Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Putování světem nepodložených spekulací

PETER MARSHALL: Kámen mudrců. Výprava za tajemstvími alchymie, Nakl. BB/art, s. r. o., Praha 2004, 454 stran, ISBN 80-7341-246-2, z originálu The Philosopher’s Stone (Macmillan 2001) přeložil Gerik Císař
Publikováno: Vesmír 86, 667, 2007/10
Obor: Chemie
Rubrika: Nad knihou

Co ještě lze za alchymii považovat a co už ne? Alchymie měla směry zaměřující se na alchymistovo duchovní zrání a směry usilující o zušlechtění (transmutaci) obecných kovů. Ty druhé se ale také pokoušely o přípravu chemických preparátů, které měly mít léčivý účinek, prodlužovat lidský život a v ideálním případě vést k nesmrtelnosti. Oba směry se mísily. Oběma byla společná snaha o zdokonalení, ať už člověka nebo kovu.

Koho ještě lze označit za alchymistu a koho už ne? Patřili k alchymistům šamani, kteří podávali bylinné odvary s cílem uzdravit, a tedy prodloužit život? Asi je tak nenazveme, přestože někteří z nich používali stejné preparáty jako alchymisté. Patřil k alchymistům Lazarus Ercker, který byl jedním z největších metalurgů evropské renesance, nicméně uvěřil v transmutaci železa v měď? Prostě ho zmátlo, že se železný hřebík ponořený do roztoku modré skalice (síranu měďnatého) pokryje vyloučenou mědí. Byli snad alchymisty horníci, kteří věřili, že kovy v zemi „zrají“, až se posléze promění ve stříbro a zlato? Přitom tato myšlenka byla jedním z úhelných kamenů úvah alchymistů, kteří se pokoušeli údajný přírodní proces urychlit v laboratoři.

Vývoj názorů na alchymii v poslední době výtečně analyzovali ve svých pracích 1) W. R. Newman a L. M. Principe. Je obtížné psát o nauce, která není přesně vymezena. Obvykle hovoříme o alchymii tehdy, když se do procesu zapojuje kámen mudrců nebo (v případě vlivu na člověka) elixír. O detailnější historii alchymie se pokusili němečtí autoři H. Gebelein 2) a H.-W. Schütt. 3) Od obou těchto prací se Marshallova kniha liší tím, že se v ní někdy hledá tajemství za každou cenu. Tuto autorovu orientaci prozrazuje hned první kapitola „Podivuhodné prastaré tajemství“, v níž se popisuje nález těla čínské šlechtičny Taj, která zemřela kolem r. 186 př. n. l., ale r. 1972 bylo prý její nalezené tělo „tak dokonale zachované, že se podobalo osobě, která zemřela nanejvýš před týdnem“. Určitý nesoulad je v tom, že citace vztahující se k nálezu z roku 1972 je z díla sinologa J. Needhama, které vyšlo r. 1947. Nicméně tato kapitola dává dílu směr – autor se vydává hledat kámen mudrců.

První část knihy je věnována Číně, druhá Indii, třetí Egyptu, čtvrtá světu islámu a zbývající tři Evropě. Autor bere slovo „výprava“ doslovně, svůj text prokládá cestopisnými líčeními. Kdyby byly dlouhé pasáže o cestě letadlem do Číny nebo o potížích s řadicí pákou taxíku v Egyptě vynechány, knize by to zcela jistě prospělo. S osvícením nebo nesmrtelností to bezprostředně nesouvisí. Neméně zdlouhavě líčí autor návštěvy u různých filozofů, učenců či alchymistů, od nichž se pokouší zvědět, kde kámen mudrců je. Jen vzácně dostává konkrétní odpověď, jakou mu v Indii poskytl S. Šukla, který pravil, že se přepálí síra se rtutí a vznikne „černá rtuť neboli sirník rtuťnatý“ (s. 102). Což je pravda. Na dotaz, zda je to kámen mudrců, dostává Marshall od Šukly výjimečně přímou odpověď: „Ano, je to drahokam moudrých. Prodlužuje život!“ Pro případný komentář je vhodné sáhnout po dílech z toxikologie. Zvlášť v Číně, ale i v Indii se totiž často vycházelo při přípravě elixíru ze sloučenin rtuti a arzenu, ani Evropa však nezůstávala pozadu v použití toxických sloučenin. Jinak v knize převažují mlhavé odpovědi, které jsou jedním z charakteristických rysů literatury tohoto typu. Např. taoista Ming č’-tching odpovídá na dotaz, v jakém věku dosáhne tělo nesmrtelnosti: „Musíte čekat, až vaše tělo dospěje“ (s. 79).

Dnes je esoterika velmi populární. Lze ji chápat jako útěk ze světa, jenž jako by nás převáděl na hesla webové sítě. Marshallova kniha si své čtenáře najde, data by si ale měli pro jistotu ověřovat. Jen namátkou: Michał Sędziwój nežil v letech 1556–1646, ale 1566–1636. Nebyl to moravský šlechtic, ale polský (i když od rakouského císaře dostal panství na Moravě). Navíc neobjevil kyslík (o objevu kyslíku viz Vesmír 76, 316, 1997/6). Takových nesrovnalostí najdeme u Marshalla více. I když má poznámkový aparát a seznam literatury v jeho knize 53 stran, v textu se občas vyjadřuje v rozporu s obsahem citovaných prací. Konkrétní připomínky se do této recenze nevejdou, uvedu proto jen pár modelových situací.

Autor se zabývá legendou, podle níž prý zhruba 10 000 let př. n. l. dospěli na území dnešní Číny nesmírně vzdělaní „Synové odraženého světla“, kteří zdejší obyvatele naučili výrobě skla, střelného prachu, hrnčířství, medicíně a také alchymii. Neví se, odkud „Synové odraženého světla“ přišli ani jak zmizeli, snad prý po nějaké katastrofě. Vykládat to či ono jako dědictví dávno zaniklé civilizace je typický rys esoterických spisů. Dalším takovým rysem je udávat datování co možná nejstarší. Dnes se soudí, že malé skleněné předměty pocházejí z Egypta z doby asi 2500 př. n. l., 4) objev černého střelného prachu učiněný v Číně podrobně zkoumal J. Needham a podle něj se tak stalo přibližně kolem 8. stol. n. l. za dynastie Tchang. Rozhodně nešlo o aktivitu nějakých mimořádných civilizací, ale prostě o zdatné a všímavé učence. Dokladem je například čínský zákaz rozdělávání ohňů na některých místech v době po letním slunovratu, datovaný do 2. stol. n. l. Šlo o místa, kde na povrchu půdy krystalizuje dusičnan draselný, což znamená, že jeho schopnost podporovat hoření byla tenkrát známa. Trvalo to ale ještě nějakou dobu, než se podařilo připravit střelný prach, chuo jao (první slovo znamená oheň, druhé lék). Jeho objev se dnes jednoznačně připisuje čínským alchymistům, ale jak jeho název napovídá, původně hledali lék, elixír.

Vysvětlit, jak alchymie vznikla, není snadné, ale je zřejmé, že se tak mohlo stát v době, kdy praktické znalosti dosáhly určité úrovně a kdy se objevilo teoretické vysvětlení některých jevů. Tyto úvahy se podle všeho opravdu nezávisle na sobě objevily v Číně a v helénistickém Egyptě, ale až na přelomu letopočtu (nikoli tisíc let předtím, jak naznačuje P. Marshall). Helénistický svět je zpracován lépe, např. v dílech J. Lindsaye a A. J. Hopkinse, která sahají od metalurgie přes řeckou přírodní filozofii a gnózi po astrologii. Tato uznávaná díla jsou sice uvedena i v Marshallově seznamu, ale názory jejich autorů ho zřejmě příliš neovlivnily. Jednu skutečnou záhadu však pominul. Alchymie se kupodivu neobjevila v mezopotamských kulturách, přestože úroveň řemesel tam byla vysoká.

Jedním z pilířů alchymie byla rtuť. Zájem o tuto substanci byl už od starověku, což nás vcelku nepřekvapí, když si rtuť připomeneme. Je to kov? Po staletí nebyl. Psalo se o ní jako o „duchu“ pro její schopnost vypařovat se, jak alchymisté psali „sublimovat“. Pozornost musela budit také její schopnost reagovat se sírou na sulfid a poměrně snadná možnost získat ji z této sloučeniny zpět v kovové podobě. Protože se kovu podobá, stala se v alchymických teoriích spolu se sírou základem kovů. Nicméně se záhy ukázalo, že skutečná rtuť a normální síra nevytvářejí žádný kov, ale reagují spolu na sulfid, od starověku známou rumělku. Proto se v alchymii začalo hovořit o blíže neidentifikované „filozofické rtuti“ a „filozofické síře“. V Indii, kde se tato nauka objevila asi až v 8. stol. n. l., se přípravě rtuti věnovala velká pozornost. Její čištění probíhalo jako osmnáctistupňový proces, který dnes patrně není možné rekonstruovat. 5) I kdyby však byl původní text znám, je tu další úskalí, na něž se zapomíná: Pokusy dnešních alchymistů vyrobit kámen mudrců vycházejí z čistých chemikálií. Jenomže některé procesy, které staří alchymisté popsali, probíhaly jen díky nečistotám ve výchozích substancích.

Podle Marshalla popsal helénistický alchymista Zosimos z Panopole (asi 3. stol. n. l.) „produkci kyslíku z kysličníku železitého“, detaily ale chybějí, ač by jistě chemiky zajímaly tím spíš, že se vzdušné plyny začaly rozlišovat až v 17. století (J. B. van Helmont, 1577–1644, je zakladatelem chemie plynů). Dalším nedostatkem je tvrzení, že tento alchymista znal kyselinu sírovou. Silné minerální kyseliny jsou objevem Evropy; kdyby byly známy dříve, rozšířilo by se výrazně spektrum popisovaných reakcí. Po staletí byla jedinou kyselinou octová, tedy ocet, v Indii často kyselina citronová. Silná kyselina rozpouštějící zlato – lučavka královská – se objevuje v Marshallově knize (s. 198) v souvislosti s arabským alchymistou Džábirem, resp. Geberem (v latinizované podobě). Není jasné, kdy žil (udává se v 8.–9. stol. n. l.) ani jestli vůbec žil (arabští autoři o tom pochybovali již v 10. stol.). P. Marshall však pokračuje, že se „například nikdy nenalezl arabský originál proslulého díla Summa Perfectionis připisovaného Geberovi, ač jeho skutečným autorem mohl být křesťanský učenec v maurském Španělsku“. Arabský originál se najít nemohl, když citované dílo bylo sepsáno latinsky kolem roku 1300 a jeho autorem byl téměř s jistotou Paulus z Tarenta, jak to ve svém zásadním díle prokázal W. R. Newman. 6)

Při pohledu na barevná skla katedrály v Chartres Marshalla napadá, že „toto všechno by se bez pomoci alchymistů nikdy objevit nepodařilo“. Přitom se na jiném místě zmiňuje o středověkém manuálu mnicha Theophila (asi z 12. stol.), kde lze najít popis výroby barevných skel. Autor popisu ovšem nebyl alchymista, nýbrž zručný řemeslník. Marshall se o tomto muži zmiňuje, ale necituje překlad jeho spisu, 7) kde by zjistil, že nepřidával kysličníky kovů, protože byly ve výchozích surovinách. Zvlášť zajímavé je použití bukového dřeva, obsahujícího až několik procent oxidu manganatého. Jak potvrdilo moderní reprodukování Theophilových postupů, v závislosti na době tavení se oxidovaly manganaté a železnaté ionty (byly mimo jiné v hlíně tyglíku), přičemž barva se měnila postupně od žluté přes červenofialovou, až se posléze sklovina stala bezbarvou. Někdy se opravdu přidávaly další sloučeniny barvící sklovinu, ale zabývali se tím skláři; s alchymií to nemělo nic společného, byla to jedinečná empirická zkušenost řemeslníků, s níž se Theophilus nijak netajil.

V esoterických spisech se často snoubí realita s legendou a mýtem, ale není mezi oběma oblastmi vedena jasná hranice. Stejně si někdy počíná i Marshall. Dlouze rozebírá historku o Nicolasi Flamelovi (údajně 1330–1418), jenž měl znát tajemství kamene mudrců. Zachoval se jeho náhrobní kámen, ale navíc i historky, podle nichž byl spatřen ještě koncem 18. století. Z bohatství, které mu prý alchymie přinesla, nechal zbudovat špitály a kostely. Flamel prochází alchymistickou literaturou po staletí, ale jen vzácně se připomíná názor moderních historiků, že sice asi byl bohatý, ovšem k majetku se mohl dostat podle jedněch jako dobře zavedený notář, vydavatel a knihkupec, podle jiných se prostě „přiživil“ na bohatství svých židovských spoluobčanů, čas od času pronásledovaných. Pro tyto historky, jimiž alchymie oplývá, je typické, že se mistr znalý tajemství objevuje často jako anonymní postava, a posléze v lepším případě mizí beze stopy, v horším umírá (což je případ muže, který měl prozradit Flamelovi tajemství nesmrtelnosti).

Mohli bychom pokračovat, ale přejděme k poslední kapitole knihy, která se odehrává v autorově domě v severním Walesu. Klade si zde otázky, co mu cesta přinesla, zda získal nevýslovné duchovní bohatství, či snad dlouhověkost? Jeho odpověď je podobná těm, které mu poskytli různí mistři: „Ano i ne“. Za zmínku stojí i následující věta: Mé cesty mi vyprázdnily kapsy a podlomily zdraví. Přesto se cítím neskonale bohatší, bohatší nikoli hmotným majetkem, ale hlubším pohledem moudrosti. Druhé části lze věřit, protože každá cesta světem nás obohacuje. Pokud jde o první větu, je trochu podobná té, kterou vyslovil francouzský alchymista Bernard Penot, když r. 1617 umíral opuštěn v chudinském špitále. Kdyby prý chtěl zničit svého úhlavního nepřítele, přesvědčil by ho, aby se věnoval alchymii… To je příliš příkré odsouzení nauky, která neodmyslitelně patřila do určitého období kulturního a vědeckého vývoje. Studium jejích dějin nás může v lecčems poučit. Kupodivu si ale mnoho autorů i dnes vybírá právě to, co se ukázalo být slepou uličkou.

Pokud jde o alchymii, považuje Marshall za nejzajímavější vysvětlení hypotézu, že alchymie vznikla na půdě ztracené civilizace, která předtím, než podlehla neznámé katastrofě, vyslala své posly do Číny, Indie a Egypta. (Připomínám, že z nejasného důvodu se poslové vyhnuli Mezopotámii.)

Závěrečná kapitola je obhajobou alchymie a mistrů, kteří „se snažili jen pomocí manipulace časem urychlit růst kovů a zpomalit proces stárnutí“. Na místě je otázka, komu je tato směs cestopisu a četných nepodložených spekulací určena. Autor knihy posléze připouští, že nenarazil na kámen mudrců v žádné podobě. Nicméně uzavírá, že tento kámen je božskou jiskrou v nás, jiskérkou, jež se může stát svící, osvětlující celé naše já. V podtextu knihy je občas patrné hledání, objevují se otázky, které bychom si měli položit, ale od nich autor rychle odbíhá k tajemným obrazcům v knihách alchymistů evropské renesance nebo k troskám egyptských chrámů.

Jedna věta Petru Marshallovi při četbě spisu čínského učence Ke Chunga (asi 280–340 n. l.) unikla, přestože se týká nesmrtelnosti. Je moudrá. Je to návod, ale zároveň pochopíme, že nesmrtelnost je snem. Snad jen kdyby se někomu povedlo následovat rady učeného mistra, kterou jsem uvedl v jiné souvislosti již dříve (viz Vesmír 80, 701, 2001/12): Ti, kdož se chtějí stát pozemskými Nesmrtelnými, musejí provést v jedné řadě třista dobrých skutků; ti, kdož touží stát se nebeskými Nesmrtelnými, jich musejí provést dvanáct set. Jestliže však, poté co dosáhne 1199, spáchá jediný špatný skutek, všechny dosažené dříve jsou ztraceny a on musí začít od začátku.

Poznámky

1) Např. Alchemy vs. Chemistry: The Etymological Origins of a Historiographic Mistake, Early Science and Medicine 3, 32–65, 1998, Some Problems with the Historiography of Alchemy, in Secrets of Nature: Astrology and Alchemy in Early Modern Europe, MIT Press 2001, 385–431.
2) Alchemie, München 1991, vyšlo i v češtině.
3) Auf der Suche nach dem Stein der Weisen, München 2000.
4) T. K. Derry, T. I. Williams: A Short History of Technology, New York 1960.
5) Viz D. M. Bose et al.: A Concise History of Science in India, New Delhi 1971, s. 320: „It is indeed very difficult to read exact scientific meaning of these processes …“
6) The Summa Perfectionis of Pseudo-Geber, Leiden 1991.
7) Theophilus On Divers Arts, New York 1963.

Soubory

článek ve formátu pdf: 200710_V667-669.pdf (216 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky