Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

RADIM PALOUŠ: Česká zkušenost

„Příspěvek k dějinám české filozofie: o Komenského škole stáří, o Bolzanově významu v našem duchovním vývoji a o Masarykově filozofickém mládí – se závěrečným odkazem k Patočkovi.“
Publikováno: Vesmír 73, 643, 1994/11
Obor: Filozofie
Rubrika: Nad knihou

Útlá knížka polistopadového rektora pražské almae matris zahrnuje čtyři nerovnoměrné části vzniklé v různé době v průběhu 46 let autorova tvůrčího života. Jsou seřazeny chronologicky podle pojednávaných autorů, nikoli podle doby sepsání. Přes zdánlivé disproporce jde přitom o dílo myšlenkově stejnorodé a oslovující čtenáře tak, jako by bylo napsáno v jediném inspiračním záběru.

Jde o první knižní vydání práce, jež vyšla v podstatě v téže podobě r. 1985 (ve dvanácti exemplářích) v Havlově edici Expedice jako její 198. svazek. Onou napjatou dobou nutno vysvětlit též některé nepatrné ediční nedostatky, jež se ani v nynějším řádném vydání nepodařilo zcela odstranit: několik vadných syntaktických vazeb a hrst tiskových chyb – např. THEORA místo -RIA (s. 175), transcendentální místo transcendentní (s. 144, s. 155 2krát), vypadnutí předložky „s“ na s. 145, chyba v názvu Masarykovy studie o D. Humovi (s. 148, ač jinak uváděn správně) apod.

Pozorný čtenář Patočkových prací věnovaných české problematice postřehne, že v Paloušově publikaci máme co činit s něčím, co by bez Patočky takto nevzniklo. Palouš však s podněty svého učitele pracuje zcela samostatně, rozvíjí je a doplňuje, ale také je vzájemně konfrontuje a kriticky hodnotí. Stává se tak Patočkovým pokračovatelem na tomto poli. Se svým „žákovstvím“ se nikde netají a právem považuje za čest, že stál vždy ve službách Patočkových koncepcí, ať už jako student, či jako dnešní významný představitel české vzdělanosti vůbec, a pedagogiky zvláště.

Nejstarší zde uveřejněnou Paloušovou prací je studie masarykovská, jež je vlastně jeho disertací z r. 1948, zarámovanou do aktualizační ontoteologické úvahy (v. „Dovětek“ z r. 1983, s. 136–146, napsaný k 70. narozeninám Paloušova dlouholetého přítele – disidenta, teologa dr. Josefa Zvěřiny). Poznamenává-li autor, že podklad k dovětku vlastně načrtl již v době vzniku disertační práce, rádi mu věříme. Studie „Masarykovo filosofické mládí“ působí – přes některá poněkud mladistvá místa – jako práce nečekaně zralá. Byla nejen ve své době pozoruhodnou sondou do Masarykových platónsko-augustinovských „dialogických“ počátků, ale zůstává podnětná dnes i do budoucna. Uvádí-li však Palouš se souhlasem Zvěřinovu charakteristiku Masarykových postřehů o křesťanské víře jako „scholastické zdůvodňování náboženství“, vztahuje se to k Masarykovi pozdnímu – srv. Čapkovy Hovory s T. G. M., část III., kapitoly Náboženství, Křesťanství a Ještě o náboženství.

Nejzávažnějším – a nejdelším – příspěvkem souboru je studie o filozofii J. A. Komenského, zejména o jeho “škole stáří“. Vznikala na sklonku 70. let, když Palouš redigoval samizdatovou edici veškerých Patočkových publikovaných i rukopisných komeniologických prací (byly později vydány v cizině jako samostatný svazek sebraných spisů Jana Patočky). Šlo tu o jakýsi „vedlejší produkt“ Paloušovy mravenčí editorské činnosti, který však kupodivu zůstává jeho zatím nejpůvodnějším a nejcennějším přínosem k filozofické komeniologii.

Jako druhá je v knížce zařazena stať o Bernardu Bolzanovi, jež byla samizdatově vydána k dvoustému výročí Bolzanova narození r. 1981 (vyhlášen organizací UNESCO za rok B. Bolzana). Solidně napsaná historicko-filozofická stať je oživena zajímavým vzpomínáním na „těchobuzského“ vyhnance a lidumila, tradovaným na Mladovožicku až do 30. let našeho století, jak je Paloušovi ústně sdělil starší vrstevník. Známý buditelský obraz vřelého zastánce českého jazyka, který sám byl Němec, ale svým pojetím národa jako občanské kategorie předjal vlastně o sto let pojetí Rádlovo, je tu doplněn o nové sociální podrobnosti. Bolzano, pozapomenutý reformátor logiky a přední reprezentant osvícenského křesťanství, je tak Paloušem konkrétněji začleněn do dějin české „spirituality“ (řečeno autorovým oblíbeným výrazem). Uvádí, že od Bolzana vede most k neoaristotelizmu vídeňského filozofa a psychologa Franze Brentana, učitele Masarykova a – z Masayrkova podnětu – Husserlova, a odtud k Patočkovi, poslednímu z významných žáků E. Husserla.

Partie věnovaná Janu Patočkovi čítá necelých 11 stránek a má silně autobiografický ráz (srv. k tomu též Paloušovu „Anamnézu“, Acta Universitatis Carolinae, Studia philosophica XII, vydavatelství Karolinum, s. 119–126, Praha 1991). Uvážíme-li však, že Patočkovy filozofické názory jsou rozesety po celé knížce, patří Patočkovo jméno plným právem na její titulní list.

Položíme-li si otázku, proč byla publikace označena jako „česká zkušenost“, doufáme ve správnost následujícího výkladu. Všech pět v ní přítomných českých filozofů (včetně autora) se vyznačuje věrností velké evropské tradici anticko-křesťansko-vědecké a statečnou snahou uplatnit její ideje v životní a občanské praxi. Silou novověkého českého myšlení byla tedy filozofie praktická – etika. Všichni tito myslitelé jsou filozofy-pedagogy a každý z nich je nadto vyhraněným odborníkem: Komenský didaktik a pedagog, Bolzano matematik a logik, Masaryk kulturní a politický sociolog, Patočka historik filozofie a fenomenologicko-existencionalistický filozof, Palouš historik pedagogiky a filozof výchovy. V osobě Patočkově, jak se zdá, překročila však česká filozofie praktickou půdu a uplatnila se také jako filozofie teoretická, jak shodně konstatují např. takové osobnosti jako L. Landgrebe, P. Ricoeur, K. Schaller, W. Biemel, A. Glucksmann aj.

Recenzent nemůže zcela souhlasit s Paloušovým názorem, vyjádřeným v oddíle 4.2. „Trojí problematická česká zkušenost“ (s. 156–161). Přestože autor svou kritiku Komenského, Bolzana a Masaryka velmi zmírňuje v jiných partiích, především v oddíle 4.3 „Trojí pozitivní poukaz české spirituality“, přece mám za příliš tvrdá tvrzení, že Komenský a Bolzano byli nakonec stoupenci etatizmu (srv. Alexandr Stich, „Komenský, Bolzano a utopie“, Literární noviny, č. 22, s. 7, 2. 6. 1994) a že Masaryk je spoluodpovědný za sekularizaci a “hominizaci“ ideálů humanitních (v T.G.M. Ideály humanitní, 9. kapitola, 1901). Přes určité výroky těchto myslitelů, jimiž lze podobné hypotézy doložit, byli všichni stoupenci individualistického personalistického pojetí mravní odpovědnosti. Řadit je proto k reprezentantům moderní „gnóze“ (ve smyslu Vogelinově), tj. činit z nich „heretiky“ vůči ontologické a liberální linii západní civilizace, to je poněkud forsírované pojetí.

Kniha nám kromě bohatého, vážně promyšleného a opravdově prožitého obsahu též odhalí, co jsme obrysově vnímali v letech 1990 až 1994 při různých oficiálních událostech univerzitních: že se nám v osobě prvního rektora UK posttotalitní doby dostalo intelektuální osobnosti podnětné, velkorysé a z jednoho kusu.

Diskuse

Žádné příspěvky