Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 9
Vesmír č. 9
Toto číslo vychází
1. 9. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Zářijové číslo Vesmíru
reklama

Rozklad impulzem rozvoje

Industriální turistika Manchesteru
Publikováno: Vesmír 84, 300, 2005/5
Rubrika: Architektura

Manchester je označován za první průmyslové město v historii lidských sídel. Technické a industriální objekty, skladiště a reprezentativní obchodní domy předurčily charakter městské zástavby s textilkami a strojní výrobou, dopravními cestami, železničními stavbami a sítí důmyslných vnitrozemských kanálů.

Prvenství ale platí i o trpké zkušenosti s „deindustrializací“, která od druhé poloviny 20. století postihuje většinu bývalých evropských průmyslových center. Se všemi důsledky na městskou infrastrukturu, úroveň hygieny, bytový standard. Od padesátých let se zde projevovaly důsledky dramatického poklesu textilní výroby a změn ve způsobu přepravy i skladování zboží. Vnitřní město opustila více než polovina obyvatel, během let 1961 až 1983 ztratil Manchester přes 150 000 pracovních míst. Městské čtvrtě s opuštěnými průmyslovými areály se měnily v mrtvé brownfields.

Hledání nové orientace a motivů regenerace zpočátku narážely na psychologické bariéry. Role průmyslu v životě Manchesteru nebyla vnímána pouze jako zdroj pracovních míst, shrnují s odstupem situaci sociolog Jamie Peck a geograf Kevin Ward, ale také jako „kulturní identita s městem“, k níž patří hrdost jak na tradici dynamického rozvoje a kreativitu, tak na smysluplnou dřinu a vydělávání peněz. 1)

Stvrzování vlastní kulturní identity se stalo východiskem rozvoje. Na jedné straně přehlídka ambiciózních novostaveb, na druhé straně i přibývající odkazy na „industriální stopy“, které v Manchesteru patří k nepřehlédnutelným a ve srovnání s jinými městy úspěšnějším příkladům. Nejspíš i proto, že souběžně propojují citová a pragmatická hlediska.

První úvahy o tom, zda využít průmyslové dědictví jako turistickou atrakci při kultivování zpustlého městského prostředí a zároveň tím oživit místní ekonomické aktivity, tady zazněly už téměř před třiceti lety. Projekt Castlefield Urban Heritage Park byl ale přesto zpočátku přijímán spíš jen se zvědavostí. Měl se stát nástrojem revitalizace zanedbané oblasti na západním okraji centra Manchesteru, místa kdysi pojmenovaného po římském opevnění, od dob průmyslové revoluce však charakteristického především železničními mosty a viadukty, kanály (Bridgewater Canal, Rochdale Canal), s dominujícími drážními stavbami a starými skladišti.

Důležité je zmínit iniciační krok, který proměnu Castlefieldu nastartoval: Tím byla veřejná investice, přemístění Muzea vědy a techniky do opuštěného železničního terminálu z roku 1830 při Liverpool Road. Z jednoho pavilonu se muzeum zakrátko rozrostlo v rozsáhlý komplex přilehlých železničních skladišť a tržnice. V roce 1994 sem už ročně přišlo přes 300 000 návštěvníků. Následovaly další, většinou už soukromé projekty, zčásti podporované městem či ze státního rozpočtu, časem i z fondů Evropské unie. Nejatraktivnější prostor vznikl nedaleko muzea, za železničními viadukty a podél kanálů, v centrální oblasti bývalého vnitřního přístavu.

Živé, uklidňující, dnes romanticky působící prostředí pro rekreaci a trávení volného času. V několika přebudovaných hospodářských objektech a skladištích jsou studia, kanceláře, také se tu bydlí, nechybějí restaurace. Konverze jednotlivých budov probíhaly od konce osmdesátých let. Zaznamenáte u nich posuny stylů i názorů na to, jak lze s industriálními památkami nakládat. Od idealizované historie k autentickému a syrovějšímu výrazu let devadesátých. S obnažovanými fragmenty historických konstrukcí a hrubou strukturou zdí v doteku s novými materiály a úsporným designem doplňovaných částí.

Mezi stavby, které určují atmosféru centrální části Castlefieldu, patří jistě Eastgate, konverze bývalé textilní továrny z 19. století (přestavba 1992, architekt Stephenson Bell) a Merchants Warehouse z roku 1825, s dvěma mohutnými obloukovými vstupy pro vykládání člunů (přestavba 1994, Ian Simpson Architects).

V Castlefieldu sice ještě pár staveb čeká na rekonstrukci, v souhrnu jde už ale o naplněný záměr, všeobecně příznivě přijímaný a turistickými průvodci doporučovaný k návštěvě.

Motivy jeho realizátorů přitom zdaleka nemusely být jen památkové, jak novodobý trend zájmu o průmyslové dědictví charakterizuje K. Robins. Ve světě, kde jsou smazávány rozdíly, se místo ve městě promění v úspěšnou komoditu také podle toho, jak se podaří rozlišit (a zužitkovat) „identitu místa“ v očích globálních turistů. 2)

Zkušenost zpočátku víceméně exkluzivně pojatého projektu měnila vnímání a přístup k přehlíženým objektům. Industriální dědictví (i ve zdánlivě beznadějném stavu) je mobilizováno ve snaze vydobýt a získat něco jako konkurenční výhodu v soutěži připomínající běh mezi místy v globálním prostoru. Cílem napříště není těkající turista, ale realitní trh. Manchester nabízí důkazy, které jsou komerčně úspěšné a mají příznivý ohlas i mezi architekty: Příkladem může být přestavěný komplex chátrajících Britannia Mills z poloviny 19. století na 125 módních podkrovních bytů nedaleko Castlefieldu (projekt a investor Urban Splash). Nebo konverze památkově chráněného areálu Chorlton New Mill téměř v centru Manchesteru na byty, studia a obchody (projekt ADC Architekti), která byla dokončena r. 2004 a nastartovala rozvoj rozsáhlého městského území včetně sousední slavné továrny na nepromokavé látky Macintosh. Nečekaný stavební boom také nyní zažívá celá čtvrť Ancoats (severně od nádraží Piccadilly) se světově unikátním souborem polorozpadlých a dávno opuštěných historických textilek a strojírenských dílen: McConnel & Kennedy’s Mills, Sedgwick Mill, Murrays Mills, Royal Mill, Paragon Mill, Bechive Mill…

Donedávna to byla beznadějná místa, kterým se každý raději vyhýbal.

Poznámky

1) Jamie Peck, Kevin Ward: City of Revolution: Restructuring Manchester, Manchester University Press 2002.
2) Enterprise and Heritage Crosscurrents of National Culture, London 1991.

Soubory

článek ve formátu pdf: 2005_V300-303.pdf (520 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky