Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

ROBERT J. STERNBERG: Úspěšná inteligence. Jak rozvíjet praktickou a tvůrčí inteligenci

Přeložil Jiří Papoušek, Grada, Praha 2001, 208 stran, cena 248 Kč
Publikováno: Vesmír 80, 705, 2001/12
Rubrika: Nad knihou

Autor, narozený 1949, působí na Yaleově univerzitě. Napsal řadu studií a monografií o inteligenci, ale i o emocích a lásce. Kniha původně vyšla r. 1996 s poněkud jiným podtitulem: Jak praktická a tvůrčí inteligence determinuje životní úspěch. Naznačuje se tím zřejmě jistá populárnost knihy v duchu „jak být úspěšný“.

Základní problém, s nímž se Sternberg potýká, je pojetí obecné inteligence, kterou lze snad měřit a z ní předvídat pracovní úspěchy v životě. Považuje podobné pokusy za chybné. Mnozí géniové, kteří posouvali naše poznání, byli jednostranní. Jejich obecná inteligence nebyla příliš vysoká, ale spíše diferencovaná ve směru jejich zájmů a stylu uvažování. V poslední době se stále více debatuje o inteligenci emocionální, sociální, ale i hudební, tělesně-kinestetické apod. Ukazuje se, že měření tradičního IQ není zárukou pro odhad životního úspěchu. Mnozí jedinci s velmi vysokým IQ se v životní praxi neprosadili. Proto se Sternberg snaží v řadě studií uplatnit pojem úspěšné inteligence – a to je obsah recenzované knihy, která má charakter spíše popularizující.

V prvních kapitolách sleduje myšlenkové pozadí vzniku a vývoje metod měření inteligence, a to hlavně v amerických podmínkách. Soudí, že americké vzdělání se opírá o tři tradice. Vychází z monografie S. E. Morisona „The Oxford History of the American People“ z r. 1972. Představitelé jednotlivých větví jsou:

  1. Alexander Hamilton, který předpokládal, že je potřebná vláda nadřazené elity. Do tohoto stylu myšlení dobře zapadá měření IQ, jež mělo umožnit, aby společnost řídili nadaní a vzdělaní jedinci. Přehlíží se, že úspěšnost lidí nezávisí většinou ani na letech formálního vzdělání, ani na studijních úspěších, ale ani na jejich původu či bohatství.
  2. Andrew Jackson, který soudil, že lidé jsou si rovni ve svých možnostech. Každý člověk by mohl zasedat v soudní porotě či v dalších odpovědných funkcích, vládu v to počítaje. Důsledkem je rovnostářské vzdělávání. Poškozuje nadané jedince a vytváří jakési nízké normy, platné pro všechny děti. Klade mylně rovnici mezi rovnost příležitostí a stejné vzdělávání. Ve skutečnosti lidé nejsou s to využívat rovnocenně svůj potenciál.
  3. Thomas Jefferson zastával názor, že lidé jsou si rovni, pokud jde o politická a sociální práva, mají mít stejné příležitosti, ale nedokážou je stejně využívat. Všichni mají velké možnosti osobního rozvoje, ale nelze předem říci, jak je kdo uskuteční. Znakem úspěšných lidí je, že dovedou těžit ze svých schopností a vyrovnávat se se svými slabinami. Inteligentní jednání je pružné a dynamicky se mění. Úkolem rodiny, školy, pracovišť i celoživotního vzdělávání je podpořit vývojové možnosti jedince.

Ve své vlastní teorii Sternberg odmítá pojetí jednolité inteligence. Soudí, že inteligence je mnohočetné povahy, že se vyvíjí a že má tři odlišné aspekty: analytický, tvůrčípraktický. Pro člověka nestačí jen tyto tři aspekty mít, ale musí se naučit jak a kdy je využít. Čili nestačí mít schopnosti, ale je třeba přemýšlet jak je využívat i v složitých podmínkách.

  • Analytická inteligence – aneb jak najít správná řešení problémů. Jde o schopnosti nasměrovat naše mentální procesy na hledání a promýšlení jak určitou situaci řešit, překonávat překážky a vyřešit problémy. Obvykle to znamená učinit šest kroků: rozpoznat problém – definovat jej – stanovit strategie postupu – využít dostupné informace – volit vhodné prostředky – monitorovat a hodnotit výsledky jednotlivých kroků.
  • Kreativní inteligence – aneb jak najít ten správný problém. Často jde o to najít lepší alternativu k obvyklým postupům a řešením. Kreativní jedinci bývají často v opozici a nebývají příliš oblíbení. Malé děti jsou přirozeně tvořivé, ale jejich nápady bývají odmítány, často i vysmívány. Tím se jejich tvořivost tlumí a mnohdy zcela mizí.
  • Praktická inteligence – aneb jak uvést řešení do života. Někdy se hovoří též o sociální inteligenci. K úspěchu je mnohdy zapotřebí nejen nalézat vhodná řešení, ale umět je uskutečnit. Někdy se užívá pojem „tichá znalost“, která většinou nesouvisí se znalostmi školními. Je možno ji odvodit z jednání ostatních lidí, ze zkušenosti, z málo známých informací, z pochopení, jak určitý systém pracuje, jak se učit apod.

Sternberg nabízí řadu příkladů, jak se chová člověk, který je úspěšně inteligentní. Cituje mnohé výzkumy podporující jeho názory. Ty, které znám, však interpretuje zjednodušeně, a jak to v podobných publikacích bývá, cituje pouze studie, které se shodují s jeho pojetím. Mnohdy popisuje vlastní zkušenosti, ale i vlastní omyly. Opakované zdůrazňování rozporu mezi výsledky inteligenčních testů či školních výsledků s životními úspěchy je jistě užitečné, mnohdy však až příliš nudné.

Autor recenzované publikace má zřejmě jakousi zálibu pro magické číslo tři. Před časem publikoval teorii o třech složkách lásky, jimiž jsou: intimita – vášeň – oddanost. Intimitou rozumí emoční stránku lásky, která se projevuje v úsilí o vzájemnou blízkost, sdílení společných prožitků a pocitů. Vášeň je složka motivační, která zahrnuje romantické pocity zamilovanosti (často zaslepené), sexuální přitažlivost a intimní soužití. Oddanost je složka spíše kognitivní, která vyjadřuje záměr člověka vytvořit pevný, trvalý a s věkem se proměňující vztah. Kombinací základních složek se vytvoří 8 druhů vztahů – od lhostejnosti, ve které jsou všechny tři složky jen velmi nízké, až po dokonalou lásku s vysokými složkami. Trochu mechanické – ale o tom snad někdy jindy.

Nakonec ještě jednu – možná trochu spornou – poznámku: Autor se na několika místech netají tím, že jako dítě selhával v inteligenčních testech. Úspěšnost jeho životní cesty je však jedním z argumentů pro tvrzení, že testy mají jen malou predikční hodnotu. Že by to byl jeden z dokladů psychologie vědců: „Co se mi v minulosti nedařilo, vyvolá později motivaci to vyvrátit“?

Klíče k úspěšné inteligenci

Jack, který se považuje za nejchytřejšího ve třídě, si rád utahuje z Irvina, kterého má naopak ve třídě za nejhloupějšího. Jack zatáhne stranou svého kamaráda Toma a povídá:

Analytická inteligence

Alice (skutečná studentka, která se ve skutečnosti jmenuje jinak) byla ztělesněním učitelova snu. Měla výborné výsledky testů, ve třídě dobře vystupovala a obecně vzato dělala všechno, co by mohl učitel od vynikající studentky očekávat. Proto byla Alice vždycky ve třídě nejlepší nebo alespoň jedna z nejlepších. Vysoké skóry jejích testů byly chápány jako hodnověrný indikátor její schopnosti pracovat ve škole na výjimečné úrovni. Ale už v době, kdy končila doktorandské studium psychologie, byly její výsledky velmi skrovné. Zhruba 70 až 80 procent jejích spolužáků mělo výsledky lepší. S lidmi typu Alice se setkáváme na školách všech úrovní.

A ještě Benův případ, který mi vyprávěla moje kolegyně Louise Spearová-Swerlingová. Ben začal chodit do školy brzy, už v pěti letech. V říjnu v první třídě byl schopen složit testy ze čtení na úrovni třetí třídy a dokázal rozluštit význam skoro každého slova. Jeho obecné porozumění čtenému textu bylo rovněž skvělé. Když dostal za úkol něco napsat, zplodil ucelený příběh na celou stránku, ve kterém nechyběly čárky ani uvozovky. Požádal o dovolení, aby se mohl podívat do slovníku, jak se správně píší některá obtížnější slova, a když dostal dovolení, sám si slova vyhledal. Tento chlapec podle všeho nechodil do žádného předškolního zařízení, byl prostě fascinován knihami a slovy, a mnoho času strávil vlastními pokusy přijít na to, jak číst a hláskovat. Bylo to dítě, které skoro každý považoval za nadané. Ale mělo to háček. Benův příběh neměl žádnou myšlenku. Bylo to technicky dokonalé, ale prázdné. Obvykle s malou změnou opakoval zápletky příběhů, které četl ve škole nebo sám doma.

Naskýtá se přirozeně otázka: Kde se stala chyba v případě Alice a co se asi mohlo nevydařit v Benově případě? Odpověď je jednoduchá: zatímco Alice vynikala pamětí a analýzou myšlenek jiných lidí, nebyla příliš dobrá, pokud šlo o její vlastní myšlenky. Proto se jí nedařilo na vyšších stupních školy, kde (jako v životě) je nezbytné mít původní myšlenky. Také Ben, jehož školní dovednosti jsou imponující, bude potřebovat víc než jen vysokou úroveň školních výsledků, aby vynikal na vyšších školách a v životě.

Kniha Ruth Duskinové-Feldmanové z roku 1982 Co se stalo dětem z kvízů? přináší příběhy o dospělosti některých nesmírně slibných mladých lidí. Rozhlasová a posléze televizní show Děti kvízu uváděla děti s extrémně vysokým IQ, v mnoha případech přes 160. Pozdější pátrání po osudech těchto dětí zjistilo, že měly většinou obyčejné životy a žádné se nestalo skutečnou hvězdou.

Praktická inteligence

Když se Célie (není to její pravé jméno) přihlásila do našeho doktorandského programu v psychologii, měla známky, které byly dobré, ale ne vynikající, výsledky testů dobré, ale ne vynikající, a doporučení dobrá, ale ne vynikající. Ve skutečnosti prakticky všechno v její přihlášce bylo dobré, ale ne vynikající. Přirozeně jsme ji přijali, protože každý program potřebuje lidi, kteří jsou dobří, ale ne vynikající. A opravdu, její práce se ukázala být přesně taková, jaká se čekala

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2001_V701-708.pdf (560 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky