Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Psychologie proniká do ekonomie

1. Historické a metodologické poznámky
| seriál: Psychologie proniká do ekonomie | další >
Publikováno: Vesmír 81, 212, 2002/4

Hlavní proud ekonomického myšlení se o styčné plochy ekonomie s psychologií a o psychologické aspekty ekonomických modelů či teorií po většinu 20. století téměř nezajímal. Svůj podíl na tomto nezájmu má pozdní rozvoj psychologie jako vědecké disciplíny, ale hlavní příčinou byla podle mého názoru snaha o matematizaci ekonomie.

Při modelování ekonomických jevů zjednodušuje matematický ekonom na mnoha frontách zároveň: Složitý proces technologického pokroku zachycuje často jediným exponenciálním členem v produkční funkci. Výrobní proces popisuje jednoduchou funkcí množství práce a kapitálu, spotřebu vidí jako jednoduchou funkci disponibilního důchodu apod. Radikálně zjednodušené vidění skutečnosti je samozřejmě nutné i tehdy, chceme-li zachytit lidské uvažování a rozhodování. Vtělit do takto zjednodušených ekonomických modelů různé vlivy, vazby, zvláštnosti, které existují ve skutečném myšlení aktérů ekonomických jevů, je samozřejmě nemožné. Odtud pramenil nezájem ekonomů o poznatky z psychologie.

Návrat psychologických témat
Teprve v 70. letech 20. století začaly probleskovat signály, že by se situace mohla změnit. V pozadí těchto změn stálo několik oddělených vývojových linií.

Jedna z nich začíná u amerického ekonoma Edwarda Chamberlina, tvůrce konceptu monopolistické konkurence. Ve 40. letech pořádal Chamberlin jednoduché experimenty, v nichž zkoumal nedokonalost fungování trhů. Experimentů se jako student zúčastnil také Vernon Smith, který se v 70. letech jako profesor ekonomie na Arizonské univerzitě stal jedním z koryfejů nového, prudce se rozvíjejícího oboru – experimentů zkoumajících fungování trhů.

Další, kdo přispěl k návratu psychologických témat do ekonomie, byl německý ekonom Heinz Sauermann, který se v 50. letech zabýval experimenty z teorie her, zejména aplikací vězňova dilematu na různé tržní struktury nedokonale konkurenčního typu. Jako asistent mu pomáhal Reinhard Selten, jenž později na Univerzitě v Bonnu vytvořil jedno ze světových center výzkumu teorie her a herních experimentů.

Tyto dva proudy, tržní a herní experimenty, se sice blížily psychologii tím, že se opíraly o výsledky pokusů, ale středem jejich zájmu byl spíše vliv různých uspořádání a institucí, nikoli vliv zvláštností lidského myšlení.

Vzbudit zájem ekonomů o psychologická omezení ekonomického chování lidí se pokoušel už od 40. let 20. století americký psycholog, ekonom a později průkopník umělé inteligence Herbert Simon. Dočkal se sice – jako dosud jediný psycholog – Nobelovy ceny za ekonomii (1978), jeho myšlenka omezené racionality však zůstala zajímavou kuriozitou, jejíž rozvíjení se většině ekonomů zdálo neperspektivní.

Možná největší zásluhu na současném zájmu ekonomie o psychologii má francouzský ekonom Maurice Allais (i jemu byla později – r. 1988 – udělena Nobelova cena za ekonomii, avšak za práce zabývající se něčím jiným). Roku 1952 se v Paříži konala konference o rozhodování za rizika. Zúčastnila se jí světová ekonomická a statistická elita. Allaisovi se tam povedl husarský kousek. Účastníkům konference rozdal dotazník se sérií dvojic peněžních sázek. Respondenti měli z každé dvojice vybrat sázku, která jim připadá výhodnější. Má-li taková série rozhodnutí odpovídat tradičnímu modelu maximalizace očekávaného užitku, musí splňovat určité podmínky. Tyto podmínky však svými odpověďmi v dotazníku porušila řada účastníků konference – dokonce i slavný statistik Leonard Savage, jeden z duchovních otců zmíněného modelu maximalizace očekávaného užitku, který svůj model lidského rozhodování popřel svým vlastním rozhodováním. Allaisovy dotazníky podkopaly důvěru v realističnost ekonomických modelů lidského myšlení a staly se semínkem, z nějž v následujících letech rašilo čím dál více výhonků.

Výrazný impulz k pronikání psychologie do ekonomie přišel ovšem i z druhého břehu – od psychologů. Do 50. let 20. století se psychologie lidským rozhodováním příliš nezabývala. Zájem o toto téma probudil až americký psycholog Ward Edwards. Po důkladném studiu desítek ekonomických knih a článků publikoval r. 1954 článek, v němž psychologům předestřel celou paletu způsobů, jimiž tehdy ekonomové ve svých teoriích a modelech pojímali lidské myšlení.

Zájem psychologů o lidské myšlení v ekonomicky laděných situacích výrazně vzrostl koncem 60. let. Do čela tohoto proudu se na dlouhá léta postavili američtí psychologové izraelského původu Amos Tversky a Daniel Kahneman, jejichž pokusy se postupně staly legendou. Velice jednoduchými prostředky dokázali navodit situace, v nichž respondenti uvažovali a rozhodovali v příkrém rozporu s řadou základních, všeobecně přijímaných zásad správného, racionálního myšlení.

První významný úspěch zaznamenali kritici ekonomických modelů v roce 1979, když Kahneman a Tversky v článku nazvaném Prospektová teorie: analýza rozhodnutí za rizika popsali řadu svých pokusů a navrhli nový model, který byl přesvědčivou alternativou k tradičnímu modelu maximalizace očekávaného užitku. Článek nevyšel v psychologickém periodiku, nýbrž v  časopise Econometrica, který tehdy patřil k baštám tradičních ekonomických modelů. Dodnes je to jeden z nejcitovanějších článků, které kdy tento prestižní časopis otiskl.

Události v následujících letech potvrdily, že se psychologie do ekonomie vrací. Vzrostl počet univerzit, kde se vyučovala experimentální ekonomie, uskutečňovaly se nejrůznější pokusy na pomezí psychologie a ekonomie, a dokonce vznikala samostatná centra pro ekonomické experimenty. Články na pomezí ekonomie a psychologie se čím dál tím častěji objevovaly i v nejprestižnějších ekonomických časopisech.

Při popisu tohoto vývoje je však třeba zdůraznit, že byl tvořen dvěma odlišnými a do jisté míry samostatně se rozvíjejícími proudy: experimentální ekonomií a behaviorální ekonomií.

Experimentální ekonomie zkoumá nejrůznější ekonomické jevy metodou experimentu, tj. metodou obvyklou v psychologii. Metodicky má experimentální ekonomie k psychologii velice blízko, její témata však psychologická být nemusí.

Naproti tomu behaviorální ekonomie, jak se dnes nejčastěji (ač trochu nepřesně) označují snahy aplikovat psychologické pojmy a poznatky v ekonomii, se zabývá tím, jak je výsledek rozhodnutí v ekonomicky laděných situacích závislý na průběhu rozhodování a které okolnosti kdy a jak ovlivňují toto rozhodování i jeho ekonomický výsledek. Experimentální ekonomie je spíše sběrem dat nového druhu, vhodných pro testování existujících ekonomických hypotéz a modelů, zatímco behaviorální ekonomie je mnohem ambicióznější – snaží se budovat a testovat nové hypotézy.

Metodické rozdíly mezi psychologií a ekonomií
Ekonomové zachycují ve svých modelech psychologické aspekty zjednodušeným, nebo i zcela nesprávným způsobem, ale jsou si toho vědomi a jsou s tím smířeni. Hovoří se o přístupu „jako kdyby“, tj. víme, že ve skutečnosti je to jinak. Smíření ekonomů se zachycením psychologických aspektů metodou „jako kdyby“ je dáno tím, že ekonom hlavního proudu je – metodologicky vzato – dědicem tří myšlenkových tradic, které bych nazval friedmanovství, jevonsovství a darwinovství.

  • Milton Friedman ve svém slavném metodologickém eseji z r. 1953 navrhuje, aby se ekonomové netrápili odchylkami vnitřní stavby ekonomického modelu od skutečnosti a hodnotili modely výhradně podle kvality jejich předpovědí. Zjednodušené či nesprávné zachycení psychologických aspektů zkrátka ekonomy-friedmanovce nezajímá.
  • William Jevons byl jedním z raných zastánců názoru, že úkolem ekonomie je zkoumat chování trhů nebo celých ekonomik, kde se setkávají rozhodnutí mnoha jednotlivců, které lze sdružovat do určitých skupin podle zájmů a hlavních determinant jejich chování. Ekonomům-jevonsovcům tedy jde o popis chování celých skupin lidí. Popis chování N-členné skupiny je možný buď pracnou agregací chování všech N jednotlivých skutečných členů skupiny, nebo agregací chování N průměrných, reprezentativních členů této skupiny. Můžeme totiž předpokládat, že jednotlivé specifické faktory působící v různých směrech mezi jednotlivými členy se v průměrném členovi navzájem vyruší a zbudou jen vlivy a motivy základní, dominantní, ty, které je ekonom schopen identifikovat ze svého křesla, bez nutnosti ptát se psychologů.
  • Charles Darwin je představitelem myšlenky, že nejvyšší šanci na dlouhodobé přežití v tvrdé konkurenci mají ti nejschopnější. Přeloženo pro potřeby ekonomie – nejvyšší šanci mají ti, kteří v ekonomických záležitostech uvažují a rozhodují přesně, správně, racionálně. Ekonomům-darwinistům tedy v návaznosti na tuto evoluční myšlenku nejde o popis skutečného myšlení ekonomických aktérů v každém okamžiku, nýbrž o myšlení, které je nejlepší možné vzhledem k uspořádání daného modelu. Jen takové myšlení je schopno dlouhodobě přežít a existovat i v rovnováze, k níž ekonomika neustále směřuje a která je hlavním předmětem zájmu takových ekonomů. Identifikovat nejlepší možné myšlení v rámci daného modelu není obtížné – je to prostě myšlení podle daného modelu, resp. podle jeho rovnic a koeficientů. Psychologie není v identifikaci tohoto myšlení nic platná.

Ekonom hlavního proudu
Ekonomové hlavního proudu tyto tři názory, proč není potřeba komunikovat s psychology, většinou přijali. Jak ekonom hlavního proudu, vyznavač marginalistického, maximalizačního paradigmatu, při budování svého modelu postupuje?

  • Zvolí entitu, která má být v modelu hybatelem. V různých modelech je to jedinec, rodiče, děti, domácnost, generace, skupina lidí vymezená nějakým společným znakem, investor, manažer, akcionář, skupina osob v rámci firmy, celá firma, vláda atd. Různé modely obsahují různé hybatele, v mnoha modelech (zejména v těch novějších) se setkává několik hybatelů najednou, z nichž každý ve svém rozhodování bere v úvahu jednání těch ostatních.
  • Zváží spoustu vlivů, faktorů a veličin existujících v reálném životě a vybere z nich ty, které považuje za důležité pro průběh modelovaného jevu. V různých modelech tak figurují veličiny, jako je cena statku nebo služby, zisk firmy, podíl firmy na trhu, užitek hybatele, poptávané množství, prahové hodnoty určující přežití hybatele nebo jeho přeměnu do jiné podoby, příjem hybatele, různé druhy transakčních, fixních, variabilních, dopravních a jiných nákladů, signál vysílaný směrem k ostatním hybatelům v modelu atd.
  • Musí se rozhodnout, jak veličiny vybrané v předchozím kroku navzájem propojí různými matematickými závislostmi a které z vybraných veličin vloží jako argumenty do cílových funkcí a do omezení jednotlivých hybatelů.
  • Dokáže, že v daném modelu existuje rovnováha, popřípadě tuto rovnováhu vypočítá. Pokud je v modelu jen jediný hybatel, je rovnováhou vektor hodnot jednotlivých veličin, který odpovídá maximu cílové funkce daného hybatele při naplnění všech omezení (odtud označení „maximalizační paradigma“). Pokud je hybatelů v modelu více, ekonom obvykle hledá rovnováhu nashovského typu, kdy každý hybatel volí alternativu, která je pro něj optimální reakcí na optimální reakce, jimiž všichni ostatní na tuto jeho volbu reagují.
  • Předpokládá, že skutečnost je neustále v této rovnováze, kterou nalezl, nebo alespoň poměrně blízko ní. Jak probíhá putování do této rovnováhy, tím se ekonom-tvůrce modelu obvykle nezabývá, nanejvýš zkoumá trajektorii rovnováhy v čase až do dlouhodobě rovnovážného, stálého stavu.

Po dokončení modelu v uvedených pěti krocích přichází druhá fáze – testování, nebo dokonce použití modelu. Ekonom z modelu odvozuje tvrzení o zajímavých, předtím nezřejmých vztazích mezi různými veličinami v modelu. Pokud neprovede statistický odhad hodnot koeficientů, jsou tyto hypotézy pouze kvalitativní, komparativně-statické, tj. popisují reakci hodnoty veličiny Y na změnu hodnoty veličiny X (při neměnnosti hodnot všech ostatních veličin). Jestliže se ekonom pokouší porovnat implikace svého modelu s praxí, jeho data pocházejí obvykle z oficiálních statistik; jen zřídka si ekonom obstarává data vlastním dotazníkovým šetřením.

Podobný nástin základních kroků jako v ekonomii lze pro psychologii provést jen obtížně. Ve srovnání s ekonomií je totiž psychologie daleko rozdrobenější, různorodější, existují v ní různé školy a směry lišící se v řadě ohledů, není zde žádné převládající paradigma, které by psychology stmelovalo, tak jako ekonomy hlavního proudu stmeluje maximalizační paradigma.

Psycholog

  • Nejprve psycholog vymezí koncepty a veličiny, jejichž vztahy nebo determinanty chce zkoumat. Ve srovnání s ekonomy mají psychologové (s výjimkou matematických psychologů) obecně daleko menší sklon vytvářet matematicky formulované modely a dávají přednost okamžité formulaci jednoduchých hypotéz, obvykle komparativně-statického, kvalitativního rázu. Tyto hypotézy vycházejí mnohdy ze zběžného pozorování. (Příklad intuitivně pravděpodobné hypotézy: existuje závislost mezi stupněm násilí v televizním pořadu sledovaném dětmi a stupněm agresivity v následném chování těchto dětí k ostatním dětem.) Mohou však vycházet také z existujících, obvykle velmi obecných teoretických koncepcí a modelů, které jsou čistě verbální nebo jen symbolicky formalizované.
  • V následující fázi psycholog empiricky testuje vyřčená tvrzení nebo hypotézy. Zatímco v ekonomii není tato fáze ani dnes ještě zcela samozřejmá, v psychologii si standardní vědeckou přednášku nebo článek bez empirické pasáže takřka nelze představit. Odtud plyne výrazně hlubší povědomí psychologů o zásadách sběru dat a různých typech statistických analýz a testů. Je to koneckonců přirozené – je-li první, teoretická fáze ve srovnání s ekonomií výrazně jednodušší, přesouvá se důraz automaticky na fázi empirickou. Zkrátka psychologie je ve srovnání s ekonomií disciplína daleko empiričtější a daleko méně teoretizující nebo modelující.

    Pokud psycholog zkoumá jevy, v souvislosti s nimiž je experiment nemožný, neetický nebo jinak nevhodný, používá se metoda pozorování a zkoumání korelací. (Například se zkoumá dlouhodobá korelace mezi intenzitou sledování pořadů obsahujících násilí a agresivitou dítěte při hře nebo ve třídě.) Empirickým metodám obvyklým v ekonomii je tato korelační metoda velmi blízká.

  • Ve většině psychologických studií však experiment je možný a psychologové jej jako metodu získávání empirických dat používají s velkou oblibou. Probíhá většinou podle jednoduchého schématu – účastníci jsou rozděleni do několika skupin, z nichž každá je vystavena jiné hodnotě určité veličiny, přičemž jedna skupina je kontrolní (pracuje s obvyklou hodnotou dané veličiny).

Jak se psychologické a ekonomické experimenty liší?
Za několik desetiletí, co je experiment používán jak v psychologii, tak v ekonomii, vykrystalizovalo několik zásadních metodických odlišností mezi experimenty v těchto dvou disciplínách. Uvedu jen nejkřiklavější rozdíly:

  • V psychologických experimentech – na rozdíl od ekonomických – dostává účastník často pevnou odměnu za účast v pokusu, a nikoli variabilní odměnu závislou na výkonu účastníka během pokusu (v mnoha psychologických pokusech ovšem objektivní měřítko výkonu ani neexistuje).
  • Účastník psychologických pokusů často nemá možnost pokus opakovat vícekrát, aby si na konstrukci pokusu zvykl a své chování postupně zdokonalil.
  • Účastník psychologického pokusu často dostává během pokusu nepravdivé informace, takže postupem času se vyvine – samozřejmě vysoce nežádoucí – podezřívavost vůči informacím v pokusech.

Tyto a další metodické rozdíly už mnohokrát posloužily ekonomům jako záminka k tomu, aby psychologické poznatky v ekonomii odmítli. Dokončení v příštím čísle

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2002_V212-214.pdf (307 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky