Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Původnost a plagiát

Publikováno: Vesmír 86, 471, 2007/8
Rubrika: Úvodníky

Není nad původnost! každý po ní touží, lidi choděj přes most, to já půjdu louží.

K. H. Borovský

Tu a tam se v odborném (u nás nedávno i v denním) tisku setkáme s odhalením, že ta či ona vědecká práce je prostě a jednoduše opsána z jiné vědecké práce. Následuje rušná polemika, v níž jedni hájí čest vědy, jiní čest odhaleného, a jak to u polemik bývá, argumenty se svezou na rozličné irelevantní reálie, jako zda odhalený má jiné své osobní zásluhy, nebo zda odhalující má jiné své osobní důvody. Jsou prázdniny a já raději setrvám na velmi obecné rovině.

Žijeme v kultuře, v jejíž vědě hodnotíme přínos a předpokládáme původnost. Slovo „přínos“ nemám příliš v oblibě, uznávám však, že přínos se dá (v některých vědách a nahrubo) měřit i citovaností: publikace obsahující objevný poznatek či myšlenku může podnítit další objevné poznatky a myšlenky a – má-li štěstí – citace jsou zajištěny. (V tom „má-li štěstí“ je trochu potíž. Dovedu si představit poznatky a myšlenky, které podstatně ovlivní poznání a myšlení druhých, ale jaksi nepřímo, aniž by bylo snadné či důležité je citovat.)

S původností a nepůvodností je to podstatně složitější. Už jsem leccos za život přečetl z rozmanitých disciplín, ale ověřit si u něčeho z toho, že to bylo opravdu původní, bych nedokázal. Musel bych totiž přečíst (z daného oboru) úplně všechno. Menší problém je to snad u přírodních a exaktních věd, hlavně tam, kde poznatky jsou nějakým způsobem formalizovány a katalogizovány. V dalším proto mysleme spíše na vědy společenské a humanitní, kde vědění je uloženo v textech. Pak ovšem musíme rozlišovat dál: buď jde o (ne)původnost myšlenky (nápadu, poznatku), anebo o (ne)původnost jejího textového vyjádření. Omezme se na to druhé, umožní to mluvit konkrétněji.

Až na výjimky nelze původnost učeného textu ověřit jinak, než jak jsem už naznačil: srovnáním se vším, co již bylo napsáno. To ovšem nikdo nedělá 1) a raději věříme autorovi, když třeba napíše „já bych to formuloval takto…“ Anebo když řádně uvede zdroje, odkud co převzal, a nejlépe když citované úryvky dá do uvozovek nebo jinak graficky odliší (abychom mohli vše ostatní automaticky považovat za vlastní autorovy formulace).

Když jsem si toto téma rozmýšlel, přišly mi na mysl rozmanité varianty, proč se vůbec něco cituje doslova, zda se uvádí či neuvádí zdroj a tak podobně. Sepíšu, co mě napadlo, a pokud občas sepisujete učená díla, můžete si testovat, co se na vás hodí a co ne. 2) Rozdělím to do tří otázek.

První otázka: (a) Proč vkládáte do svých prací úryvky textů od jiných autorů? Možné odpovědi: (a1) umějí to říct daleko lépe než vy; (a2) hodláte podrobit daný úryvek pečlivé analýze, interpretaci či kritice, popřípadě na něj nějak navázat; (a3) chlubíte se svou znalostí literatury; (a4) máte úctu k autoritám v oboru; 3) (a5) chcete říct téměř totéž, ale nemáte čas nebo chuť to napsat vlastními slovy.

Druhá otázka: (b) Proč přitom citujete zdroj a uvádíte jméno autora? (b1) Abyste čtenáři umožnili ověřit si přesnost citátu a zjistit, zda nebyl vytržen ze souvislostí; (b2) abyste konkretizovali návaznost své práce na ostatní literaturu ve vašem oboru; (b3) chcete usnadnit čtenáři další studium k relevantnímu tématu; (b4) přiznáváte zásluhu původci nějaké myšlenky; (b5) chlubíte se svou znalostí pramenů – srov. bod (a3); (b6) chcete zvýšit citační index autora (třeba vám to jednou oplatí); (b7) považujete to za běžnou praxi či povinnost.

Konečně třetí otázka: (c) Kdy naopak zdroj neuvádíte? (c1) Když jde o banální anebo všeobecně známý citát (např. „Cogito ergo sum“ nebo „E = mc2“); (c2) váš text si neklade ambice na vědeckost či původnost (jde o učebnici, informaci v denním tisku apod.); (c3) neznáte anebo si nepamatujete pramen (ani autora); (c4) jste přesvědčeni, že jde o váš vlastní text (sem patří i možnost náhodné shody, jejíž pravděpodobnost ovšem s délkou úryvku klesá rychle k nule); (c5) chcete, aby to bylo považováno za váš vlastní text.

Zatím jsem neřekl nic o tom, co je to plagiát. 4) Myslím, že i z výše uvedených variant odpovědí na naše tři otázky vysvítá, že není všechno plagiát, co není původní, stejně jako není všechno lež, co není pravda. Naproti tomu se badatelská obec asi shodne, že zvlášť podlý je případ (c5), možná v kombinaci s (a5), ba co hůř, při vědomí obdobném jako v (b7). Lidé jsou bohužel všelijací a nedivil bych se, kdyby se tato podlá varianta skrývala i v mnoha neodhalených případech. Ta podlost je právě v tom, že je tak těžké ji odhalit.

Stále je tu jedna obecnější otázka, kterou považuji za opravdu zajímavou (aniž bych trval na její původnosti). Proč vlastně je naše kultura taková, že považuje plagiátorství ve vědě za neetické? V učebnicích je opisování samozřejmostí (i když se to mnohdy vymstilo). V dnešních výtvarných, hudebních a literárních dílech se nápodoba uznává (slovo „citovat“ je v teorii umění odborným termínem). 5) Proč je tomu ve vědě jinak? Že by to nakonec souviselo s pojetím „pokroku“ a touhou po něm – a odvozeně pak s hodnocením badatelů podle jejich individuálního (a zveřejněného) „přínosu“?

Nehájím plagiátorství, jen se ptám. Ostatně – je to lepší po mostě, nebo louží?

Poznámky

1) V budoucnu se to možná přenechá počítačům.
2) Uvítám, když mi sdělíte výsledek, a zejména když mé třídění vylepšíte.
3) Nebo takovou úctu předstíráte, jak to u nás bylo běžné (a účelné) v padesátých letech.
4) Ottův slovník naučný (1902) praví: „Plagiát jest částečné zcizení duševního výplodu, který znám jest jako výsledek prvotnější práce duševní nějaké osoby druhé […] Nelze však mluviti o plagiátu, jestliže kdo cizí myšlenku dále zpracuje, nové útvary jí dá, nové dílo z ní zbuduje; neboť kulturní vývoj v celku vyrůstá z předchozích základů.“ V latině je ,plagiator’ ten, kdo krade lidi a prodává je do otroctví (viz Rejzkův etymologický slovník, 2001).
5) V dramatu „Rosenkrantz a Guildenstern jsou mrtvi“ Toma Stopparda jsou (jak jinak?) celé pasáže převzaty z Hamleta.

Soubory

článek ve formátu pdf: 200708_V471.pdf (76 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky