Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Proti klíšťatům i nevzdělancům

Publikováno: Vesmír 93, 194, 2014/4
Rubrika: Rozhovory

Když komunisté zestátnili Grubhofferům rodinný hostinec, syna Libora to vysvobodilo od údělu být hostinským. Mohl tak vystudovat vysněnou přírodovědu. Nedostatek bytů v Praze jej odvál do Českých Budějovic a do tehdy poněkud zatuchlého Parazitologického ústavu. Listopad 1989 jej vynesl do čela revolučního dění a později i ústavu. Stál u vzniku Jihočeské univerzity, dnes je jejím rektorem. Libor Grubhoffer v rozhovoru pro Vesmír objasňuje okolnosti událostí minulých, ale také současných: boj s klíštěcími parazity i za akademické svobody.

Jak se vlastně chlapec ze Žďárských vrchů dostal do Českých Budějovic?

Vděčím za to dědečkovi, ale paradoxně také komunistům. Narodil jsem se jako hospodský synek. Můj dědeček byl ze dvanácti dětí a čekal jej osud všech Grubhofferů od 18. století – stát se hostinským nebo obchodníkem. Marně toužil po učitelském povolání… ale mne velmi ovlivnil svým krásným vztahem k přírodě. V padesátých letech byl rodinný hostinec zestátněn. Naši rodinu nejdřív vyhnali, po dvou letech jsme se sice směli vrátit, ale ne do svého. Když jsem se narodil já, už nám tedy hostinec nepatřil, a mě to vlastně zachránilo.

Směl jste tak odejít na studia přírodovědy.

Tatínek mě viděl jako strojního inženýra, ale s pomocí dědečka, maminky a mého báječného učitele chemie a přírodopisu jsem se vzepřel a odešel na gymnázium. Tím se mi otevřely dveře k přírodním vědám. Toužil jsem sice původně po medicíně, ale kdo chodil někdy na náboženství, tak na našem gymnáziu na studium učitelství, práva a medicíny nemohl ani pomyslet. Takže jsem se nadchl pro „náhradní“ biochemii a vystudoval přírodovědeckou fakultu v Praze.

Rodinný původ vás ale dostihl i tam.

Kvůli kádrovému posudku jsem nemohl zůstat na fakultě, ač jsem si to moc přál. Měl jsem problémy s uplatněním, útočiště jsem našel na chvíli v Pardubicích, ve Výzkumném ústavu organických syntéz. Potkal jsem tu spoustu chytrých chemiků, ale bylo jasné, že s mým politickým smýšlením nemám šanci na jakýkoli růst. Vrátil jsem se do Prahy a ucházel se o místo vědeckého aspiranta ve Výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii. Nalákali mne na virologickou legendu, docenta Dimitrije Slonima. Skutečně jsem nastoupil do jeho laboratoře a zkoumal virus příušnic. Nicméně rýsující se možnost sehnat bydlení pro mou rodinu selhala, takže jsem po určitém váhání kontaktoval personální oddělení rodícího se jihočeského biologického centra, kde nabízeli zaměstnání s bytem. Dokonce vyhověli mé podmínce, že chci nadále pracovat na virech – a tak jsem nastoupil do virologického oddělení v Parazitologickém ústavu a zaměřil se na studium viru klíšťové encefalitidy. Do Budějovic jsem se přestěhoval v roce 1986, za chvíli to bude třicet let.

Biologické ústavy byly na „mrtvý“ jih Čech přestěhovány násilím a příkazem strany a vlády. Jaká tam vládla atmosféra?

Většina renomovaných odborníků z Prahy odmítla odejít. V době dožívajícího socialismu tam až na výjimky nikdo neusiloval o mezinárodní prestiž, orientace byla jasná a jediná: na východ. Bylo to vlastně takové přežívání. My mladí jsme z toho vůbec nebyli nadšeni. Poměry už v něčem byly volnější, takže jsme mohli alespoň korespondovat s kolegy ze zahraničí, věděli jsme, na čem pracují a jaké mají možnosti. A říkali jsme si, že totéž jako oni bychom také chtěli a uměli dělat, ale jak, když jen na objednané chemikálie čekáme rok. Prostě typické problémy pro socialistickou vědu.

Naštěstí trvaly už jen tři roky. Počítám, že jste hned v roce 1990 vyrazil do dříve zapovězeného světa.

Snad ještě v listopadových dnech mě oslovil pan doktor Sehnal. S tím, že bych měl odjet co nejdřív ven a že napíše dopis Johnu Law na Arizonskou univerzitu v Tucsonu a zeptá se, zda by pro mě neměl místo. Vrátila se odpověď psaná na stroji, plná sympatií k naší zemi a s pozváním pracovat v jeho laboratoři. Tam jsem se poprvé seznamoval se slovy jako grant nebo postdok, s tím, jak funguje západní věda.

Neměl jste pokušení, vzhledem ke stavu české vědy, se ve Státech uchytit natrvalo?

Arizona se mi stala druhým domovem a mám zde dodnes řadu přátel. Není dne, abych na ně nepomyslel, ale vždy jsem měl jasno, že je to dočasný pobyt a že se vrátím domů. Jednak jsem do té doby žil jaksi smířen s tím, že se nikdy nepodívám ven, proto jsem se jazyky učil spíše pro pasivní užívání, a ani jsem nebyl ten správný „cestovací“ typ. Hlavně jsem ale listopadovou revoluci i polistopadové dění prožíval velmi intenzivně, byl jsem v jádru dění – popravdě řečeno tím žiji dodnes, pořád si uvědomuji, jaký dar z nebes naše generace dostala.

Slibuji, budu kandidovat

Listopad vás vynesl do pozic, na které byste dřív nemohl ani pomyslet.

Jak jsem zmínil, respektovaní starší kolegové, až na výjimky, do Budějovic nepřešli, takže ústavy byly poznamenány generačním propadem. V roce 1989 mi bylo 32 let a všichni kolem byli buď o dost starší, nebo o dost mladší. Byl jsem aktivní, zapojil se do úžasného procesu, který se ve společnosti i v Akademii věd odehrával, takže ano, listopadová vlna mě spontánně vynesla nahoru. Prvním ředitelem Parazitologického ústavu jsme v roce 1990 zvolili Jiřího Loma, já byl jeho pravá ruka, vědecký tajemník. Už tehdy jsem mu musel slíbit dvě věci – že vyjedu do zahraničí a že se nebudu zpěčovat, až mu skončí čtyřleté období a budu kandidovat na ředitele. Bral jsem to jako svoji zodpovědnost. Ústav jsem převzal před dvaceti lety na jaře 1994.

Asi toho bylo hodně, co jste musel měnit.

Po rozdělení Československa a vzniku Akademie věd ČR se ústavy razantně redukovaly. My jsme tehdy shodou okolností nikoho vyhazovat nemuseli. Řada lidí například restituovala a začala se o znovunabyté majetky starat, tu o pilu, tam o lihovar, zkusili si podnikat a postavit se na vlastní nohy. O něco málo později začaly pronikat na český trh farmaceutické firmy a zasadily nám citelnou ránu. Zvlášť Parazitologický ústav byl v hledáčku jejich headhunterů. Z generace mladších, ale dobře nastartovaných kolegyň a kolegů jsme tehdy ztratili devatenáct lidí, z nichž tak deset postrádáme dodnes. Povinné snižování stavů v akademických ústavech, stanovené na šedesát procent, jsme rázem přeplnili na pětačtyřicet procent. Každé ráno jsem se bál, kdo další z mladých kolegů a kamarádů zaťuká na dveře, bude mít smutné oči… Většinou se vymlouvali na manželky, ale já jim to neměl za zlé a odpovídal, že to respektuji, a když změní názor, ať se vrátí.

Hned v roce 1991 se také k budějovickým biologickým ústavům přidala i nová biologická fakulta na nové Jihočeské univerzitě. Kdo inicioval její vznik?

Listopadové události mě dostaly do společnosti úžasných osobností, padesátníků, šedesátníků, velmi zkušených a vynikajících vědců. Pánové Pavel Blažka, později první děkan biologické fakulty, úžasný Milan Straškraba, který dělal revoluci v ČSAV a byl prvním prorektorem Jihočeské univerzity, Zdeněk Brandl, druhý děkan biologické fakulty, František Sehnal, Jan Květ nebo Ivan Šetlík. Právě v této skupině se rychle zrodila myšlenka univerzity a biologické fakulty. Jan Květ se i kvůli ní nechal zvolit za poslance České národní rady a tři roky se podílel na zákonech o rodících se vysokých školách. Vznik biologické fakulty jsme prosazovali proto, že to byla jediná cesta, jak získat novou krev do vědy. Bez studentů bychom byli v Budějovicích brzy sterilní, zasaženi ponorkovou nemocí. V té době klasické přírodovědecké fakulty v Brně nebo Praze zápasily se starými neduhy, potácely se v personálních i technických problémech, ta naše tak získala náskok – a vybudovala si brzy dobré jméno.

Vy jste se pak stal jejím třetím děkanem.

Když končil Zdeněk Brandl své první volební období, vyslal ke mně na Parazitologický ústav senátní delegaci. Dojalo mě, že podmínil svoji kandidaturu do druhého období tím, že já po něm fakultu převezmu, budu se ucházet o děkanský úřad. To jsem ovšem nemohl odmítnout. Zvolen jsem byl a fakultu převzal na jaře roku 2004.

Za vás se transformovala na přírodovědeckou. To ve vás promlouval hlas chemika?

Jako první toto přání vyslovil tehdejší rektor Václav Bůžek, já se takové změny naopak bál. Měl jsem za to, že charakter fakulty je daný biologií, vazbou na biologické ústavy, stavovskou pýchou na vysokou úroveň biologických disciplín v Budějovicích. V té době už jsme měli mezinárodní respekt a spolu s dalšími kolegy jsem se obával, že rozšířením fakulty o další obory tento respekt ztratíme, že můžeme snadno sklouznout do průměru či podprůměru. Můj předchůdce přesto vytvořil přípravný výbor pro vznik přírodovědecké fakulty. Bylo pravděpodobné, že vznikne i bez nás, a že nás později nutně pohltí, takže nezbylo, než jít do toho. Podařilo se mi přesvědčit děkanské kolegium i senát fakulty a následně tlumočil rektorovi naši ochotu se transformovat. On to s potěšením přijal. Jako přírodovědecká fakulta jsme začali fungovat 1. srpna 2007. Biologové, což je silná komunita, mi tehdy dávali najevo, že to dosti těžce skousávají. Vinu bych býval nesl na svých bedrech.

A doznalo renomé jihočeských studií biologie újmy, jak jste se obávali?

Naštěstí se naše obavy nenaplnily. Nebiologické disciplíny jsme totiž otevírali rovnou s tím, že nemáme ambici vybudovat zde silné vědecké obory, konkurovat třeba pražskému matfyzu, naopak že je postavíme na učitelských kombinacích pro střední školy. Jinými slovy, že znovu vrátíme na gymnázia a další střední školy učitele vzdělané na přírodovědeckých fakultách. Fakt je, že se nám zatím nepodařilo dosáhnout původních počtů studentů, kteří přírodovědné obory studovali na pedagogické fakultě. Dostatek studentů mají jen obory s technickým a informatickým zaměřením.

Nejdřív jste se stal děkanem, nyní rektorem. Na klíštěcí parazity vám už asi mnoho času nezbývá. Bylo pro vás těžké opustit laboratoř?

Laboratoř pořád ještě mám, ale na systematickou práci v ní čas samozřejmě hledám těžko. Běžím tam, kdykoliv můžu, s lidmi jsem v kontaktu, ale samozřejmě už je to spíš v rovině povídání si o práci, vyslechnutí, co se v laborce odehrává, jaké experimenty plánují. Pořád se aspoň snažím pomáhat, aby věci šly lépe, mohu umetat cestu, poradit. Proto se také snažím být permanentně online. Za cenu, že práce nekončí nikdy. Přijdu domů v sedm, v půl osmé, zapnu počítač, jedu dál – pochopitelně k neradosti mojí rodiny.

Jak tedy pokračuje vaše letité hledání vakcíny proti lymské borelióze?

Je to zakletá věc. Před lety jsme se malým dílem podíleli na jejím vývoji spoluprací s jednou významnou farmaceutickou společností. Dodnes není na trhu, nepodařilo se totiž potvrdit na myším modelu její ochranný účinek proti všem třem základním druhům borelií, které jsou nejčastějšími původci lymské nemoci. Příčinou problémů je značná mezidruhová i vnitrodruhová proměnlivost povrchových znaků spirochét lymské boreliózy neboli jejich záliba v přestrojování. Za všechno může umístění genů pro zmíněné povrchové znaky nejenom na chromozómu, ale též na mnoha plazmidech, kruhových či lineárních molekulách DNA. Původci lymské nemoci tak doslova klamou tělem a stávají se pro zásah imunitního systému napadeného organismu neviditelnými. Ostatně podobný únikový jev známe u infekcí virem chřipky či dalších infekčních nebo parazitických původců nákaz se segmentovaným či jinak strukturně komplikovaným genomem. Globální či univerzální vakcína, založená na společném jmenovateli povrchových znaků spirochét lymské boreliózy a provokující spolehlivou projektivní imunitu člověka, stále uniká. A ke všemu se zdá, že čím víc o tom víme, tím menší šanci vidíme.

Vzdáváte to tedy?

Ještě před pár lety jsme viděli řešení v regionálních vakcínách, ale tehdy bylo známo osm pravděpodobných původců lymské boreliózy (tři z nich jsou jistými původci), dnes jich už známe na dvě desítky. Donedávna jsme věřili, že Evropa má své druhy a Amerika své, ale dnes už víme, že tato geografická bariéra nejspíš neexistuje. V Evropě nacházíme americké druhy, v klíšťatech středoevropských jsme našli dokonce borelii považovanou za typicky asijskou. Vývojový strom možných původců boreliózy je postupně zahušťován novými druhy celého druhového komplexu. Mám radost, že zrovna my jsme přispěli objevem dvou nových druhů ve Spojených státech – Borelia carolinensis a Borelia americana. Teď se pozornost naše i kolegů v zahraničí upnula na výzkum a vývoj kandidátních protiklíštěcích vakcín na bázi vytipovaných proteinů z klíšťat samotných, zejména z jejich slinných žláz. Zajímají nás právě ty klíštěcí proteiny, které navodí účinnou imunitní reakci proti přisátému klíštěti a současně též ochranu před přenášenými patogeny – viry klišťové encefalitidy, spirochétami lymské boreliózy či původcem babesiózy. V současnosti je naše českobudějovická výzkumná skupina součástí dvou evropských konsorcií ANTIGONE a ANTIDotE, které jsou zaměřeny právě na soustředěné pátrání po kandidátních vakcínách proti klíšťatům a jimi přenášeným patogenům. Soustředěnost, s jakou společnými silami postupujeme, dává už konečně naději na úspěch.

Univerzita není firma

Listopad 1989 přišel jak dar z nebes, řekl jste. I po něm se projevujete v různých situacích a událostech posledních let jako velice angažovaný člověk.

Uvědomuji si, že většina z mých mladších kolegů a studentů jej na vlastní kůži nezažila. Osobní zkušenost se znovunabytím svobody v naší zemi z doby před čtvrt stoletím je úžasným zážitkem na celý zbytek života. Od té doby cítím potřebu být stále ve střehu a připraven hájit svobodu a demokracii proti plíživým projevům totality, ale také spravedlivost a slušnost, aby měly v naší společnosti navrch, aby dobro vítězilo. Když vidím, že se doba znovu začíná lámat, musím se ozvat. Za komunistů jsme byli už všichni smíření, že to jinak nebude a já mám hrůzu z toho, že se zase smíříme, že se odevzdáme a budeme přežívat. To přece nesmíme dopustit. Proto jsem okamžitě podpořil například protest třeboňských studentů a vystoupil na podporu jejich iniciativy.

Zvažoval jste pokaždé, zda vystoupíte v roli rektora, nebo jako soukromá osoba?

Od politiků či dalších veřejně činných osob tohle často slýcháme: Já tam byl jako soukromá osoba, to je můj názor soukromé osoby. V takovém případě se jedná o alibismus či nepochopení problému. Jsem rektor, a to celých 24 hodin denně. Takže na náměstí jsem šel s plným vědomím všech rizik. Na náměstích se při takových příležitostech řeší problémy mající charakter kategorických imperativů a ty nesnesou velkého váhání.

V poslední době musí univerzity čelit různým tlakům na své postavení. Jaká je podle vás správná míra jejich svobody?

Občas lze narazit na zpupnost akademického prostředí podloženou zákonem. Ano, svoboda univerzit může přinášet komplikace. Též přílišná akademická svoboda studentů může přinášet potíže. Možná i proto se znovu objevují snahy, aby univerzity byly přes správní radu více pod kontrolou státní správy a podnikatelských kruhů. Jsem přesvědčen, že pro intelektuální prostředí a vzdělanost v zemi je to velmi nežádoucí trend. Akademické svobody je potřeba udržet ve stávajícím rozsahu, tak odpovídají civilizovanému světu. Nesmíme dopustit, aby byly kráceny.

Rakouský filosof Konrad Liesmann ve své knize Teorie nevzdělanosti kritizuje také snahy reformovat univerzity do podoby podniků řízených manažery. Jaký je váš názor?

Vysoké školy se nemají řídit jako firma, totéž ostatně platí pro stát. Když je ale v širším vedení univerzity člověk s manažerskými schopnostmi nebo zkušenostmi, může to být velmi užitečné, to jsem se již přesvědčil. Pokud jsou v takových rukou provozní záležitosti, akademické vedení univerzity se může více soustředit na akademickou agendu, na vědu, zahraniční spolupráci, rozvoj univerzity. Nicméně člověk úzce manažersky zaměřený by neměl být tím, kdo univerzitu řídí. Dříve nebo později by došlo ke střetu s akademickými právy a svobodami.

Liesmann také žehrá na úpadek vzdělanosti, rostoucí počet průměrných a špatných studentů, propad kvality vzdělání. Vnímáte to také?

I někteří mí kolegové láteří, že studenti jsou čím dál horší, rozhodně nesdílím tento názor. Pokud tady byl léta tlak na to, aby vzrostl počet středoškoláků a pak i vysokoškoláků – před rokem 1989 studovalo na našich vysokých školách dvanáct procent středoškoláků, teď je to více než šedesát procent – pak to přece v průměrné kvalitě musí být vidět. Když akreditační komise v minulosti umožnila vznik dalších a nových vysokých škol a oborů – čemu se teď divíme? Na druhou stranu, pokud máme dnes sto lidí v ročníku, pořád jsou v něm dva vynikající a pět skvělých studentů – stejně jako před dvaceti lety. Kvalitativní propad se tedy týká šedé zóny. Obávám se, že najít řešení s ohledem k situaci na trhu práce nebude snadné.

Studenti hloupnou, doktoři se nedomluví, nevzdělanost světu vládne. Pod tímto titulkem vyšel před časem článek v Lidových novinách. Souhlasíte s touto tezí?

Nesouhlasím, že studenti hloupnou, ti jsou vesměs pořád stejní. Jak jsem řekl, je mezi nimi pořád původních dvanáct procent kvalitních, jen jsou rozpuštěni v těch šedesáti či více procentech středoškoláků na vysokých školách. Ale vždy mezi nimi najdeme oněch pět skvělých a dva vynikající. Nesmíme brát studenty jako masu, musíme umět rozlišovat. Doktoři se nedomluví? Ano, s tím souhlasím. Dopustili jsme inflaci doktorského studia, a jedním z důsledků je, že máme málo vzdělané a kvalitní nositele doktorských titulů. A nevzdělanost světu vládne? Vzdělanost je příliš naředěná v nevzdělanosti a ta má bohužel silnější lokte. Jde o to, jak budou fungovat kontrolní mechanismy, zda budeme posilovat imunitní systém společnosti proti nevzdělanosti, populismu či laciným slibům a myšlenkám. To souvisí s politickou kulturou, úrovní občanské společnosti, a ty jsou bohužel v nedobrém stavu. Nicméně nesmíme ani v tomto ohledu upadat na mysli, naopak, trpělivě pracovat na nápravě.

Působíte dojmem optimisty, vidíte tedy naději, že se politická kultura změní?

Přiznám se, že v případě naší země si musím optimismus ordinovat. Pokud se nám v příštích letech podaří správně upozadit české negativní fenomény, zčásti dané tradicemi, samou podstatou žití v historických zemích českých, v totalitě, pokud se nám podaří nastavit a udržet kurs v západoevropském směru, pak jsem optimista. Naději pro nás vidím v otevřené Evropě.

Prof. RNDr. Libor Grubhoffer, CSc., se narodil 30. dubna 1957. Pochází z Oldříše u Poličky. Vystudoval biochemii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. V letech 1994 až 2002 byl ředitelem Parazitologického ústavu Akademie věd ČR, vede zde Laboratoř molekulární ekologie vektorů a patogenů.

V roce 2001 byl jmenován profesorem v oboru molekulární a buněčná biologie a genetika se zaměřením na biochemii a molekulární biologii parazitů.

V roce 2012 se stal rektorem Jihočeské univerzity. Vyučuje zde biochemii a je garantem přeshraničního studijního programu Biological Chemistry společného s Univerzitou Johanna Keplera v rakouském Linci.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201404_194-197.pdf (318 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky