Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Ropa a lidé

Requiem pro pár sobů a značnou část sibiřské kultury
 |  5. 5. 2003
 |  Vesmír 82, 275, 2003/5

O sibiřské ropě měl zprávy již r. 1703 car Petr I., ale s její průmyslovou těžbou se zde začalo až v šedesátých letech minulého století. V září 1953 dospěly práce výzkumných geologických expedic k vývěru ropy a plynu na běrezovském vrtu. V létě r. 1960 bylo otevřeno první těžební pole v západní Sibiři, Šajmskoje, a v rychlém sledu následovala pole Usťsko-balikské, Megionské a další. Roku 1963 již proudil plyn prvním plynovodem do Běrezova. Začalo období „velké ropy“.

Severozápadní část Sibiře po staletí obývali převážně Chantové, Mansové a Něnci, kteří se živili lovem, rybolovem a chovem sobů. Styku s evropskou kulturou sice ve 20. století nezůstali úplně ušetřeni, ale i po roce 1917 – přes soustavný tlak sovětské vlády na „zaostalý“ způsob života – se zdejším etnikům více či méně dařilo zachovat si kulturní svébytnost. Jakkoli Chantové, Mansové a Něnci odolávali komunistické propagandě, nedokázali vzdorovat síle peněz a tlaku ekonomických zájmů spojených s těžbou ropy.

Od „chimiků“ po zahraniční kapitál

Severozápadní Sibiř zahrnuje několik autonomních okruhů: Něnecký, Jamalsko-něnecký a Chantsko­mansijský (v některých publikacích uváděn též jako Chanty-Mansijský, podle hlavního města Chanty-Mansijsk), který je centrální územně správní jednotkou severozápadní Sibiře. Rozprostírá se zhruba na 523 000 km2 a většinu jeho území pokrývá tajga s bohatým systémem řek a jezer. Okruh byl založen r. 1930 a z ekonomického hlediska je jedním z nejvýznamnějších v Rusku. Za rychlý rozvoj vděčí velkým zásobám ropy a zemního plynu. Ze Sibiře, a z Chantsko-mansijského okruhu především, pochází převážná část ruské ropy.

V souvislosti s rozvojem ropného odvětví a celkovou industrializací zde prudce vzrostl počet obyvatel. V roce 1926 žilo na území Chantsko-mansijského okruhu asi 40 000 obyvatel a původní etnika zde tvořila necelých 50 %. V roce 1970 tu žilo přes 270 000 lidí a zastoupení původního obyvatelstva kleslo na 7 %. Kolem roku 1990 měl okruh už přes milion obyvatel, z toho původních pouze o něco víc než 1 %. Nejstrmější byl růst obyvatel od počátku šedesátých do konce devadesátých let – každých deset let se počet zdejších obyvatel zdvojnásobil. Lidé sem přicházeli různí – v šedesátých letech byla asi polovina pracovních sil tvořena „chimiky“ (trestanci osvobozenými od výkonu trestu ve věznicích).

V polovině šedesátých let se tu těžilo kolem 200 tisíc tun ročně, koncem osmdesátých let přes 350 milionů tun. S pádem Sovětského svazu těžba prudce klesala, přesto však bylo r. 1998 získáno 166 milionů tun.

Už od osmdesátých let klesala těžba na starších ropných polích a otevírání nových bylo finančně náročné (vznikala v místech dosti vzdálených od center a jejich výnosnost nebyla vysoká). Jednou z možností jak udržet úroveň těžby bylo zvyšování počtu vrtů, které však vyžadovalo příliv kapitálu. Počátkem devadesátých let proběhla privatizace státních těžebních organizací a roku 1992 vznikly první ropné akcionářské společnosti: LUKoil, Surgutneftgaz a Jukos, které dnes – spolu se společnostmi Sidanko, Tatneft a Tyumen Oil Company – produkují 60 % ruské ropy. V roce 1998 Rusko exportovalo bezmála 83 milionů tun ropy, z toho takřka 52 milionů tun do západní Evropy. K největším odběratelům patří Německo, Švýcarsko a Itálie. Zájem o sibiřskou ropu je obrovský, do těžařských společností vstupuje i zahraniční kapitál (např. firmy British Petrol, Shell, Mobil nebo Agip).

V Chantsko-mansijském okruhu je dnes okolo 300 nalezišť ropy a plynu a na nich asi 62 000 vrtů. Produkty těžby jsou dopravovány 64 000 km ropovodů a plynovodů. V Nižněvartovském rajonu Chantsko­mansijského okruhu, jednom z nejvíce zasažených těžbou, je těžební činností zabráno 23 700 km2 z jeho celkové rozlohy 118 500 km2.

Sněžné skútry za ropu

V tomto prostředí se nacházejí roztroušené domorodé komunity. Část z nich jsou dosud kočovní nebo polokočovní lovci, rybáři a pastevci sobů. Jejich způsob života je však konfrontován s postupným zabíráním rodových území pro těžbu, jeho přímým ničením i přílivem nového obyvatelstva. Negativní dopad těžebního průmyslu je patrný v mnoha směrech. Vzhledem k tomu, že tradiční lovecko-rybářská ekonomika takřka plně závisela na přírodních podmínkách, promítá se narušování zdejšího ekosystému velice rychle do kvality života původních obyvatel.

Roku 1992 byl vytvořen systém „rodových území“ – oficiálně byly vytyčeny hranice tradičních rodových loveckých, rybářských a pasteveckých teritorií a jejich obyvatelům (Chantům, Mansům a Něncům) byla přiznána vlastnická práva. V rámci Chantsko-mansijského okruhu jich bylo zaregistrováno 435 (zahrnují území 13 255 400 ha).

Mohlo by se zdát, že tento krok zabrání dalším záborům půdy těžařskými společnostmi, ale praxe je jiná. Těžaři podle zákona potřebují k započetí prací na „rodovém území“ povolení jeho obyvatel. To lze získat snadněji než dřív, protože rozdělením půdy a jejím „přidělením“ nepočetným skupinám se může tlak soustředit pouze na několik jednotlivců. Organizace se většinou snaží uzavřít s domorodci smlouvu. Nabídnou jim sněžné skútry, závěsné lodní motory, zbraně, oděvy a finanční odškodnění. Prvním rokem poté, co je smlouva podepsána, ji většinou společnost plní. V důsledku toho je pak smlouva prodloužena, ale plné kompenzace slibované v dokumentu získávají domorodci velmi obtížně.

Od roku 1993 se na pozemky ropných nalezišť provádějí konkurzy. Cílem je přilákat do oblasti nový kapitál včetně zahraničního. Stalo se už, že některé části rodových území byly do konkurzu zařazeny bez vědomí obyvatel. Provázanost ekonomických špiček a místní administrativy poskytuje širokou škálu možností jak na právoplatné majitele zdejší země skrytě vyvíjet nátlak a prosazovat těžařské zájmy.

Vedle záborů půdy má těžba mnoho dalších dalekosáhlých vlivů na životní prostředí místních obyvatel, které omezují tradiční využívání přírodních zdrojů. Zpočátku hlavně klesaly stavy lovné zvěře a ryb. V sedmdesátých letech lovili rybáři na řece Agan okolo 200 tun ryb za rok, v roce 1995 již pouhých 20–30 tun. Úbytek byl způsoben jak znečištěním vod ropnými produkty (na některých místech překračuje ruskou normu až padesátkrát), tak mechanickým narušením toků, např. stavbou komunikací, padlými kmeny apod. V roce 1992 byla zaznamenána na středním toku Obu přítomnost ropných uhlovodíků.

Stáda sobů v krajině zrezivělých věží

Dalším stupněm ohrožení původního obyvatelstva jsou různá narušení krajiny těžbou, například rozsáhlé úniky ropy a zamoření půdy způsobené jednak samotnou těžbou, jednak korozí zastaralých ropovodů. Jen v roce 1998 došlo v Chantsko-mansijském okruhu k 1633 nehodám, jejichž výsledkem bylo rozlití takřka deseti tisíc tun ropy a kontaminace 181 ha půdy (zasažená plocha západní Sibiře se odhaduje na více než 700 000 ha).

Spolu s tím, jak se zmenšují rodová území, zbývá stále méně míst vhodných k pasení domácích sobů. Ti se navíc často poraní na lokalitách zdevastovaných těžbou, kde bývají bez jakékoli rekultivace ponechány například rezavějící konstrukce těžebních věží. Mimo to jsou známy i případy, kdy domácí soby lovili zaměstnanci těžařských společností. Kromě masa a kožešin slouží sobi původním obyvatelům jako tažná síla, zapřaženi do saní umožňují přepravu osob i majetku. Přesuny po obhospodařovaném rodovém území pochopitelně domorodcům umožňují, aby své území lépe využívali. Úbytek počtu sobů vede nomády k větší závislosti na moderních dopravních prostředcích, a tím k závislosti na podpoře firem. Soustavné ničení přírody už mnohé z původních obyvatel přinutilo, aby se odstěhovali buď na vzdálenější, ještě poměrně málo zasažená území, nebo do větších osad „evropského“ typu (v osmdesátých letech byly některé chantské rodiny z povodí Aganu odsunuty nuceně).

Lidé byli odtrženi od své země, ztratili možnost žít tradičním způsobem a mnoho jich bylo vysídleno, zničena byla četná místa spojená se zdejším animistickým náboženstvím. Svébytná kultura byla narušena. Teprve r. 1989, když už víceméně bylo pozdě, vznikla organizace „Spasenie Jugry“ (vysvětlení pojmu Jugra najdete v tabulce na s. 270), jejímž cílem je chránit kulturní dědictví Chantů a Mansů. Postiženo bylo mnoho skupin východních Chantů středního Obu i jeho přítoků, ale těžba už zasahuje také do oblastí obývaných lesními i tundrovými Něnci a Mansy.

Literatura

West Siberia Oil Industry, Environmental and Socila Profile, Final Report, IWACO, June 2001
Istoria Chanty-mansijskogo avton. okruga s drevnosti do našich dněj, Jekaterinburg 1999
Mastjugina T. M., Perepelkov L. S., Etnologija, Moskva 1997
Geografia, CHMAO, Moskva 1996

Obrázky

Citát

V. I. Spodina, Predstavlenie o prostranstve v tradicionnom mirovozzrenii lesnych Něncev, Nižněvartovsk 2001, s. 8384

Člověk se dozví o posvátném místě proto, že ono samo se projevuje, chová se jako něco úplně jiného, než jsou místa světská. V ústí říčky Jeganišky před několika lety utonul malý A. Ajvaseda, a po nějakém čase na tomtéž místě našel smrt V. Iusi. Aleksandr Taklevič Ajvaseda pak dospěl k názoru, že toto místo není obyčejné, a konaje oběť duchům řeky, pronesl následující slova: „Ty, který ses stal svatým po tom památném jaře, kdy jsi unesl dva mladé životy, přijmi ode mne, potoku, tuto oběť a zbav mne těch zlých snů. Tobě patrně byl jeden život málo, a proto sis vzal k sobě dvě malé děti. Dnes já ti dám více – tři oběti.“ A pustil do proudu říčky tři papírové rubly. A. T. Ajvaseda ty peníze pro jistotu převázal trávou, dovnitř zabalil písek a hodil do hluboké tůně se slovy: „Odpusť mi moje hříchy, nežádej po mně nic víc…“

KOČOVNÍ PASTEVCI SOBŮ


V dobách komunistické nadvlády byli kočovníci usazováni ve stálých osadách, stáda sobů jim byla znárodňována, jejich děti odváděny do internátních škol… Někteří se tradičního způsobu života vzdali, jiní se do značné míry přizpůsobili novým podmínkám. Přesto se leckde podnes zachovává mnoho z původního způsobu života, který odpovídá drsným klimatickým podmínkám. Svá stáda dosud pasou severní Chantové a lesní Něnci, i když v zimě spíš loví ryby a zvěř. Z Mansů se stali převážně polokočovní lovci a rybáři, své osady stavějí u řek. Podrobněji si ukažme život alespoň jednoho z typických pasteveckých kočovných národů – severních Chantů.

  • Obydlí. Chantové bydlí v kónických stanech zvaných čum (též mja). Kostru tvoří dřevěné tyče stavěné do kruhu. Stany jsou pokryty silnou izolační látkou a svrchní plachtou proti dešti. Každá z těchto vrstev se skládá ze dvou dílů, které se navzájem překrývají. V zimě je stan pokryt dvojitou vrstvou sobích kůží a k vytápění slouží plechová kamínka. Uprostřed bývá ohniště na vaření. Nad oheň se věší kotlíky a konvice. Tah pro odvod kouře je regulován menší plachtou u kouřového otvoru. Podlahu tvoří široká, vedle sebe položená prkna. Lůžka představují rohože pokryté kožešinami při stěnách stanu. Na noc se spouští jakási látková vnitřní zástěna, která prostor určený ke spánku dělí na několik částí. Naproti vchodu je umístěn stolek s petrolejovou lampou, televizorem a dalšími užitečnými předměty. Nádobí bývá uskladněno v dřevěných truhlicích. Stoluje se u nízkého stolku.

  • Doprava. Chantové používají saně uhor, které se hodí do tundry. Saně užívané v létě se skládají z vyměnitelných modřínových skluznic s podkladovou smrkovou fošnou, která tvarem kopíruje skluznici, ale je silnější. Na důležitých místech saní je modřínové dřevo, které je poměrně odolné proti vodě. Zimní saně jsou celé z lehčího, březového dřeva a také mají menší rozměry. Odlišnost je i v zápřahu. Zatímco těžší letní saně pro jízdu v terénu beze sněhu jsou taženy čtyřmi až pěti soby, do saní na sníh se zapřahají jen tři.

  • Oděv. Nejvíce částí původního oděvu se zachovalo v zimním oblečení, kdy se ke kožešinovému kabátu přidává i tradiční kožená obuv. Na letním oblečení je tradičních prvků méně. Je-li trochu chladněji, nosí ještě někteří muži oděv zvaný málica. Obléká se přes hlavu, má kapuci a rukavice přišité k rukávům. Sahá asi ke kolenům. Přepásává se krásně zdobeným opaskem, ozdobnými prvky jsou kusy kovu a medvědí zuby. K opasku je připojena pochva s nožem, popřípadě i s brouskem. Ženy si oblékají dlouhé barevné košile zdobené stužkami a přes ně nosí dlouhé kabáty se zapínáním vpředu. Jsou šity z jednobarevné (často červené nebo zelené) silné látky a bývají zdobeny některým z typických chantských vzorů (viz tabulku, Vesmír 82, 270, 2003/5); jeden z nich např. připomíná stylizované sobí paroží.

  • Pracovní den. Pastevec po snídani vyráží se psem do tundry a vrací se odpoledne. Ostatní muži opravují saně, zhotovují výrobky ze sobích parohů, vyrábějí jednoduchý nábytek do čumů apod. Ženy se starají o vaření, dříví na oheň, vodu, šijí obuv či oblečení, vydělávají kůže a pečují o děti.

    Po obědě i po jiných jídlech se pije čaj. Strava se skládá většinou ze sobího masa – vařeného, pečeného nebo sušeného – a ryb, jako příloha se jí rýže, těstoviny, chléb. K čaji se krom chleba někdy jí kupované sladké pečivo. Při práci se soby v blízkosti tábora se občas porazí mladý nebo zraněný kus, a z něj se pak konzumují syrové vnitřnosti (játra, ledviny, mozek) a kusy masa v osolené krvi. Toto jídlo se jí venku, ze společných nádob. Večer se rodina schází ve stanu, dívají se na televizi nebo si povídají. Spát se chodí kolem 23 hod.


  • Náboženství. Dosud se obětuje ochranným domácím duchům zvaným chotkul, např. se jim na zem odlije trocha čaje nebo se nalitá vodka před pitím nechá chvíli stát na stolku. Významným svátkem v životě Chantů je Lun Kutoj Chatl (2. srpna), po němž již sobi mají kvalitní kožešinu a mohou se zabíjet.

    Chantská božstva lze rozdělit podle síly a významu, ale také podle způsobu, jímž je možné se k nim chovat. Důležitou roli v životě každého jedince hraje jeho osobní či rodinný duch-pomocník. Většinou jde o nevelkou antropomorfní figurku s naznačeným obličejem, zahalenou látkovým oděvem (viz tabulku, Vesmír 82, 270, 2003/5). Domácího ducha lze žádat o úspěch při lovu, přinášet mu dárky a jídlo, jestliže ale svou úlohu pomocníka neplní, přicházejí ke slovu i výhrůžky.

    Další kategorii představují božstva opatrující obyvatele určitého většího území, např. okolí řeky. Jedním z nich je vládkyně Kazim-imi, jejíž vyobrazení prý ukrývá posvátný ambar skrytý na neznámém místě. Jako domov jí bývá přisuzováno místo východu Slunce, slunečními paprsky posílá na zem duše novorozenců. Nejvýše v této pomyslné hierarchii stojí Num-Torum, i když tomu tak nebývalo vždycky. Vlivem křesťanství se z božstva měnícího roční období a počasí stal bůh nejvyšší. Vliv pravoslaví se odrazil i v jeho jméně. Torum byl ztotožněn se svatým Nikolajem a jeho jméno se změnilo na Mikola­Torum.

    Významnou roli v náboženském životě Chantů hrají zvířata. Asi nejznámější v tomto směru je medvěd, považovaný za mladšího syna boha Toruma seslaného na zem, aby zde soudil lidské přečiny. Po zabití medvěda proto následuje medvědí svátek, který má jeho duši usmířit. Svátek se slaví dodnes. V dřívějších dobách se takřka stejné úctě těšil los, představitel blahobytu. K jeho uctění se pořádal svátek u příležitosti úlovku prvního jarního kusu. Uctívaným živočichem bývala i žába, hlavně ve vztahu k rodinnému štěstí.


OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Kulturní a sociální antropologie

O autorovi

Tomáš Boukal

Mgr. Tomáš Boukal (*1977) vystudoval etnologii na Filozofické fakultě UK. Je studentem postgraduálního studia. Zabývá se etnologií severských národů.

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes s podporou

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...