Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 7
Vesmír č. 7
Toto číslo vychází
14. 7. 2016
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Letní dvojčíslo Vesmíru

První obeplutí Afriky

Zapomenutá fénická plavba
Publikováno: Vesmír 85, 683, 2006/11

„Podivuji se těm, kdo stanovili hranice a oddělili od sebe Libyi, Asii a Evropu; rozdíly mezi nimi jsou nemalé. Na délku se Evropa rozkládá podél obou ostatních, její šířku však se s nimi nehodí ani srovnávat. O Libyi je známo, že ji obtéká voda, kromě místa, kde hraničí s Asií. Jako první to dokázal, pokud víme, egyptský král Nekós. Když zastavil kopání průplavu z Nilu do Arabského zálivu, vyslal na lodích Foiničany a uložil jim, aby nazpátek propluli Sloupy Héraklovými až do severního moře a tudy aby se vrátili do Egypta.

Foiničané tedy vyrazili z Rudého moře a pluli mořem jižním. Kdykoli nastal pozdní podzim, přistáli a osévali půdu v Libyi na tom místě, kam se právě plavbou dostali. Vyčkali sklizně a sklidivše obilí pluli dále. Uplynuly dva roky a ve třetím roce zahnuli okolo Héraklových sloupů a připluli do Egypta. Vykládali, čemuž já nevěřím, třebaže jiní ano, že měli při obeplouvání Libye slunce po pravé ruce. Takto byla tedy poprvé poznána Libye.“

Hérodotos Dějiny (IV, 42–43)

Těmito slovy popsal (v českém překladu J. Šonky) Ciceronův pater historiae Hérodotos ve čtvrté knize svých Dějin, občas diskutované, první obeplutí afrického kontinentu (viz obrázek 1). V pasáži je zmíněn iniciátor celé akce „egyptský král Nekós“, tedy Neko (II.) Vehemibre. Vládl zemi na Nilu v letech 610–595 př. n. l. a patřil mezi známé panovníky 26. dynastie, kteří sídlili v Sajích (dnešní Sá el-Hagar v západní části nilské delty) a kteří se všemožně snažili oživit dávnou a slavnou minulost éry stavitelů pyramid. Záměrně hledali vzory v egyptských dějinách a důsledně je uplatňovali zvláště v organizaci státní správy, vojska a loďstva, v náboženství, umění a literatuře. Proto se celé období 26. dynastie (664–525 př. n. l.) někdy také označuje jako sajská renesance.

Kromě toho, že se Neko výrazně angažoval v zahraniční politice, takže na čas posunul východní hranici země až k Eufratu a dokázal soupeřit s mocí vzmáhající se novobabylonské říše, doma v Egyptě uskutečňoval rozsáhlé vodní projekty, budoval silné loďstvo, podporoval rozvoj námořního obchodu a zintenzivňoval lámání vápence (tehdy se také v rozsáhlé míře začalo používat železo), tolik potřebného pro výstavbu nových chrámů a svatyň po celé zemi. Je známo, že Neko spoléhal na spojenectví s maloasijskými řeckými státy (sám také věnoval hojné dary svatyním ve východním Řecku) a že rád využíval služeb Féničanů, kteří byli vynikajícími mořeplavci. Dobře si uvědomoval, že postavení Egypta bude vzrůstat s mírou ovládnutí a kontroly Středozemního a Rudého moře, dosud značně sužovaných pirátstvím. Nezbytným předpokladem přitom bylo vytvoření spolehlivého loďstva s nejlepšími fénickými, řeckými a egyptskými posádkami, což byl nesmírně nákladný projekt. Náležitou pozornost panovník přirozeně věnoval i stavbě válečných a obchodních lodí, přičemž zvláštní důraz kladl na triéry – válečné lodě se třemi řadami vesel nad sebou, které později převzali a ještě zdokonalili Řekové.

Ovládnutí Rudého moře bylo pro Egypťany vždy nutným předpokladem k zabezpečení obchodního spojení s Puntem, tajemnou „zemí boha“, nacházející se při pobřeží Súdánu, nebo spíše Eritreje. Do Puntu pravidelně vysílali výpravy, které odtamtud přivážely zlato, kadidlo (nebo přímo kadidlovníky, které se potom znovu vysazovaly v egyptských královských palácích či chrámech), myrhu, koření, ebenové dřevo, leopardí kůže, sloní kly, pštrosí vejce, živé opice a žirafy. V polovině sedmdesátých let minulého století se dokonce podařilo egyptskému archeologovi A. M. Saídovi z alexandrijské univerzity objevit výchozí přístav takových expedic. Jde o dnešní Marsá Gawásís (egyptsky Savev, řecky Filoteras) na rudomořském pobřeží Egypta, přibližně 25 km jižně od letoviska Safágy a 50 km na sever od Kuséru.

Dodejme, že v oblasti Marsá Gawásís organizuje od roku 2001 systematický multidisciplinární výzkum Istituto Italiano per l’Africa e l’Oriente v Římě, neapolská univerzita L’Orientale a bostonská univerzita pod vedením R. Fattowiche a K. A. Bardové. Již první výzkumy potvrdily Saídovy závěry o existenci staroegyptského přístavu, odkud byly vysílány expedice do Puntu zvláště v období Střední říše (12. dynastie: 1994–1797 př. n. l.). Na ploše 14 hektarů byly odkryty zbytky příbytků, svatyň (s popsanými stélami) a dílen, v nichž se zhotovovala keramika, zpracovávala měď, tesaly se vápencové kotvy a štípaly kamenné nástroje.

Účastníci dávných výprav (jichž bylo i přes 3000) museli do přístavu absolvovat zdlouhavou a někdy i nebezpečnou cestu po souši (pěšky či na oslech). Vedla z dnešního Kiftu v nilském údolí a procházela Vádí Hammámátem ve Východní (Arabské) poušti. Vádí Hammámát (egyptsky Ra-henu) bylo pro Egypťany důležité a „důvěrně“ známé i v jiné souvislosti. Směřovaly do něj po celá tisíciletí jiné početné výpravy, jejichž cílem byl vyhledávaný a kvalitní kámen bechen (pískovec s úlomky hornin a větším obsahem jílu). Pro svoji zelenou barvu, symbolizující vegetaci, růst, svěžest a radost, se hojně užíval k tesání královských soch.

Mluvíme-li o Vádí Hammámátu, pak musíme zmínit i existenci nejstarší egyptské mapy (obr. 2). Je nakreslena na papyrovém svitku, jenž je nyní uložen v Egyptském muzeu v Turínu (č. 1879, 1899 a 1969). Zobrazuje oblast dávných lomů ve Vádí Hammámátu a je pozoruhodná i tím, že se její autor snažil barevným odlišením různých hor naznačit jejich odlišný geologický charakter. Sedimentární horniny (černé), metamorfované horniny (růžové) i holocenní náplavy v údolích (hnědé) na mapě věrně odpovídají skutečnosti. Proto se tato památka označuje také jako nejstarší geologická mapa na světě. Je přibližně o 3000 let starší než první známé geologické mapy, pořízené ve Francii v polovině 18. století. Dnes se domníváme, že pravděpodobně sloužila pro potřeby velké expedice do Vádí Hammámátu, kterou uspořádal ve třetím roce své vlády panovník Ramesse IV. (asi 1150 př. n. l.). Výprava, které se pod vedením Amonova velekněze Ramessenachta zúčastnilo 8362 mužů (řemeslníků, úředníků, tlumočníků, lékařů, kuchařů, pekařů, sládků, obuvníků a vojáků), což byl rekordní počet, měla za úkol vylámat kámen bechen a vytesat z něho sochy a různé architektonické prvky určené pro chrámy bohů v Koptu, Karnaku a Armantu, pro králův zádušní chrám v Dér el-Bahrí a snad i pro jeho hrobku v Údolí králů. Zdá se, že autorem mapy byl známý písař a kreslič Amennacht z vesnice královských řemeslníků v Dér el-Medíně.

Vraťme se však nyní zpět ke králi Nekonovi, jenž si uvědomil potíže spojené s cestami obchodních výprav i to, jak by bylo výhodné, kdyby existoval průplav spojující Nil s Rudým mořem. Usnadnil, urychlil a zlevnil by spojení s nalezišti mědi, tyrkysu a dalších polodrahokamů na Sinajském poloostrově, plavby do měděných dolů v Timně u Akabského zálivu i plavby do Puntu. Takový průplav nechal Neko skutečně prokopat. Nazýval se Východní a v letech 608–607 př. n. l. ho v těžkých podmínkách budovalo asi 12 000 lidí.

Východní průplav začínal u dnešního Zakázíku na východním okraji nilské delty, vedl skrz Vádí Tumílát a končil ve Velkém Hořkém jezeru, takže skutečně umožnil spojení mezi pelusijským ramenem Nilu a Rudým mořem. Součástí rozsáhlého projektu byla i výstavba nových měst, přístavů a loděnic na březích průplavu, z nichž nejvýznamnějším se stal Per Tem („Sídlo boha Atuma“), dnešní Tell el-Maschúta (asi 20 km západně od Ismáí-líje). Toto město, jež bylo důležitou křižovatkou karavanních cest, bývá ztotožňováno s biblickým Pitomem.

Jediné dochované líčení obeplutí afrického kontinentu inspirovaného Nekonem pochází od Hérodota, který procestoval Egypt (i když o tom někteří egyptologové stále pochybují) okolo roku 450 př. n. l. Bylo to v době, kdy od obeplutí Afriky – k němuž mělo dojít zřejmě v letech 606–604 př. n. l. – uplynulo přibližně 150 let. Podle Hérodota tedy král Neko („Nekós“), poté co spojil Nil již uvedeným průplavem se Suezským („Arabským“) zálivem, vyslal tudy Féničany na velkou námořní plavbu kolem Afriky („Libye“). Jejich téměř tříletá plavba vedla Rudým mořem, pokračovala podél východního pobřeží Indickým oceánem („jižním mořem“) a dále okolo mysu Dobré naděje přes Guinejský záliv. Do Egypta se Féničané vrátili od západu Gibraltarskou úžinou („Héraklovými sloupy“) a Středozemním („severním“) mořem.

Toto líčení nicméně historikové občas zpochybňují. Jde přitom obecně o hodnověrnost Hérodotových zpráv, které v případě Egypta skutečně bývají zkreslené, takže egyptologové pochybují o tom, zda otec dějepisu vůbec tuto zemi navštívil. Hérodotovy příběhy, mnohdy až fantastické, však pocházejí od jeho méně znalých informátorů, kterými byli nižší kněží, a zvláště místní průvodci (kdo by si nepřipomenul podobné „výklady“ současných egyptských průvodců!). Skutečností však zůstává, že v Hérodotově popisu obeplutí Afriky kupodivu chybějí další důležité údaje, např. jméno vedoucího výpravy, popis domorodců nebo údaje o rozloze „libyjského“ kontinentu. Na druhé straně se ovšem Hérodotos prokazatelně vždy snažil v daných podmínkách opírat o odpovídající dobré vědění a co největší přesnost.

Je zajímavé, že kromě Hérodotova líčení neexistují o prvním obeplutí Afriky žádná jiná písemná svědectví. Nedochovala se ani oficiální zpráva o expedici, ani žádný Nekonův nápis, v němž by alespoň zmínil tuto jedinečnou událost. Vždyť ta by byla znamenala úplný převrat v nazírání starých Egypťanů na uspořádání světa. Dosud totiž stále platilo, že Egypt je středem světa, obklopeným silami zla a chaosu, které faraon – jako jediný žijící bůh na zemi – musí denně ničit. Za úzkým nilským údolím a deltou začínaly na západě a východě hornaté cizí země mimo lidské a (dokonce) boží poznání, jež obtékaly vody pravodstva Nuna.

Féničané (a tedy i Neko) však již v končícím 7. století př. n. l. jistě měli díky svým plavbám po celém Středomoří větší zeměpisné znalosti a širší rozhled, který překonával dosavadní egyptský pohled na uspořádání světa. Neko potom mohl mít zájem nejen na obchodní, ale právě na poznávací námořní výpravě, jíž Féničané byli nepochybně nakloněni, a navíc k ní měli potřebné technické prostředky.

Ačkoli se dosud nenašly zbytky fénických nákladních nebo válečných lodí a je známo jen několik jejich vyobrazení (především na reliéfech v Sinacheribově paláci v jeho sídelním městě Ninive z doby okolo roku 700 př. n. l.), víme, že byly konstrukčně dokonalé a velice rychlé (viz obrázek 3). Samotní Féničané jsou považováni za národ schopných obchodníků a zdatných mořeplavců, kteří podnikali dlouhé plavby do západního středomoří, aniž se museli držet pobřeží. Také jejich navigace byla naprosto spolehlivá a dokázali udržet kurz svých lodí i v noci, kdy se orientovali podle „fénické hvězdy“ Polárky. Při obeplouvání afrického kontinentu tedy nemuseli mít Féničané žádné vážnější mořeplavecké potíže. Na cestu kolem Afriky se vydali zkušení féničtí mořeplavci z Rudého moře, čímž měli příznivější podmínky v tom smyslu, že je mořské proudy (zvláště Mosambický a Benguelský) a větry rychle unášely Indickým oceánem k jihu a od mysu Dobré naděje na sever do Guinejského zálivu.

Důležitý je postřeh, kterému Hérodotos nevěřil, že při cestě měli mořeplavci slunce po pravé straně. Právě tento správný údaj o severní poloze slunce na jižní polokouli, který zmátl Hérodota a mnohé svedl k pochybám, dodává celé události značnou věrohodnost.

Pokud jde o dobu celé plavby, měla trvat tři roky. I to je dosti reálný časový údaj. Při délce plavby 13 500 námořních mil (1 námořní míle = 1182 metrů) vzal britský egyptolog A. B. Lloyd v úvahu průměrnou hodinovou rychlost fénických lodí (5 námořních uzlů) a došel k závěru, že denně mohli urazit 50 námořních mil. Čistá plavba by si tedy při tomto výkonu vyžádala 270 dnů. Zbytek doby musel být vyhrazen na nepříznivé počasí, nezbytný odpočinek, nenadálé události a zdržení a samozřejmě také na zmíněné neobvyklé obstarávání zásob, kdy Féničané zakotvili u břehu, sami zaseli obilí a teprve po sklizni pokračovali dále.

Již jsme zmínili, že k tomuto obeplutí neexistují žádná další písemná, ikonografická ani archeologická svědectví. V bruselském Královském muzeu umění a dějin se sice nacházejí dva skaraby s hieroglyfickými nápisy vztahujícími se k obeplutí Afriky, jde však o podvrhy. Právě tak egyptské texty, které se „vynořily“ ve Francii, jsou novodobá falza. Rovněž nové nálezy zbytků údajných fénických lodí u Kapského Města se nepotvrdily.

Lze říci, že fénické obeplutí Afriky inspirované egyptským králem Nekonem II. se kolem roku 606 př. n. l. mohlo uskutečnit. Féničané k tomu rozhodně měli technické možnosti a veškeré předpoklady. Hérodotovými informátory byli asi také právě oni, když u nich pobýval v Týru (dnešním Súru, asi 75 km jižně od Bejrútu). Nic na tom nemusí měnit ani absence jiných (nedochovaných) dokladů, ani skutečnost, že se další podobné plavby zřejmě ještě dlouho neuskutečňovaly. Jen Hérodotos zmiňuje (IV, 43) neúspěšný Sataspův pokus obeplout Afriku o více než sto let později, a to obráceným směrem od západu – pokus, který ho ostatně stál život, když ho perský král Xerxés (485–465 př. n. l.) dal následně narazit na kůl. V té době se také Féničané z Kartága po zničení Tartéssu kolem roku 500 př. n. l. plavili na jih pouze podél západního pobřeží Afriky.

Pokud jde o krále Nekona, pak ještě stojí za zmínku, že rovněž zamýšlel vybudovat průplav spojující Středozemní moře s Rudým. K uskutečnění tohoto odvážného projektu mu však nestačily prostředky, síly ani čas. A tak na prokopání Suezského průplavu bylo potřeba počkat ještě dalších téměř 2500 let, kdy se uskutečnilo (1859–1869) Lessepsovo pozoruhodné stavební vodní dílo.

Soubory

článek ve formátu pdf: 200611_V683-685.pdf (216 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky