Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Saltaire a Lister Mills

Architektura rivalů

Publikováno: Vesmír 89, 266, 2010/4
Rubrika: Architektura

Dva příklady konverzí industriální architektury zrcadlí i rozdílný naturel stavitelů, kteří kdysi textilky zbudovali. Naleznete je na předměstí anglického Bradfordu. Výroba se v nich sice zastavila před lety, reprezentativností a měřítkem ale dál určují atmosféru bývalých průmyslových čtvrtí města, které kdysi díky nim prosperovalo.

Větší pozornost na sebe nejdřív přitáhlo Saltaire. V padesátých letech 19. století tuto modelovou, ideální až utopickou viktoriánskou osadu založil kolem své továrny průmyslník a filantrop Titus Salt. Kladl důraz na promyšlené, velkorysé uspořádání, na hygienu a vzdělání, na architekturu, která, jak byl přesvědčen, harmonizovala lidské vztahy, ale také aristokraticky uměřeným výrazem tovární budovy (navržené firmou Lockwood & Mason) stvrzovala důvěryhodnost podnikání.

Jeho rivalem byl Samuel Cunliffe Lister, člověk podstatně pragmatičtějšího založení, spoléhající víc na tvrdá pravidla obchodního podnikání a technickou inovaci. Továrnu měl nedaleko, v Manninghamu. Když ji roku 1871 zcela zničil požár, katastrofa byla pro Listera impulzem k vybudování nového továrního komplexu, podstatně modernějšího, většího i okázalejšího. Podle projektu místních stavitelů Andrewse & Propera, inspirovaného architekturou italské renesance, založil největší továrnu na zpracování hedvábí v Evropě. Bohatě členěným fasádám vévodí komín vysoký přes 76 metrů, patrně jeden z nejslavnějších a nejpublikovanějších továrních komínů. Předčil vše, co bylo kolem, vidět byl ze všech míst Bradfordu, i ze Saltaire.

V Saltaire pokračovala výroba látek, především vlněných, s mnoha peripetiemi a stále většími problémy do roku 1986, kdy byla textilka definitivně uzavřena, stroje odvezeny a rozprodány. Budovy továrny čekala demolice a Saltaire, obytné zázemí zaniklého průmyslu, ztratilo smysl existence.

Tehdy vstoupil do hry Jonathan Silver (1949–1997), úspěšný podnikatel, který vydělal peníze řetězcem prodejen módních oděvů, ale měl i ambice osvíceného sběratele umění. Koupil rozpadající se Salts Mill a nastartoval jeho nový život. Učinil rozhodnutí koncem osmdesátých let ještě zcela nevídané (a později mnohokrát připomínané jako příklad hodný následování).

Vyhnul se pokušení projektů radikální přestavby, na první pohled efektních, ale nákladných. V roce 1990 otevřel Galerii 1853 (název odkazuje k datu založení Saltaire), věnovanou umělci Davidu Hockneymu. Byl to mezní okamžik, jímž přitáhl pozornost a ovlivnil nazírání na budoucnost devastované industriální památky prvořadého evropského významu. Pak krok za krokem, z peněz získaných pronájmem a rozvíjejícím se podnikáním, opravoval budovy, přizpůsoboval je nové funkci, měnil atmosféru opuštěné továrny a vracel život okolní osadě. Široké spektrum činností a nájemníků pomohlo překlenout a rozložit rizika investování od umění přes informační technologie, lacině pronajímané kanceláře začínajícím firmám až po studia dynamického kreativního průmyslu. Tato strategie se osvědčuje dodnes, slouží jako recept na důsledky developerské krize. Saltaire pulzuje současným životem, bez radikálních stavebních intervencí, takže historická hodnota a přitažlivost s léty spíš roste. Zvětšuje se i šance získat dotace a sponzorství.

Mezitím se „modelové sídliště“ i s textilkou dostalo roku 2001 na list Světového kulturního dědictví UNESCO, patří k vybraným „kotevním místům“ turistické Evropské trasy průmyslového dědictví (ERIH).

Osudy další ikonické stavby pár set metrů od Saltaire, Listerovy manninghamské textilky, která připomíná dravější éru průmyslové revoluce v Bradfordu, jsou poněkud odlišné. V dobách největší slávy zaměstnávala přes jedenáct tisíc lidí. Byla úspěšnější i díky orientaci na hedvábné textilie. Uzavřena byla roku 1992 v důsledku celkového úpadku textilního průmyslu nejen v Británii, ale i v Evropě. Obří areál, který se tyčí nad drobnější a rovněž upadající zástavbou domů bývalých zaměstnanců, byl přirovnáván k velrybě uvízlé na mělčině.

Nutno říci, že rozhodnutí, jak by se mělo s výjimečnou a reprezentativní architekturou naložit, nebylo motivováno jen památkářskými hledisky, ale i sociální a kulturní destabilizací celé oblasti, která vyústila v dramatické etnické a sociální nepokoje. Ty na situaci v Bradfordu upozornily v roce 2001.

Jistě i tyto události vedly k realizaci poměrně ambiciózního projektu regenerace bradfordských předměstí. Za krystalizační místa urbanistického rozvoje jsou vybrány také historické industriální objekty. Symbolem a prvním nakročením k radikální proměně má být Lister Mills. Vzhledem k rozsahu investice, náročnosti stavebních úprav, ale i cílů, které nové využití manninghamské textilní továrny sleduje, jde o ojedinělou kombinaci developerského způsobu financování s velmi výraznou podporou z veřejných rozpočtů. Hlavním investorem je developerská kancelář Urban Splash, která má ve Velké Británii patrně největší zkušenosti s konverzí industriálních staveb (viz Vesmír 84, 300, 2005/5). S realizací projektu začala v roce 2004, do roku 2007 byla dokončena první etapa (Silk Mill), kde vzniklo 131 bytových jednotek (byly úspěšně prodané hned po dokončení) a také vyhledávané komunitní centrum (jeho zřízení bylo podmínkou, jelikož stavba je podporována z veřejných finančních zdrojů). Následující rok přibyly prostory pro divadelní společnost Mind The Gap (zkušebny, studia, divadelní sál). Druhá fáze projektu (Velvet Mill), jehož autorem je David Morley Architects, má být dokončena v roce 2013 a počítá s dalšími 196 byty (od velikosti studia až po apartmá), kancelářemi a obchody.

Rozsahem i přístupem k industriální architektuře jde o pozoruhodnou investiční akci, pro niž byste obtížně hledali srovnání, i když je zranitelnější turbulencemi současného trhu nemovitostí.

Urban Splash však vsadil na sílu výjimečné, ikonické industriální památky. Propojuje více funkcí v jednom gigantickém objektu a věnuje nepřehlédnutelný prostor nekomerčním aktivitám, které sice nepřinášejí okamžitý profit, ale oživují areál a přitahují pozornost. Jsou také argumentem pro získání další podpory.

Mimořádná je však především schopnost architektů znovu využít autentické industriální prvky a připomínky zaniklé výrobní činnosti. Kombinací historických detailů s novodobými ušlechtilými materiály a tvary tak mohou z průmyslového dědictví učinit aktuální téma současné architektury.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201004_266-268.pdf (335 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky