Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Prosinec ve vědě

O čem se psalo ve světě i u nás
Publikováno: Vesmír 76, 109, 1997/2
Obor: Různé
Rubrika: Mozaika

Vojenská sonda objevitelem vody na Měsíci?

Životní příběh sondy Clementine je pozoruhodným odrazem proměn naší doby. Tento přehled se již zmiňoval o malých družicích vyvíjených v USA původně pro „hvězdné války“. Zbytečný exemplář byl nakonec r. 1994 odeslán zkoumat Měsíc.

Stewart Nozette z americké Air Force Phillips Laboratory ve virginské Alexandrii oznámil novinku, která proběhla snad všemi sdělovacími prostředky: blízko jižního pólu zaznamenala Clementine nečekaný radarový odraz, který je možno objasnit tak, že se tu v jednom kráteru nachází „jezero“ zmrzlé vody.

Voda se může dostávat na Měsíc při dopadech komet a meteoritů, ovšem nevytrvá tu dlouho. Sluneční ultrafialové světlo brzy rozštěpí molekuly vody na atomy kyslíku a vodíku, jež se rychle vymaní z měsíční přitažlivosti. Astronomové věděli, že je teoreticky možné, aby se trochu vody ukrylo před ultrafialovými paprsky a zkondenzovalo v temných chladných koutech měsíčního povrchu. Dna některých kráterů se mohou ochladit až na -220 oC a v nich by se pak mohla udržovat vrstva ledu až 50 cm mocná. Což by bylo dostatečným zdrojem vody pro základnu na Měsíci. Na zjištění umělé družice Měsíce Clementine samozřejmě nelze zcela přísahat, ale americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku doufá, že v září 1997 bude možné vyslat sondu Lunar Prospector, která by definitivně zodpověděla otázku, zda na Měsíci voda je či není, byť v podobě ledu. Tato nová družice Měsíce by jej oblétávala po polární dráze a analyzovala spektrum kosmického záření odráženého od měsíčního povrchu.

Bill Feldman, šéf projektu Lunar Prospector v Los Alamos National Laboratory v Novém Mexiku, prohlásil, že jestliže je voda přítomna na zastíněném dnu kráterů poblíž měsíčních pólů, sonda to zjistí s jistotou do měsíce od svého navedení k Měsíci.

Při startu Marsu 8 chyběla černá skříňka
Ruský kosmický výzkum se stále nemůže vzpamatovat z havárie automatické meziplanetární stanice Mars 8 (Mars 96). Původně Ruská kosmická agentura slibovala, že bude o příčinách katastrofy informovat veřejnost už 5. prosince, což se bohužel nestalo. Takže se tisk obává, že se na událost, při které na dně Tichého oceánu skončilo 300 milionů dolarů, deset let práce i prestiž ruského kosmického průmyslu, nepozorovaně zapomene.

Po příčině se tedy pátrá i neoficiálně. V tomto přehledu se už psalo, že zkázu stanice zavinila závada nosné rakety Proton, a to selhání při druhém zapnutí motoru čtvrtého stupně, tzv. bloku D. Tento blok se vyrábí v závodech sdružení Eněrgija, jehož pověst se Rusové snaží usilovně chránit, aby nepřišli o zahraniční zakázky. Systémy řízení bloku vznikají v Lavočkinově výrobně-vědeckém sdružení.

Blok D2 byl ke kosmickému startu využit pouze potřetí, dvakrát vynášel v r. 1988 sondy Fobos 1 a Fobos 2. V sérii D jsou konstruovány tři modifikace – D, D1 a D2. Rakety této série byly použity od r. 1967 52krát. Bohužel jen při 36 startech blok fungoval bezvadně. 70% spolehlivost není příliš uspokojivá. Proto se od r. 1989 přestalo modifikace D používat. Ruští specialisté říkají, že využití bloku D k vypuštění tak vzácné, 6,5 tuny vážící stanice je asi takové, jako kdyby někdo „vmontoval do mercedesu motor z moskviče a pak se divil, že auto zůstane stát na odstavném pruhu dálnice“.

V závodech Eněrgija však vyrábějí i raketový blok série DM, který byl využit při 159 startech, přičemž selhal pouze 13krát. Takže jeho spolehlivost dosahuje 92 %. Na rozdíl od bloku D je možné do jeho chodu zasahovat ze Země. Má však pro dnešní ruskou kosmonautiku nepomíjitelnou nevýhodu – je o 30 % dražší. 19. února 1996 selhal sice blok DM při navádění ruské vojenské družice, při vynášení satelitů Astra 1F a Inmarsat 3 však uspěl.

Šetřilo se i na sledovací síti – z petrohradského přístavu nevyplulo vědecko-výzkumné plavidlo Kosmonaut Vladimír Pacajev, které působí jako záložní, menší řídicí centrum a je nenahraditelné v době, kdy raketa i vynášené těleso jsou mimo rádiový dosah z Evropy. A tak ve chvílích, kdy raketa letěla nad Guinejským zálivem a došlo k závadě, chybělo. Proto Rusové nevědí, co se vlastně stalo, co bylo příčinou, že se stanice nedostala na potřebnou vyšší dráhu. Uvažuje se o třech možnostech: buď nefungoval ventil přívodu okysličovadla do pumpy motoru, nebo prohořela stěna nádrže paliva, anebo selhala záklopka v palivové nádrži. A v záloze je objasnění, že funkce bloku byla narušena částečkou kosmického harampádí...

Ruští specialisté nyní velice postrádají obdobu černé skříňky, která už běžně zaznamenává průběh letu letadel. Na záznamu jednotlivých funkcí vypouštěné nosné rakety se muselo šetřit.

Samotná příprava startu probíhala za ztížených podmínek – např. dvacetkrát musely být práce přerušeny, protože Kazašsko se nemohlo dohodnout s Ruskem na potřebném zázemí, dodávce elektrického proudu. V dílnách, kde se Mars 8 konstruoval, měli lidé do spokojenosti daleko, teprve koncem listopadu dostávali srpnovou mzdu. V Lavočkinově centru si vymáhali plat tak, že blokovali provoz na leningradské dálnici.

Radioaktivita Anděla
Nespokojenost se ztrátou Marsu 8 mezi odborníky ve světě byla ještě umocněna pádem energetického zdroje stanice do oceánu. Vyslovují se obavy, že zdroj energie – radioaktivní plutonium – znečistí životní prostředí.

Chilská vláda oznámila, že trosky Marsu 8 leží na dně Tichého oceánu mezi jeho pobřežím a Velikonočním ostrovem. Vyslala do této oblasti vojenskou loď, aby získala potřebné vzorky vody. V případě nutnosti by se vláda obrátila o pomoc na mezinárodní instituce. Do těchto končin naštěstí nezajíždějí rybářská plavidla.

Jak nebezpečný může být termojaderný generátor Marsu 8, který nesl poetické jméno Anděl? Podle hlavního konstruktéra, generálního ředitele vědecko-výrobního sdružení Biapos Alexandra Pustovalova, nebezpečí nehrozí. Celkem bylo na stanici 270 g plutonia 238Pu. Tento radioizotop se svými vlastnostmi liší od plutonia 239Pu, jež se používá v atomových zbraních. Jeho poločas rozpadu je nikoli stovky let, ale méně než 90 let. Používá se např. k udržení chodu srdečních stimulátorů. V generátoru bylo plutonium v podobě tabletek oxidu plutoničitého slisovaných za teploty 1 200 oC, a proto nerozpustných ve vodě.

Ochranný obal byl zkonstruován z moderních kompozitních materiálů, které byly schopny při simulovaném výbuchu na startovací rampě odolat žáru 3 000 oC, tedy teplotě vyšší, než na kterou se ohřeje umělé kosmické těleso při pádu k Zemi v hustých vrstvách atmosféry. Kapsule s plutoniem vzdorovala i tehdy, když byla vystřelena z děla na žulovou stěnu. Nerozdrtil ji ani tlak sta megapascalů (tisíce atmosfér), tedy tlak vyšší, než je na dně oceánu, kde nyní plutoniové tabletky leží. Ani mořská voda nemá prý narušit obal dříve než za 90 let, kdy se úroveň radiace výrazně sníží.

Ruští experti tvrdí, že i kdyby všechny zábrany selhaly, zamoření plutoniem by pak mělo být několikasetkrát nižší, než požadují mezinárodní normy. 40 kg plutonia 238Pu si měli v Rusku objednat pro svá kosmická tělesa Američané.

Kosmonautika vděčná za peníze i z lunaparků
Že vědci touží po tom, aby dostali na Měsíc další vědecké aparatury, které by umožnily průzkum přímo na povrchu našeho nejbližšího kosmického souseda, je pochopitelné. Tužeb je však stále víc než peněz.

A tak se věda zasnoubí se zábavním průmyslem. Konsorcium Lunar Rover Initiative si chce v r. 2000 zakoupit start ruské nosné rakety Proton, aby dopravila na Měsíc robota schopného se pohybovat v měsíčním terénu na základě pokynů laiků ze Země. To, co robot bude vidět a pociťovat, se bude přenášet do televizí, na Internet a do zábavních parků, kde si bude moci veřejnost vyzkoušet sama své dovednosti při řízení vozítka po Měsíci.

Peníze z televize, Internetu a „lunaparků“ mají uhradit 65 % z 250 milionů dolarů, které by vyslání měsíčního vozidla stálo. Zbytek by měl být získán od sponzorů a vědeckých institucí. Část nákladu na robot by totiž byly skutečné vědecké přístroje – cena dopravy jednoho kilogramu vědeckého vybavení na Měsíc by přišla na 17 000 dolarů.

Robot se připravuje v Ústavu robotiky univerzity Carnegie Mellon v Pittsburghu. Musí být schopen urazit na Měsíci nejméně 1 000 km, a především vydržet laické zacházení. Prototyp nazvaný Nomad má být vyzkoušen v chilské poušti v létě 1997 a měl by urazit experimentálně 200 km.

Evropsko-americké soutěžení o antiatomy
Spojené státy se snaží získat opět body ve světovém soupeření o vytváření antihmoty. Věda přijala s uznáním nedávné vytvoření prvních devíti atomů antivodíku v ženevském CERN. Fyzici Fermiho laboratoře u Chicaga oznámili, že v listopadu 1996 se jim podařilo stvořit sedm atomů antivodíku. Proud vodíkového plynu se střetával s paprskem antiprotonů. Při srážce se vytvářejí páry elektron-pozitron a pozitron se pak může spojit s antiprotonem na antivodík.

Glenn Blanford pracující nyní ve Fermiho laboratoři prohlásil, že záhy by tu chtěli vytvořit až několik set antiatomů.

Gen hudebního sluchu?
Vědci z Kalifornské univerzity v San Francisku se snaží nalézt gen či geny, které lidem umožňují přesně rozpoznávat výšku tónu.

Výzkumem 500 hudebníků došli k závěru, že se tu příroda musí nutně spojovat s výukou. Časná hudební výuka má obrovskou roli: hudebníci, u nichž se začalo s výukou ještě před šestým rokem věku, určují výšku tónu výrazně lépe než ti, kteří se začali hudebně vzdělávat až v devíti letech. Naproti tomu význam dědičnosti dokazuje zjištění, že lidé s absolutním sluchem mají v příbuzenstvu někoho s touto schopností v plné polovině případů, kdežto ti, kteří absolutní sluch nemají, mají nějakého příbuzného s absolutním sluchem jen v 5 % případů.

Výzkumníci byli také překvapeni někdy až neuvěřitelnými představami hudebníků ve vnímání tónů. Mnozí z nich „vidí“ tóny nebo je „cítí“ jako vůni či chuť. A tak se nyní získávají vzorky DNA hudebníků s absolutním hudebním sluchem i příslušníků jejich rodin, aby mohlo nastat pátrání po  genech, které jsou za tuto mimořádnou schopnost odpovědny a dědí se v hudebně nadaných rodinách.

Čínský zlatý důl genů
Značné rozpaky vyvolal francouzský projekt výzkumu genů v Číně. Pařížská společnost Genset získala právo zkoumat geny obyvatelstva celé Číny, což představuje 1 200 000 lidí. Na základě smlouvy s Čínskou akademií lékařských věd má přístup do jejích 25 výzkumných pracovišť i do veškerých čínských nemocnic.

Genset ve spolupráci s dalšími institucemi, např. obchodní společností Tang Frere International, vypraví do Číny dvacet výzkumných pracovníků, kteří budou shromažďovat vzorky DNA obyvatelstva a ověřovat, zda jsou nemoci, kterými trpí, správně diagnostikovány. Vzorky budou analyzovány v sekvenátorech v Paříži. Konečným cílem je vyvíjet nové diagnostické testy nemocí a pochopitelně i nové léky.

Čína představuje zlatý důl genetické informace. Venkovské obyvatelstvo zůstává i v tomto století poměrně stabilní, nestěhovalo se a tak každá oblast má svou vlastní „směs“ genů. To usnadňuje stopovat dědičné nemoci a odhalovat jejich příčiny – poškození genů. Obyvatelé čínské vesnice se podobají velké rodině. Takovouto situaci na Západě už nenacházíme. Navíc se choroby Číňanů do určité míry liší od nemocí na Západě a tak se tu nabízí i možnost studovat nové nemoci. Např. rakovina jícnu je v této zemi mnohem hojnější než v USA nebo v západní Evropě.

Firma Genset a čínská Akademie lékařských věd nyní zevrubněji zpracovávají podepsanou smlouvu. Obě strany jsou přesvědčeny, že toto studium genů pomůže Číně zlepšit zdravotní péči v 21. století a že vzhledem k rozsáhlosti souboru genů prospěje medicíně celého světa.

Jenže lékaři mimo Čínu by rádi měli jistotu, že výsledky výzkumů genů nebudou čínskou vládou využity v její současné drastické eugenické politice, která vyvolává ve světě odpor a znepokojení. Proto Genset chce záruku, že získaná informace o dědičné zátěži nebude moci být zneužita proti dotyčnému jedinci. Zákon přijatý v Číně r. 1995 zní evropské civilizaci velice nehumánně – vyžaduje, aby se lidé, kteří chtějí uzavřít sňatek, podrobili genetické prohlídce, zda nejsou jejich děti ohroženy nějakou dědičnou nemocí. Jestliže vznikne podezření na takovou možnost, manželství může být povoleno jedině, když se dvojice podrobí sterilizaci nebo se rozhodne pro dlouhodobou antikoncepci.

Někteří vědci ve světě proto chtějí bojkotovat mezinárodní genetický kongres r. 1998 v Pekingu. Britská genetická společnost chce opustit Mezinárodní genetickou federaci, která kongres v Číně organizuje.

Čas starších lidí je vzácnější
Jak přicházíme do let – a zjišťujeme to všichni – utíká nám čas daleko rychleji. Rok v dětství od prázdnin do prázdnin byl nezměrně dlouhý, nyní se nám přímo mihne životem. Psycholog Peter Mangan z Clinch Valley College ve virginském Wise dokazuje, že jde o jev zcela reálný: mladí a staří vnímají čas odlišně. Vypovídá o tom pokus, kterého se účastnilo 25 mladých lidí ve věku 19 – 24 let a 15 lidí starých 60 až 80 let. Jejich úkolem byla vlastně skautská hra, která byla často na programu junáckých schůzek v mém dětství. Měli jsme bez hodinek odhadnout přesně čas – minutu, dvě...

Při americkém experimentu měly pokusné osoby na základě počítání jedna, dvě, tři... určit tři minuty. Skupina mladých dospělých dokázala určit čas téměř přesně, v průměru se zmýlila o pouhé tři vteřiny. Kdežto když starší dospělí řekli: Teď jsou tři minuty, uplynuly ve skutečnosti už 3 minuty a 40 vteřin. Výsledky nebyly ovlivněny ani vzděláním (starší lidé byli univerzitními učiteli), ani únavou.

Vnitřní hodiny mozku, které se odlišují od „hodin“ určujících denní cyklus naší aktivity, tedy běží skutečně mnohem pomaleji. Proto se nám ve vyšším věku život přímo řítí... Je to projev toho, že klesá aktivita mozkových buněk, které produkují dopamin, „posla“ hrajícícho významnou roli v našich vnitřních hodinách?

Evropa o homeopatii
Homeopatie lidem nedá spát – nejen u nás. V době, kdy uplynulo 200 let od narození jejího otce Samuela Hahnemanna, byla zveřejněna mezinárodní zpráva pokoušející se hodnotit tento kontroverzní léčebný postup.

Ve snaze uvést do souladu různé legislativní úpravy homeopatické léčby v různých evropských státech rozhodl Evropský parlament uvolnit jeden milion ECU na zřízení týmu 16 odborníků různé orientace. Práce se účastnili homeopatové pracující ve výzkumu, odborníci na klinický a farmakologický výzkum, statistici i epidemiologové.

Týmu předsedal německý profesor veřejného zdravotnictví Georges Fülgraff. Svěřil se, že prý jednání probíhala v elektrizující atmosféře: „Občas jsem si připadal jako krotitel v kleci plné lvů.“ Jeho schopnosti moderátora jsou však zcela výjimečné, a nakonec se všichni na zprávě zveřejněné po ročním úsilí v srpnu 1996 shodli.

Našly se i peníze pro příštích pět let, kdy by se ustavila další evropská skupina odborníků, kteří by posoudili účinnost homeopatie při léčbě aspoň některých konkrétních nemocí.

Tabákový průmysl zná cenu reklamy
Na propagaci kouření se dávají nepředstavitelně vysoké sumy peněz. Např. v USA tabákový průmysl věnuje na inzerci ročně 6 miliard dolarů. Ukazuje se, že tento propagační tlak má u mladých lidí bohužel úspěch. A to přesto, že třetina až polovina kuřáků umírá na různé druhy rakoviny a srdeční choroby.

Americký výzkum dokazuje, že reklama na cigarety stěží přesvědčí dospělé nekuřáky, aby kouřili. 90 % nových kuřáků v Americe jsou proto mladí lidé, kteří ještě nedosáhli 18 let. I nám se zdálo, že v Americe je mezi mladými moderní nekouřit. Ještě před pěti lety kouřilo jen 25 % bílých chlapců a děvčat. Nyní podle průzkumu Michiganské univerzity a Centra pro kontrolu nemocí jich už zase kouří víc – a to 42 %. Přitom ve veřejnosti dál setrvává přesvědčení, že boj s kouřením je ve vyspělých státech vyhrán: dospělí se tohoto zlozvyku zbavují a z pracovišť už kouření zcela zmizelo.

Situace je však složitější. Např. Norsko zakázalo před 22 lety reklamu tabákových výrobků a jejich prodej zprvu skutečně klesl. Později však začal opět vzrůstat.

Nový zákon proti kouření chystá nyní Kanada, omezuje reklamu a prodej tabákových výrobků. Mladí lidé si je budou moci kupovat až po předložení důkazu, že jsou plnoletí. Zakázány budou automaty na prodej cigaret i zásilkový prodej. Má se uzákonit i povinná přesvědčovací akce, která by ukázala, kolik škodlivých látek ohrožuje lidské zdraví.

Naši předci používali nástroje už před 2,3 milionu let
Kamenné nástroje nalezené nyní v Etiopii spolu se zbytky čelisti tvora Homo posunují dobu, kdy si předchůdci člověka vyráběli nástroje, o půl milionu let do minulosti.

Dospěli k tomu američtí badatelé na základě nálezu na ploše pouhých 2 m2. U čelisti se našlo na 20 kamenných nástrojů. Jde většinou o valouny opracované tak, aby je bylo možno uchopit do dlaně a používat jako sekáč. Na místě se našly i odštěpky vzniklé při výrobě. Je prý možno prokázat, že kameny byly upravovány přímo na tomto místě a nepřivalil je sem např. říční proud. Dva odštěpky se dají k sobě přiložit.

Paleoantropolog William Kimbel z Ústavu pro studium lidského původu v Berkeley nález oznámil r. 1994. Vědci tehdy zprvu odhalili dva kousky čelisti, které k době přiléhaly. Zatím nedošlo ke shodě, zda šlo o bytost Homo habilis nebo Homo rudolfensis.

Nález se kvalitně zachoval díky tomu, že místo bylo pohřbeno pod vrstvou sopečného popela.

Podvodníci ve vědě nevymírají
Amitov Hajira, mladý blízký spolupracovník známého ředitele Národního centra pro lidský genom Spojených států Francise Collinse, měl před sebou slibnou kariéru. Nyní se přiznal, že v posledních dvou letech falšoval výsledky svých prací týkajících se leukemie. Šest článků, na kterých je podepsán nejen spolu s Collinsem, ale i s řadou dalších badatelů, publikovaných v prestižních časopisech jako Genomics a Proceedings of the National Academy of Science, musí být částečně nebo zcela odvoláno.

Jak na sebe křičíme
Nevím, jaké trpké zkušenosti v osobním životě má holandský psycholog Ad Vingerhoets, že se svými kolegy začal zkoumat, jak se ve světě křičí, tedy na někoho křičí... Rozsáhlým dotazováním ve 30 zemích světa došli k závěru, který nám – kdoví – pomůže třeba i v naší rodině.

Na světě na sebe lidé křičí (řvou) nejraději doma a to večer. Naši bližní jsou „seřváváni“ nejvíce v Turecku, Chile a USA. Nejméně křičí muži v Bulharsku, Peru a ve Španělsku (což možná bourá vžitou představu o temperamentu Španělů). Všeobecně se dá říci, že častěji křičí na někoho ženy (2,7krát týdně), zatímco mužům stačí zakřičet jednou týdně (1,06krát). Tak se mi zdá, nejsou to nějak zidealizovaná čísla?

Diskuse

Žádné příspěvky