Rozšířená reprodukce prostomyslnosti

Letos mne zastihla možnost, či možná lépe nutnost, zkoušet budoucí kandidátky učitelských povolání v počtu, který se blížil dvaceti, tedy celkem reprezentativní vzorek. Říci, že jsem byl zděšen, je poněkud slabé slovo. Jako examinátor jsem spíše mírný, ale více než polovina z nich neprolezla ani tím nejbenevolentnějším sítem (některé se ukázaly velmi znalými, ale to celý problém nezmenšuje). Posuzovat inteligenci je bez příslušného testu vždy obtížné, děsil mne však už přístup mnoha z nich – na přednášky nechodit, skripta si nepřečíst, jen to opakovaně „zkoušet“ za omílání nicneříkajících frází. Povolání učitelky na základní škole je obtížné, klade nároky i na jiné osobní vlastnosti nežli na znalosti a intelekt a není pro ně nutno být novou madam Curie, ale kdesi je hranice, za níž by se slevit nemělo. Pokud budou osoby, které si netroufnou na trvalou ondulaci či prodej textilu, hledat své úběžiště v učitelství, jest třeba se o budoucí generace více než obávat. Jsem si jist, že tento článek vyvolá mnoho nevole, ale jaksi už nemohu mlčet. Tím, že se něco rozhořčeně popře, se celá věc ani o chloupek nezlepší, a vypadá-li něco pěkně v teorii, je dobře si to prohlédnout i v praxi. Jestliže stojí na stránkách ministerstva zemědělství něco o očekávané rekordní sklizni brambor, je poměrně prospěšné se podívat také na pole – možná mandelinky uhlodaly nať až u kořenů, možná brambory nikdo ani nezasadil.

Při četbě novely Boženy Němcové Pan učitel vidíme téměř nadčlověka, usilovně pracujícího v „dílně lidskosti“. Učitelstvo základních škol tvořilo i páteř československých legií za první světové války a tím do určité míry i elit první republiky. Také c. a k. učitelky, sužované tehdy tíživou povinností celibátu, se těšily dobré pověsti – moji prarodiče ještě vzhlíželi k učitelům jako k intelektuálnímu vzoru. Bylo to však tak idylické, jak se to s odstupem jeví? Klostermann v jednom ze svých šumavských románů zmiňuje tamního venkovského kantora, který „strávil jediný růček na budějovické preparandě“ a o němž hovoří jeden ze sedláků souslovím „ten starý osel“. Pokud někdo dokončil učitelský ústav řekněme roku 1910, čekalo na něj v rychlých proměnách oficiální chválení císaře pána, tatíčka Masaryka, Vůdce a jeho lokálních přisluhovačů, Beneše a krátké poválečné demokracie a báťušky Stalina a jeho lokálních přisluhovačů. To jistě stačí k věru zasloužené penzi i k erozi prestiže učitelského stavu obecně. Vzpomínky na minulorežimní „soužky“ a „pančelky“ patří k běžným obrazům, ba až klišé ústních memoárů i literatury. Pokud se naše generace mnohých „soužek“ bála – dobře si vzpomínám, jak jsem z jedné sadistky v pedagogických službách šedesátých let nemohl v noci spát –, bojí se dnešní učitelstvo svých žáků. Dá se takovýto proces strachu pouze obrátit s tím, že někdo někoho „dusit“ musí? Jeden z mých vzdělaných přátel, takto učitel základní školy, nikoli obrazně zakoupil krejčovský metr a jeho odstříháváním monitoroval svou vytouženou cestu do penze. Když jsem provedl letošní examinaci, zaradoval jsem se, že nemám žádné malé děti, na které by škola teprve čekala. Je opravdu dobré a nezbytné přijmout na kantorské povolání každého, kdo se ještě udrží na nohou? Nezavedli jsme na vysokých školách perverzní systém, který vlastně penalizuje každého, kdo by zkoušel jen trochu náročněji? Důležitý je přece počet absolventů, nehledě k Damoklovu meči obvinění z „diskriminace“, onoho čarodějnictví našich dnů. Mám se nechat znechutit a začít paušálně rozdávat samé „výborné“? Nejen ve státě dánském je cosi vážně zpuchřelého.