Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Rozkvět biologie a jeho rizika

Publikováno: Vesmír 80, 7, 2001/1
Obor: Biologie
Rubrika: Aktuality

Prudký rozvoj biologických věd, které již mapují molekulární úroveň fenoménu života a skýtají netušené možnosti praktického využití, je nejen úspěchem, ale i problémem, neobejde se bez kontroverzí. Jsme mediální společností, a proto - ať chceme nebo ne - stává se "tahounem" každé závažné rozpravy žurnalistika. Do tohoto žánru je posléze vtažena i věcná rozprava odborníků (ilustrací budiž osud debaty o ekologických problémech, eutanazii aj.). Strategie tvořivého dialogu se nedaří, vítězí střet dvou radikalizmů, rozhodného ANO a stejně rozhodného NE. Problém sám často zatím ještě není natolik zralý, aby zdůvodnil jednu či druhou rozhodnost, popřípadě je to problém, který bude mít svá "pro" i svá "proti" pořád. Historie moderní vědy a jejích dobových polemik by nás přitom mohla poučit, že rezervovanost je často rozumnějším postojem než konjunkturální potřeba hlásit se k tomu či onomu táboru. Už proto, že dobrodiní nějaké inovace (či jeho opak) se prokáže až po nějaké době, někdy i za dlouho.

Máme například požívat geneticky upravené potraviny? Je dosti důvodů pro ANO: šance předejít celosvětové potravinové krizi, ulevit přírodě od pesticidů a herbicidů, navíc prvořadá hospodářská velmoc světa (USA) své ANO již řekla. Přesto je určitá bdělost na místě. Vždyť genetická úprava potravin není obdobou šlechtitelství, její výsledky vznikají způsobem, který se vymyká možnostem přírody. Zavedeme-li do makromolekuly (dejme tomu) rybízu postranní řetězec, jaký se vyskytuje (dejme tomu) u ryby, vznikne něco, s čím se lidský organizmus nikdy nesetkal. Co to udělá? Zatím nic. Co to udělá za sto let? Nevíme.

Oné bdělosti se říká předběžná opatrnost. Neměla by být znevažována jako nestatečnost, protože je ctností rozvážného člověka vůči novotě, o níž neví, co způsobí. V našem případě je to střízlivá prevence biohazardu či ekohazardu; termíny netřeba vysvětlovat, význam je zřejmý na poslech. Kdyby byli naši dávní předkové opatrnější (vím, že subjektivně k tomu neměli důvod), nezavlekli by do Austrálie psa ani králíka. A naši starší současníci by nenabízeli znamenitý uklidňující lék, po němž se těhotným rodily zmrzačené děti.

Problém genetické úpravy potravin je sice významný, nikoli však nejvýznamnější. Tím se stává užití technických inovací, jejichž objektem je lidský genom. Fascinace možnostmi donedávna netušenými tu dokáže zamlžit, ba i zcela zastřít oblast rizika i jemu odpovídajícího hazardu. Tím je - řečeno dobově oblíbenou terminologií - svévolná "změna paradigmatu", přesněji: účelová redukce pojetí lidství. Názorným příkladem je embryolog toužící experimentovat s lidskými zárodky, který nemá zájem o vyjasnění jejich ontologického statusu; mohl by totiž dospět k náhledu, který by se mu mohl stát morální zábranou zkoumání.

Badatelský narcizmus není zdaleka jediným zdrojem zmíněného redukcionizmu. Pokušení upřít tomu druhému jeho lidskou podstatu existovalo vždycky, ale moderní industriální, masová, atomizovaná a mediálně indoktrinovaná společnost mu skýtá specifickou živnou půdu. Rezignace na dlouhodobou časovou perspektivu, důraz na hic et nunc či na výkonnost, ale i další rozšířené postoje, pro jejichž výčet tu není místa - to vše svádí k instrumentalizaci lidské bytosti. Protože se mění pojetí rodiny i rodičovství, stává se obětí této instrumentalizace i dítě; jak to, které je zatím jen plánované, tak to počaté a dosud nenarozené, ba i to již narozené. Je vnímáno jako komodita, kterou si "pořizujeme", či "nepořizujeme", jako zboží na zakázku, které lze reklamovat. Matka, která porodila dítě, ale z porodnice si je "nevyzvedla", protože bylo hendikepované, už není výjimkou.

Reprodukční medicína, vyzbrojená genovou technologií, vyjde této objednávce dalekosáhle vstříc. Je-li kýžený cíl dostupný, lze očekávat účinnou snahu o jeho dosažení, zejména vstoupí-li do hry síly trhu. Rostoucí výskyt neplodnosti zvýší zájem o odborně asistovanou reprodukci. Ta umožní rozšířit rodičovskou objednávku: chceme dítě nejen zdravé, ale i takové, které bude realizací našeho (rodičovského) projektu.

Jinou oblastí slibné aplikace vymožeností biologické vědy je transplantologie. Také zde lze očekávat masivní ingerenci trhu i pokušení upravit si účelově podstatu lidství. Objektem bude tentokrát nikoli dítě, nýbrž - dárce. Strategie oné účelové úpravy je zřejmá už dnes: rezignovat na dostupnou pravdu a opřít se o (vyhovující) konvence. Dostupnost pravdy je už zpochybněna relativistickou epistemologií postmodernizmu. Výhodnost sázky na konvence uznávají i někteří renomovaní vědci. James D. Watson, objevitel dvojšroubovice DNA, pravil: Právo člověka na život není dáno Božím stvořením, ale sociálními smlouvami. To však znamená, že kde není smlouva, není ani právo...

Z vlastní i zprostředkované zkušenosti vím, že kolegové, kteří v zmíněných slibných odvětvích působí, bývají neradi, když se jejich počínání stane tématem bioetické úvahy. - Bioetika však není definitivně vypracovanou doktrínou. Spíše je zkušebnou, dílnou. Její první (nikoli jedinou) starostí by mělo být posouzení pohnutek, záměrů a rozhodnutí ze všech možných hledisek, nejen z některých.

Bioetika je však i kolbištěm. I na její půdě si vybudoval pozici utilitarizmus, který relativizuje podstatu lidství. Např. Peter Singer, autorita v oboru lékařské etiky, tvrdí, že žádný kojenec, ať postižený nebo ne, nemá nárok na život tou měrou jako bytost schopná prožívat se jako odlišná entita existující v čase (1992). Příslušnost k lidskému druhu prý není všechno, člověka činí osobou teprve racionalita, sebevědomí a autonomie. - Je tu zřetelný posun. Dosud bylo zvykem popírat lidskou podstatu zygoty, embrya, občas i plodu. Nyní přichází na řadu kojenec. Co třeba psychotik? Co dementní (nebo i nedementní) stařec? A co jedinec s kvocientem inteligence - řekněme (záleží přece na konvenci) - méně než 75?

Je jistě žádoucí posvítit si na každou imponující vymoženost výzkumu a její praktickou aplikaci z bioetické perspektivy. Nezůstávejme však u zaostření na detail. Tato kontroverze, v níž nabývá převahy pragmatizmus, je součástí civilizačního trendu, jehož hnací silou je utopie a zamlčovanými způsoby uskutečnění jsou redukcionizmusselekce.

Citát

Axel Kahn, ředitel laboratoře 152 CNRS v diskusi pořádané časopisem Nature při příležitosti úspěšného klonování ovečky Dolly, z angličtiny přeložil Ivan Boháček

Dnešní společnost stále více požaduje biologickou dědičnost, jako kdyby to byla jediná forma dědičnosti hodná toho jména. Jedením důvodem je bohužel to, že lidskou osobnost stále více vnímáme jako převážně určenou jejími geny. Navíc ve světě, v němž je kultura čím dál víc internacionalizována a homogenizována, mohou naši spoluobčané sami sobě klást otázku, zda mají vůbec něco, kromě svých genů, co by mohli předat svým dětem.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2001_V007-012.pdf (625 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky