Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

"Restaurační ekologie", či ekologie obnovy?

Publikováno: Vesmír 74, 143, 1995/3

V posledních letech se v rámci ekologie jako vědecké disciplíny (nikoliv jako u nás zprofanovaného pojmu, vztahujícího se k životnímu prostředí) zformovala dílčí disciplína zabývající se vědeckými podklady obnovy narušených nebo i úplně zničených ekosystémů. Škoda, že doslovný český překlad anglického restoration ecology se jakožto "restaurační ekologie" asi neujme, i když by takový termín měl svůj půvab. Po diskusích s kolegy jsme došli k závěru, že asi nejvhodnějším českým ekvivalentem by mohla být ekologie obnovy.

Zformování tohoto dílčího oboru vyplynulo ze stavu přírodního prostředí na Zemi. Alarmující narušení a degradace ekosystémů v lokálních i globálních poměrech jsou natolik pokročilé, že potřeba jejich alespoň částečné obnovy je více než akutní. Je nasnadě, že obnova ekosystémů nebo alespoň jejich dílčích složek je většinou věcí finančně i technicky náročnou. Proto se také příslušná disciplína rozvíjí nejvíce ve vyspělých západních zemích, především v USA, Holandsku, Velké Británii. Důležitou roli hraje i výchova a veřejné mínění, a především úroveň ekologického poznání. Ekologie prošla zhruba od 20. let tohoto století, kdy se začalo tohoto pojmu ve světě více používat a zformovaly se i první ucelenější teorie, několika fázemi vývoje. Nejprve převládal, tak jako v jiných vědách, popisný přístup, mapovala a popisovala se společenstva, formace apod. Od popisu se přešlo ke studiu vztahů mezi prostředím a organizmy či jejich společenstvy. Zásluhou hlavně Mezinárodního biologického programu v 60. a poč. 70. let jsme se hodně dozvěděli o fungování ekosystémů jako celku. Po nashromáždění mnoha poznatků na úrovni ekosystémů a společenstev vyvstala potřeba jejich kauzálnějšího vysvětlení a začal být více kladen důraz (zhruba od 2. pol. 70. let) na studium nižších organizačních úrovní, populací, jedinců. Dnes se již opět začínají projevovat tendence integrovat a generalizovat nashromážděné poznatky z populační úrovně na úroveň ekosystémovou, což je mj. dáno právě již zmíněnou potřebou jejich ochrany nebo obnovy. Pocit ohrožení přírodního prostředí je dnes pociťován akutněji než kdykoliv v minulosti a to je právě výzva pro "restaurační ekologii".

Traduje se, že prvním ucelenějším pokusem restaurovat celý ekosystém byl experiment založený v pol. 30. let v kampusu univerzity ve Visconsinu, kde se pokusili pro potřeby výuky restaurovat jednotlivé typy prérie, původně se vyskytující kolem. Pokus byl úspěšný a trvá dosud. Z určitého pohledu můžeme do ekologie obnovy zahrnout i rozmanité rekultivace narušených míst (např. po těžbě), obnovu lesa či čištění toků, které mají mnohdy delší tradici než zde popisovaný dílčí obor. Příklady bychom našli i u nás. Motivace u podobných aktivit bývá čistě ekonomická a obnova většinou není cílem sama o sobě. Také mnohdy nerespektují poznatky ekologie a jde o záležitosti často zcela technické. Věřím však, že v budoucnu se podobné aktivity sblíží s principy "restaurační" ekologie.

Klíčovou složkou ve většině restauračních programů je biotická složka, převážně vegetace (alespoň v terestrických podmínkách). Ta je jakousi nosnou konstrukcí většiny ekosystémů a komplexním indikátorem jeho stavu. Také nejlépe a nejviditelněji vypovídá o úspěchu restauračních opatření. Ovšem do obnovy ekosystémů je nutné téměř vždy zahrnout úpravy rozmanitých stanovištních faktorů (úpravy substrátu, režimu živin a vody, změny hospodaření aj.). Restaurovat lze jednotlivé populace, společenstvo, ekosystém, lokalitu až krajinu. V budoucnu bude jistě nutné uvažovat o různých nápravných opatřeních i v rámci globálního zemského ekosystému. Dnes je cílem obnovy většinou konkrétní lokalita. Metodické postupy obnovy ekosystémů můžeme rozdělit následovně: přímé postupy:

  • zcela uměle (de novo),
  • přenosem částí ekosystémů ("transfery"),
  • rehabilitací dosavadních ekosystémů dosevy, dosadbami, odstraněním nežádoucích druhů apod.,
  • řízenou sukcesí (s využitím např. aktivit uvedených v předchozím bodě),
  • spontánní sukcesí,

nepřímé postupy, změnou stanovištních faktorů:

  • změnou abiotických faktorů (často jednorázově),
  • změnou biotických faktorů (např. "biologický boj"),
  • změnou hospodaření (managementu).

K jednotlivým bodům uvedu příklady, které v žádném případě nejsou vyčerpávající, věřím však, že dají dobrou představu o konkrétní náplni oboru.

Zcela uměle byly rekonstruovány např. některé mokřady v USA, Anglii, Holandsku, včetně hnízdišť ptáků; převážně nelesní společenstva na svazích kolem komunikací (hlavně v USA) a luční porosty na orné půdě (např. v Holandsku).

Přenosy částí ekosystémů nejsou příliš časté (vyjma jednotlivé populace), hlavně pro technickou náročnost a dosud nepříliš dobré zkušenosti. Jeden z prvních pokusů byl učiněn ve Švýcarsku, kdy byly přeneseny části rašeliniště při rozšiřování letiště. Přenesené části však zarostly expanzivními druhy bylin a trav. Podobnou zkušenost máme i od nás, z přenosu bloků slanomilné vegetace z přírodní rezervace u Bylan na Mostecku, která byla koncem 70. let zrušena kvůli rozšíření panelárny. Úspěšným se zdá např. nedávný přenos částí vápnomilných nelesních společenstev přemístěných před postupujícím lomem v severní Anglii.

Rehabilitace nynějších ekosystémů dosevy, dosadbami či vypouštěním jedinců je dnes záležitostí poměrně častou, praktikují ji hlavně ochránci přírody. Někdy může hrozit zavlečení cizího genetického materiálu, často je to však úspěšná cesta záchrany populace druhu nebo i celého společenstva. Časté je též odstranění nežádoucích druhů, hlavně invazních, tj. druhů cizího původu, které se v místech svého nového výskytu nekontrolovatelně šíří. U nás se dělaly pokusy např. s odstraněním akátu v některých přírodních rezervacích kolem Prahy aj.

Dobře provedené potlačení cizího druhu může zachránit cílový ekosystém.

Řízené sukcese se často používá při rekultivaci míst narušených těžbou, a to hlavně v USA, Anglii a v Porúří, kdy se do spontánně vzniklých porostů vysévají další žádoucí druhy, popřípadě se odstraňují druhy nežádoucí. Využití přírodních procesů, tj. v tomto případě samovolného zarůstání, může velmi uspíšit opětovné začlenění narušených míst do krajiny. Bohužel u nás stále převládají technické, nikoliv biologické přístupy k rekultivacím. Někdy je výhodné nechat zcela volný průběh přirozené sukcesi, mohou tak vzniknout přijatelné až velmi cenné porosty.

Nepřímo lze rehabilitovat ekosystémy někdy i jednoduchou manipulací se stanovištními poměry, např. snížením odtoku z odvodňovacích kanálů, u vodních ekosystémů např. zastavením přítoku znečištěné vody apod. V několika případech zachránilo příslušné ekosystémy řízené vysazení konzumentů; dobře známé je např. odstranění opuncií v Austrálii. Lze mluvit poněkud staromódně o biologickém boji.

Velmi častým, možná vůbec nejčastějším způsobem obnovy ekosystémů je změna režimu hospodaření (managementu) konkrétní lokality. Často již velmi pokročile znehodnocené porosty lze poměrně rychle obnovit, ne však vždy. Z vlastní zkušenosti mohu uvést příklad z pokusu obnovit kdysi produkční, druhově bohatší louku ze zanedbaných monotónních porostů chrastice rákosovité a kopřivy. Po obnovení pravidelné seče ve více než 20 let opuštěných porostech vzrostl počet rostlinných druhů během jediného roku téměř na dvojnásobek a během pěti let trvání experimentu na téměř trojnásobek původního počtu. Přitom z kopřivišť se staly docela pěkné a produkční luční porosty, dobře využitelné i zemědělsky. Rychlá obnova byla zřejmě umožněna tím, že luční druhy alespoň v ojedinělých exemplářích přežívaly v blízkém okolí, a dále skutečností, že jejich semena byla poměrně snadno transportována na pokusnou plochu vodou při záplavách. (Lokalita se totiž nacházela v nivě řeky Lužnice.) Jinde by byla asi obnova podobných porostů mnohem pomalejší. Nicméně obnova pravidelné seče v dříve opuštěných lučních porostech, kterých je u nás hodně, může být hlavním a poměrně levným nápravným opatřením, kterým lze zachránit mnohé přírodovědně cenné a často i chráněné lokality a zároveň obnovit i produkční a jiné ekologické funkce podobných porostů.

Pro úspěšnou a velkoplošnou obnovu ekosystémů je potřeba příznivé ekonomické, legislativní i společenské pozadí. V tom posledním mám na mysli hlavně potřebu přesvědčit širší veřejnost o nutnosti nápravných opatření i za cenu určitých ekonomických ztrát. V tom všem za vyspělými západními zeměmi zaostáváme, i když se jim můžeme rovnat v ekologických znalostech. Ty jsou pro úspěch nápravných opatření nezbytné. Hezky to vyjádřil nestor oboru Angličan A. D. Bradshaw v jednom ze svých článků ve výše zmíněném časopise: úspěšný "restaurační" ekolog musí být především dobrým vědcem, tj. ekologem-biologem, přičemž nápravná opatření jsou zkušebním testem ekologických principů a teorií. Tohoto téměř kategorického imperativu si, bohužel, není příliš vědoma hlavně naše technicky zaměřená odborná veřejnost. Dneska každý druhý meliorátor, který do r. 1989 bezohledně melioroval louky, narovnával a zatrubňoval toky, by je chtěl nyní "revitalizovat". K tomu snad mají i bývalé meliorační správy požehnání ze strany státu. Jen zcela výjimečně však odvíjejí technické kroky od biologických základů celého problému a respektují doporučení ekologů. Přitom ekologie obnovy je oním polem, kde by se měly protnout aktivity techniků, ochránců přírody a vědců-ekologů tak, jak to např. v USA je zvykem. Posledně jmenovaní tam mají už většinou hlavní slovo.

V našich podmínkách by podkladem pro obnovu zdevastované krajiny mohly být tzv. územní systémy ekologické stability (viz diskusi: Vesmír 71, 277, 1992/5, 72, 293, 1993/5 a 72, 355, 1993/6), kdyby je prováděli k tomu povolaní lidé. Z vlastní zkušenosti oponenta některých Územních systémů ekologické stability (ÚSES) musím říci, že jejich úroveň je velmi nízká, zvláště když je zpracovávají např. zahradní architekti, kteří většinou nemají o ekologii ani ponětí a krajinu nahlížejí přes rýsovací prkno. Přitom právě komora zahradních architektů se zcela absurdně domáhá práva mít v ÚSES hlavní slovo. Podklady pro obnovu by rovněž mohly poskytnout expertizy v rámci EIA (Environmental Impact Assessment), tam je ale situace podobná jako v případě ÚSES. Oprávnění k EIA se dnes vydává s důrazem na znalost zákonů a norem, nikoliv na znalost ekologické podstaty jevů. Přes určitý skeptický postoj k možnostem brzké uplatnění poznatků "restaurační" ekologie v našich podmínkách věřím, že je to jen otázka času (a nutnosti), kdy se rozumnější a vědecky podložené přístupy k obnově zdevastované krajiny prosadí.

Obrázky

terminologie
Názvů týkajících se obnovy ekosystémů je několik, v angličtině i v češtině, často nejsou souřadné a překrývají se. Protože téměř všechna literatura je v angličtině, uvádím i používané anglické výrazy (méně časté jsou uvedeny v závorce):

česky - anglicky

ekologie obnovy - restoration ecology

obnova ekosystémů - restoration

nápravná opatření - rehabilitation

rekultivace - reclamation

(renaturalizace) - (renaturalization)

revitalizace - (revitalization)

(rekonstrukce ekosystémů) - (ecosystem reconstruction)

habitat creation

Pojem restoration v angličtině převládl. O tom svědčí např. časopis Restoration Ecology, Blackwell, New York, vycházející od r. 1993. (Časopis zatím není v našich knihovnách, i když cena je na takovéto časopisy velmi nízká: individuální předplatné 90$, pro instituce 140$ za 4 čísla ročně. Pro vážné zájemce je časopis k dispozici u autora tohoto článku, který jej dostává z titulu člena redakční rady.)

Diskuse

Žádné příspěvky