalist predator? Journal of Herpetology 38, 88–95, 2004.

Marques O. A. V., Puorto G.: Feeding, reproduction and growth in the crowned snake Tantilla melanocephala (Colubridae), from southeastern Brazil. Amphibia-Reptilia 19, 311–318, 1998.

Cobb V. A.: Diet and prey size of the Flathead Snake, Tantilla gracilis. Copeia 2004, 397–402, 2004.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201407_464-465.pdf (273 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky