Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

S jakým Ruskem máme vůbec dnes tu čest?

Edward Lucas: Nová studená válka aneb Jak Kreml ohrožuje Rusko i Západ

Mladá fronta, Praha 2009, 302 stran, ISBN 978-80-204-1879-1

Publikováno: Vesmír 89, 570, 2010/9
Obor: Historie
Rubrika: Nad knihou

Nezaujatý společenskovědní pozorovatel či politologický expert odněkud z vesmíru by s tím měl asi opravdu hodně práce. Měl by posuzovat intence současného Ruska podle zarmoucených tváří prezidenta Medvěděva a premiéra Putina a jejich přátelských kondolenčních objetí s polskými představiteli po nedávné tragédii pádu polského prezidentského letounu u Smolenska? Nebo by měl věřit nejnovějšímu otevřenému dopisu ruských disidentů v čele s Vladimirem Bukovským a Natalií Gorbaněvskou1) Polákům (viz rámeček), aby se měli před Kremlem napozoru?

Měl by takový pozorovatel věřit těm hlasům, které tvrdí, že dnešní Rusko – kdysi s plnou státní kasou díky naftě a plynu, ale nyní po krizi s kasou prázdnou a s rychle ubývající populací, s rezavějícími ropovody, nediverzifikovaným průmyslem závislým na surovinovém exportu a s obavami z čínské expanze – potřebuje Evropu a Ameriku, stejně jako by ony měly potřebovat Rusko?

ukolébat tím, že Američané zjevně MoskvěMěl by takový pozorovatel posuzovat genocidní pacifikaci Čečenska a nedávný vpád ruských vojsk do Gruzie a anexi dvou jejích provincií jako anomálii, neboť – jak mnozí na Západě uvěřili moskevské propagandě – oni si přece začali? Měl by se nechat zviklat v nestrannosti vraždou novinářky Anny Politkovské v Moskvě a bývalého agenta Aleksandera Litviněnka v Londýně nebo ruským zavřením kohoutků s plynem a ropou Ukrajině před dvěma roky? Nebo by se měl nechat věří natolik, že se nyní chystají nechat si pár let vozit astronauty na společnou Mezinárodní vesmírnou stanici ruskými raketami?

Edward Lucas, středo- a východoevropský korespondent britského týdeníku The Economist, který dlouhodobě pracovně pobýval v Moskvě, Praze, Berlíně, Vídni a v baltských republikách, je zjevně přesvědčen, že pro tíhu důkazů takovým nezaujatým pozorovatelem nemůže nadále zůstat. Proto v rozsáhlejší studii The New Cold War: How the Kremlin Menaces Both Russia and the West (Bloomsbury Publishing, London, 2008), rozšířené v druhém vydání po ruské invazi do Gruzie a s předmluvou historika Normana Davise, podrobně a fundovaně vysvětluje proč.

Náznaků je více než dost už při otevírání knihy a samotné úvody a předmluvy, včetně té k druhému vydání po ruské invazi do Gruzie, by s přiloženou podrobnou mapou plynovodů v evropsko-asijské oblasti, která Rusko zajímá, stačily na zajímavou brožurku. Lucas tam i v úvodních kapitolách věnovaných chaosu, ale i upřímným snahám reformátorů z Jelcinových dob o zavedení demokracie a rozbití dědictví KGB, mapuje cestu Vladimíra Putina k moci a jeho strategii upevňování dosažených pozic. Včetně dočasného zastoupení Medvěděvem a postupného návratu sil temna, kterým je na rozdíl od vlastní kapsy osud země lhostejný. Tak se začalo pod praporem „obnovy pořádku, disciplíny a slávy vlasti“ rychle rodit Rusko oligarchů a obnovené KGB, kde zákony a práva slouží novým pánům země a lid se nechává znovu zmanipulovat v obdivu k rozhodnému a tvrdému vůdci, jak bývalo ostatně v dějinách Ruska často zvykem. Vysvětluje také, jak katastrofální chybou bylo přání Západu vidět Rusko jako demokratického partnera. Jak „podpora‘‘ nových kremelských vůdců proti „zpátečnickým starým strukturám‘‘ či novým oligarchům Západu nikdy nic nepřinesla. Projevilo se to nejen v čekání na výsledky západních líbánek s Putinem, zatímco on budoval režim postavený na zásadách KGB, ale také později s Medvěděvem. Politika ústupků Západ paralyzovala a ruské zastrašování sousedů a postupné ovládnutí trhu s energiemi pokračovalo bez jakéhokoliv omezení. „S každým novým ruským vůdcem od Gorbačova skončil Západ obětováním vlastních zásad v naivní a marné naději, že pomáhá jakýmsi spojencům proti jakýmsi nepřátelům. Ve všech případech byly výsledky zanedbatelné, cena obrovská a rozčarování bolestné. A udělali jsme to zas a znovu…“ A podle Lucase se to dalo čekat, neboť čím více se Moskvě ustupuje, tím asertivněji se ona chová.

Mezitím těm zbraním, kterými se Západ mohl kdysi bránit, jaksi otupělo ostří. Rusko už nezajímá, jestli bude vyloučeno z klubů jako je Rada Evropy nebo G8, nebo zda jednání o vstupu do Světové obchodní organizace či OECD budou zmrazena. Takové „tresty“ se změní jen v důkazy onoho čekistického tvrzení ruskému lidu, že jejich země je obklíčena zlovolnými pokrytci. To neznamená, že by měl Západ od takových postupů upustit, jen by od nich neměl mnoho očekávat, neboť dnes už jsou ty největší trhy jinde, třeba v Číně, Indii či v Emirátech.

Je tedy už pro Západ příliš pozdě, aby se snažil odolávat moskevskému tlaku? Lucas dovozuje, že nikoli, i když je třeba bránit se ruské taktice „rozděl a panuj“ na summitech NATO a při vytváření vztahů EU k Rusku, a není divu, že například Polsko si svou bezpečnost zajišťuje přímo s Amerikou. Řešením jsou podle něj tvrdší reakce na ruské provokace a špionáž a třeba i dvourychlostní NATO, pokud se země jako Řecko či Itálie necítí dobře v alianci, která se vážně zabývá tím, jak se bránit proti případné ruské agresi. To by mělo zahrnovat i permanentní, třeba námořní přítomnost aliance v pobaltských republikách a možná i utužení vízového režimu EU, který je nepochopitelně tvrdší v případě Gruzie a Ukrajiny než Ruska. Západní Evropa jako by nepozorovala, že od Putinova nástupu k moci se Rusko opět chová jako Sovětský svaz v dobách studené války: tvrdě a výhrůžně k ,,détentechtivostí“ paralyzovanému Západu, ještě hůře doma proti disidentům a přímo nepřátelsky k opovážlivému ,,blízkému zahraničí“.

Co se týče ohrožení Západu, nepůsobí už ovšem rezavějící arzenál tak silně jako kdysi a dezorganizovaná, opilecká a demoralizovaná armáda, kde každý měsíc páchá dvanáct vojáků sebevraždu kvůli ,,buzeraci“, není už tou mašinérií co kdysi. Supernové vojenské vynálezy jako moderní rakety či tiché ponorky existují jen v prototypech či jednotlivých kusech a dvě třetiny raket ruského nukleárního arzenálu jsou zastaralé. Přesto či právě proto by stále mohlo dojít kvůli paranoii a nekompetentnosti k náhodnému konfliktu, zejména když se Moskva opět pokouší paktovat s Pekingem. Proto je ta nynější studená válka jiná a jde o jiné priority než v té, kterou i s „říší zla“ pomáhal Lucas sám pohřbívat – navzdory ruským nukleárním bombardérům, které opět bez přestání patrolují a občas narušují třeba britský vzdušný prostor, nebo ruským křižníkům, jež chrání v Caracasu dodávky zbraní.

válečnické pózování jistě dodává Moskvě naJak už Lucas naznačil, nynější studená válka se tedy nevede přes okázalé předvádění letadel, raket a křižníků a za odpočítávání minut do stisknutí nukleárního knoflíku, i když to sebejistotě a pomáhá potlačit její postkoloniální syndrom. Vede se prostřednictvím diplomacie, měkké projekce síly, podporou opozičníků, PR a médií a jde v ní o zabezpečení kontroly dodávek energií, o přírodní zdroje a o hospodářskou dominaci. Která země si dnes nechce zabezpečit dodávky plynu či ropy a Rusko nabízí horem dolem. Za jakou cenu, to zažila před nedávnem Ukrajina, když jí Rusko zavřelo kohoutky, a dnes má promoskevského prezidenta, který už zas upevňuje pouta bývalé závislosti, a jak Lucas předvídal, povolal zpět ruské agenty. Rusku však nejde jen o vliv na Západ, ale i o vliv na Západě a to se mu už také daří. Kdysi hájili jeho zájmy ultralevičáci ve vedení západních odborů, dnes jsou to prokremelští bankéři a politikové (třeba Berlusconi, který se sám označil za zastánce Ruska v EU) ochotní prodat vlastní zemi za pár rublů. Západní investice v Rusku vytvořily proruskou lobby i třeba v londýnské City a mezi vlivnými německými podnikateli (viz jejich konsternaci po nedávném oznámení, že Polsko má potvrzené zásoby zemního plynu v lupku pro vlastní spotřebu na 120 let, tedy 1,36 biliónu metrů krychlových, a proto bude nejen nezávislé na importu ruského Gazpromu, ale ještě bude moci exportovat přes americké firmy s patřičnou technologií těžby třeba do Německa). Rusové nyní v evropské energetice skupují jednu firmu za druhou bez ohledu na to, že nejsou členy EU a že jim Čína a Indie čím dál víc komplikují situaci. Rusko už tedy není outsiderem, ale jakousi obrovskou a nukleárními zbraněmi vyzbrojenou Saudskou Arábií, kde už nebezpečná ideologie nevzbuzuje západní odpor. A západní podnikatelé vychovaní v úctě k zákonnosti, důvěře a fair play v podnikání ani nepostřehnou, že je hlavním pravidlem hry, že Moskva je vždy v právu.

Podle Lucase tedy Západ novou studenou válku prohrává, „aniž vůbec zaznamenal, že začala“ a hlavní boj se vede o předpolí, tedy o bývalé ruské kolonie ve střední a východní Evropě. Tam byla úcta k právu a zákonům a fair play na téměř půlstoletí nahrazována ideologií komunismu a dnes tam lze směsí zastrašování a podplácení dosáhnout téměř čehokoliv. Lucas se však nakonec projeví jako optimista a končí konstatováním, že Západ může novou studenou válku přece jen vyhrát. Pokud obnoví soudržnost NATO a utvrdí euroatlantickou kolektivní bezpečnostní strukturu, aby tak zneškodnil moskevskou taktiku „rozděl a panuj“ a pokud bude schopen obnovit onu vlastní sebedůvěru, díky které zvítězil v roce 1989.

Lucas dokazuje, že dnešní Rusko tedy není na dobré cestě a onen vesmírný pozorovatel z úvodu by měl ztížené rozhodování, jen pokud by se pokoušel zohlednit i dosud pouze velmi sporadické pokusy o zvrácení tohoto nepříznivého směřování. Pokud by ale hodnotil Rusko podle stavu zákonnosti, úcty k právu, míry zkorumpovanosti, možnosti nezávislých médií kontrolovat vládu a neexistence funkční opozice, asi by zesmutněl. A když by ještě zkoumal otevřenost, míru v jaké se musí kvazistátní korporace zodpovídat voleným institucím i daňovým poplatníkům, počínání vlády v zemích tzv. ,,blízkého zahraničí‘‘, rozšíření xenofóbie a praktický dopad doktríny ,,suverénní demokracie‘‘ doma i ve světě, musel by bohužel dát Lucasovi za pravdu.

Poznámky

1) Vladimir Bukovský a Natalie Gorbaněvská protestovali v roce 1968 proti okupaci Československa.

Otevřený dopis ruských disidentů Polákům po smolenské katastrofě

Několik stovek tisíc osob už z internetu zná poselství k Rusům, ve kterém kandidát na polského prezidenta pan Jaroslaw Kaczyński, patřičně vyjádřil upřímné a srdečné poděkování těm Rusům, kteří v nejtěžší době pro oba naše národy prokazovali Polákům účast a poskytovali pomoc. Ruští představitelé neuznali za vhodné ani zveřejnit text tohoto poselství, ani na ně odpovědět. Svým mlčením znovu dokázali, že všechna jejich slova a kondolence v souvislosti s tragickou smrtí prezidenta Kaczyńského a osob z jeho doprovodu byly pouze prázdnou formalitou a nepramenily z upřímného srdce (jak chtěli někteří z nás věřit), ale z důvodů čistě zištných. Ostatně, není se tu čemu divit.

Jsme ovšem naopak udiveni a vážně znepokojeni průběhem vyšetřování, které mělo vyjasnit okolnosti a příčiny katastrofy Tu-154 u Smolenska. Činí to dojem, jako by ruské vedení nemělo zájem o vyjasnění všech příčin katastrofy, a polští představitelé zas opakují ujištění o úplné „otevřenosti“ ruské strany, nic po ní fakticky nepožadují a jen trpělivě čekají až z Moskvy přijdou dávno slibované materiály.

Těžko se nedomnívat, že pro polskou vládu je sblížení s nynějším ruským vedením důležitější než zjištění pravdy v jedné z největších národních tragédií. Zdá se, že polští přátelé se vyznačují jistou naivitou, přičemž zapomínají, že zájmy současného vedení v Kremlu a národů, které s Ruskem sousedí, nejsou totožné.

Jsme znepokojeni tím, že v podobné situaci se nezávislost Polska jak dnes tak i zítra může ukázat vážně ohrožená. Doufáme, že občané Polska, kteří si cení své svobody, ji dokáží ubránit, a to také u volebních uren.

Aleksander Bondariev, Vladimir Bukovský, Viktor Fajnberg, Natalie Gorbaněvská a Andrej Illarionov.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201009_570-573.pdf (305 kB)

Diskuse

Počet příspěvků: 2