Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Prof. Vladimír Šmilauer

K nedožitým 100. narozeninám bohemisty, zakladatele české onomastiky a pozoruhodného pedagoga
Publikováno: Vesmír 74, 564, 1995/10
Obor: Biografie

Veřejnost pravděpodobně zná Šmilauerovu Novočeskou skladbu, Novočeské tvoření slov či Nauku o českém jazyku, méně však ví o jeho činnosti v onomastice, tj. nauce o vlastních jménech, zejména pak o přímém sběru a třídění pomístních jmen, k němuž pan profesor významnou měrou přispěl (viz Vesmír 70, 443, 1991/8). Jména polí, kopců, osamělých skal ad. byla podchycena již v tereziánském a josefském katastru, v indikačních skicách a v parcelních protokolech některých obcí, avšak od těch dob se mnohé změnilo. Po r. 1948 se polnosti dostaly většinou do rukou podivných “hospodářů″, meze byly – jak známo – rozorány a potřeba uchovat stará jména vymizela (o toponymickém zbídačení krajiny viz též Vesmír 70, 339, 1991/7). Ještě v 70. letech nebyl soupis pomístních jmen na území České republiky kompletní, a proto pan profesor zadával svým diplomantům stále totéž téma: Pomístní jména v katastru mé rodné obce. Těžištěm (přesněji řečeno největším přínosem) práce byl přímý sběr, který spočíval v chození od chalupy k chalupě a ve vyhledávání pamětníků, zejména někdejších soukromých zemědělců. Mnohdy měl student v seznamu informátorů řadu křížků – než práci odevzdal, pamětníci zemřeli. Tímto způsobem byla pomístní jména zaznamenávána “za pět minut dvanáct″.

Pan profesor dbal na dvě věci: aby studentům nabídl dostatek konzultačních hodin a aby je nijak nezatížil finančně. Po osmdesátce býval větší část roku ve Všenorech, kde měl dům se zahradou, a konzultace tam poskytoval v kteroukoli denní dobu. Napadlo ho, že by studenti ušetřili jízdné a zároveň udělali něco pro své zdraví, kdyby za ním jezdili na kole. Od té doby se nikdo neodvážil přiznat, že přijel vlakem. Kolo bylo možno vzít do pantografu jako spoluzavadlo a těch pár metrů od nádraží už každý nějak překodrcal.

Se svými žáky jednal pan profesor vždy vlídně a zdvořile, všechny oslovoval: pane kolego, paní kolegyně. Občas někoho vyhodil od zkoušky, a potom mu nabídl kávu a přátelsky si s ním popovídal. Tradovala se historka o ″věčné studentce″, která po několikerém neúspěchu u pana profesora bědovala, že je z mnoha dětí a rodiče jí nemohou hradit další cestu do Prahy. Zkoušku prý jí stejně neuznal, zato jí taktním způsobem vnutil 200 Kčs (tenkrát se za stovku dalo dojet až do Košic).

Byl to zgruntu nevinný, bezelstný člověk. V poměru k obrovské slovní zásobě, jíž disponoval, projevoval pozoruhodnou neznalost drsnějších výrazů. Vůbec si toho nebyl vědom a kdykoli zaslechl neznámé slovo, důvěřivě se ptal po jeho významu: “Paní kolegyně, prosím vás, mohla byste mi vysvětlit, co to je metoda žaves?″ “Žádné velké .....ehm, pane profesore.″ Povzbudivě se usmál, udělal si z dlaně kornoutek za uchem a naklonil se blíž. Tomu třetímu slovu prostě nerozuměl.

Pana profesora charakterizuje i jeho bezprostřední způsob jednání s dětmi. Stalo se, že diplomantka k němu šla na konzultaci a své dítě nechala na chodbě. Jakmile vešla dovnitř, začalo vřískat. Pan profesor vyběhl ven, v obleku padl na všechny čtyři a rozštěkal se, aniž při tom jakkoli utrpěla jeho důstojnost. Smíchy hýkající stvoření pak odnesl do své pracovny.

Měl několik zvláštností. Např. neuměl psát na stroji, ale přesto si všechno psal sám. Čárky a háčky někde přebývaly, jinde chyběly, uprostřed slov zely mezery, jiná se slévala dohromady, papír býval pomuchlán. A přece měl pan profesor ve svých písemnostech úžasný pořádek. Psal na kartičky rozřezané tak, aby se daly skladovat v krabicích od bot. Krabice měl vzorně popsané a roztříděné. Používal desetinné třídění, a chtěl-li něco najít, šel najisto. Papírky byly všelijaké, od průsvitných průklepových až po karton. Krabic bylo nepředstavitelně mnoho...

K zvláštnostem patřila i jeho gesta. Zmíním se jen o jednom: když přemýšlel nebo byl v rozpacích, dával si levou ruku zezadu na hlavu tak, že mu dlaň zakrývala holou lebku a prsty tvořily na čele jakousi ofinku.

Mimo jiné se vyznal v přírodních vědách, zejména v těch, které lze využít v toponomastice. Lákala ho geologie, studoval morfologické profily a hledal souvislosti mezi podložím a pomístním jménem. Např. jmenuje-li se nějaké políčko Na bukovým, lze očekávat, že tam buky kdysi rostly – a zjistí-li se v těch místech pod povrchem čedičová žíla, hned je o důvod víc pro nejprostší možný výklad jména. Buky samozřejmě rostou leckde, ale čedič mají v oblibě. Často je v krajině vidět bukový ostrůvek právě na výchozu čediče, viz např. Bukovec v Jizerských horách nebo Čertovu zeď v kraji Karoliny Světlé. Pan profesor brojil proti krkolomným a málo pravděpodobným etymologiím, studenty nabádal k střízlivému úsudku a učil je rozlišovat lidovou etymologii od skutečné, zdaleka ne tak poetické. Pole Na sekyře se zpravidla nejmenuje podle zapomenuté sekery původního majitele, ani podle sekernické bitvy o dívku, ale docela obyčejně: podle tvaru připomínajícího sekeru. Ve výkladech pana profesora bylo vše prosté, přirozené. Nevyslovoval domněnky, svá tvrzení podpíral množstvím dokladů. Jako jednu z významných úloh toponomastiky stanovil zachytit charakteristické rysy slovotvorné soustavy. Trpělivým dlouhodobým zkoumáním zjistil, že tvoření zeměpisných jmen není zcela shodné s tvořením jmen obecných, přípony nemají týž význam.

Narodil se před sto lety. Význam uchování pomístních jmen a osvětlení jejich původu si možná plně uvědomí až generace následující. Samotné třídění dnes počítač stihne rychleji – není těžké představit si pana profesora stoletého, zahloubaného v nevyužité možnosti databází. Ve vzpomínce ale vše překrývají stohy kartotéčních lístků ve spoustě krabic od bot a mrzí mne, že už se pana profesora nikdy nezeptám, zda všechny ty boty skutečně nosil. Vždycky mi to vrtalo hlavou.

Prof. PhDr. Vl. Šmilauer, DrSc., se narodil 5. 12. 1895 v Plzni. Vystudoval češtinu a němčinu na Filozofické fakultě UK v Praze, působil na několika místech jako středoškolský profesor, ještě před 2. světovou válkou (1938) se stal profesorem UK a r. 1945 se tam vrátil. Působil pak na Filozofické fakultě až do pozdního věku. Zemřel v Praze 13. 10. 1983, ve věku 88 let.

Dílo: Novočeská skladba (1947), Novočeské tvoření slov (1971), Nauka o českém jazyku (1972), Osídlení Čech ve světle místních jmen (1960), Úvod do toponomastiky (1963), Dodatky k Profousovým Místním jménům v Čechách (1960); různá skripta pro bohemisty, např. Učebnice větného rozboru; jedním z redaktorů Příručního slovníku jazyka českého aj.; činnost v Kruhu přátel českého jazyka; četné příspěvky v časopisu Naše řeč a ve Zpravodaji Místopisné komise ČSAV (v něm r. 1960 v č. 1 publikován rovněž Šmilauerův významový třídič pomístních jmen – viz Vesmír 70, 444, 1991/8). Redaktor nebo člen redakčních rad časopisů: Pravopisný poradce, Český časopis filologický.

Diskuse

Žádné příspěvky