Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

RENÉ ALLEAU: Hermés a dějiny věd

Studie k archeologii a etnologii vědění se zřetelem k historii alchymie a hermetické tradici.

Praha 1995; přeložili I. Purš a M. Stejskal; 109 stran, ISBN 80-85320-61-4; náklad a cena neuvedeny

Publikováno: Vesmír 75, 344, 1996/6
Rubrika: Nad knihou

Český čtenář, který si chce rozšířit obraz lidského vědění o depozitum vědění hermetického, je většinou odkázán na literaturu slušně řečeno nespolehlivou. Výbor textů R. Alleaua představuje výjimečnou příležitost zahlédnout alchymii a příbuzné tradice očima učence, který svým dílem i životem sklenul prostředí i metody práce akademické obce Sorbonny a symbolické myšlení analogií, živé v archaických kulturách velmi dávných i téměř současných.

René Alleau (nar. 1917) je žákem G. Bachelarda, ale i přítelem André Bretona. Nespokojuje se s výkladem M. Berthelota, který koncem 19. století spatřoval v alchymii pouze předchůdné stadium chemie plné omylů a který viděl počátek této tradice v pozdně hellénistickém Egyptě. Alleau odkrývá mnohem starší zdroje této tradice, a to jak prostřednictvím archaické vrstvy Řecka, tak – a to zvláště v tomto výboru – prostřednictvím zkoumání asijských kultur starověku. Jeho podstatný přínos spočívá v odkrytí hluboké časové dimenze alchymie a v její návaznosti na kontexty spíše v oblasti religionistiky než v oblasti dějin vědy.

Podíváme-li se z pozice překladatele na takové dva soubory pozdně antických řeckých textů, jakými jsou Corpus hermeticum a Zosimova alchymická díla, dáváme Alleauovi za pravdu v tom, že v pozdní antice představuje alchymický text už velmi vyhraněný žánr, který se svým barvitým a ustáleným symbolizmem výrazně odlišuje od filozofičnosti textů hermetického souboru, s nímž jej spojuje pouze myšlení v analogiích.

Proměna pohledu na staroevropskou alchymii spolu s nedůvěrou v komentáře klasického Berthelotova vydání ostatně přiměla vydavatele Collection des Universités de France k započetí velkoryse koncipované řecko-francouzské edice antických alchymických textů, jejíž první svazky se v Les Letters inzerují od r. 1994.

Podle Alleaua je alchymie podstatně starší než věda, a dokonce je starší než řecký filozofický hermetizmus i než sama filozofie. Vyrůstá z nejranější archaické zkušenosti působení ohně. Pracuje na úrovni přirozené zkušenosti proměn a vyjadřuje se jazykem zasvěceneckého mýtu. Proto nemá být srovnávána s vědou v novověkém smyslu slova.

Z tohoto důvodu může být titul poněkud zavádějící. Nejde totiž o příspěvek ke starším dějinám vědy v novodobém smyslu slova (třeba chemie), ale spíše o příspěvek k poznání archaického vědění, pro které není příroda nazírána antropocentricky, tím méně pak pojmově (logicky) nebo matematicky. Výmluvnější je podtitul výboru.

V úvodní studii „Alchymie“ (původně obsáhlé slovníkové heslo ve francouzské Encyklopediae universalis) vymezuje Alleau „tradiční vědy“ vůči novověkému významu pojmu „věda“ takto:

„Ve skutečnosti nemají tradiční vědy žádný vztah k moderním vědám, ať už svým jazykem, svými principy, metodami, měřítky, prostředky nebo cíli. Vědění založené na principu analogie nemůže být nikdy směšováno s vědeckými systémy, jejichž logická koherence zcela spočívá na principu identity. Jedna věda závisí na poetice, ty druhé na matematice.“ (str. 15)

Staré vědění, tak příhodné pro pěstování poznávací intuice, prostě nebylo pojato do školní vzdělanosti, takže se časem stalo čímsi exotickým. Proto většinou špatně rozpoznáváme jeho upadlé podoby od autentických. V rozhovoru, kterým výbor končí, odpovídá R. Alleau na otázku, jak chápe záplavu nejrůznější okultní literatury na knižním trhu:

„Nepřítomnost archeologie vědění v našem vyučování umožnila, aby se řada skutečně kultivovaných lidí stala obětmi šarlatánů. Ve Francii i jinde takto naletělo mnoho lidí vysokoškolského vzdělání... Jedná se o chyby scientismu, neboť všechny uvedené omyly byly zaviněny příliš úzkou koncepcí scientistického a racionalistického universitního školství. Nuže, tím, kdo je skutečně odpovědný za okultismus, je universitní školství.“ (str. 105)

Zdeněk Kratochvíl


Archeologie vědění
[...] Pro archeologii vědomí opravdu mnoho místa na dnešních univerzitách nezbývá. Vzdělání a vzdělanost však nejsou jen záležitostí a produktem několika málo let univerzitních studií. V oborech, které se teprve rodí (a archeologie vědění nám zatím neposkytla mnoho příležitostí zamyslet se nad disputacemi znalců oboru), nezbývá než vzdělávat se dodatečně, už mimo školní lavice. Ostatně ani dobrým vědcem – biologem, fyzikem nebo chemikem – se nikdo nestane již během pěti let univerzitních studií. Jsou lidské činnosti, kterým je třeba se věnovat celý život, pro které je teprve vlastní práce tou nejvyšší univerzitou. I tak se pouze nemnohým z horlivých adeptů vědy podaří uskutečnit převratné objevy v oboru, jemuž se věnují, a pochopit jeho obsah a podstatu lépe, než je chápali jejich předchůdci. Příroda si střeží svá tajemství. Alleauova poznámka o nedostatcích scientistického a racionalistického univerzitního školství je pravdivá jen částečně. Současné školství skutečně neplodí v masovém měřítku osobnosti renezančního rozměru, mající současně schopnost hlubokého filozofického myšlení i potřebné znalosti zdatných profesionálů v některém z obrovských množství dnes vyučovaných a ekonomickou sférou společenství (která konec konců veškerý „luxus“ vzdělanosti platí) žádaných oborů. To však ještě nedokazuje, že tento způsob vzdělávání je zcela pochybený a že přírodní vědy (například), které mnohé z absolventů univerzit živí, jsou neschopné filozofické reflexe. Buďme realisté a rozlišujme mezi průměrnou úrovní filozofického vzdělání občanů s vysokoškolským diplomem a vrcholy poznání, jichž jednotlivé vědní obory dosáhly (jen [...] demagog bude asi požadovat, aby se každý fyzik lépe vyznal ve filozofii než třeba dobrý doktor práv). Jestliže i z těch nejlepších vědců jen nemnozí učiní ve svých oborech objevy tak významné, že si zaslouží poznámku v učebnicích, pak se nepohoršujme nad tím, že ještě míň je mezi nimi osobností, které se zapíší i do dějin filozofie. Ostatně již letmý pohled do učebnic tohoto oboru napoví, že ani ti, kdož jsou „filozofové z povolání“, se do dějin snadno nedostávají. Žiji v přesvědčení, že jedním z atributů skutečných vědců je pokora a obdiv k zákonům přírody, které se oni snaží odhalit. [...] Co když obviňovat je z pyšného rozumu znamená naopak projev pýchy některých postmoderních filozofů?

Jaromír Plášek

Diskuse

Žádné příspěvky