Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Přítel mloků

Publikováno: Vesmír 81, 471, 2002/8
Rubrika: Eseje

Jedna z největších biologických afér 20. století vůbec je spojena se jménem vídeňského biologa Paula Kammerera (1880–1926). Výstřel, jímž na hoře Schneeberg ukončil svůj život, byl tečkou za dramatem, které, jak ještě uvidíme, přitahovalo jako předloha k faktografickému i volnějšímu zpracování. Kammerer pocházel z bohaté vídeňské rodiny a svůj život dělil mezi tři hlavní vášně: hudbu (byl absolventem konzervatoře), biologii (byl pracovníkem biologické stanice v práterském Vivariu) a ženy (ty jím byly zcela fascinovány a nejednu vídeňskou dámu hnalo citové poblouznění tak daleko, že pro Kammerera dobrovolně odchytila čolka či užovku, počin to okolo přelomu století nevídaný). Kammerer dávno před Jungem, v roce 1919, upozornil v samostatné knize na synchronicity, v jeho pojmenování „zákon sérií“, známý fenomén hromadění podobných či společné interpretace si žádajících jevů v čase či prostoru („události chodí v hejnech jako husy“, říkal L. Klíma).

Kammererovým zamilovaným objektem byli obojživelníci, které uměl zcela virtuózně v zajetí chovat a množit po několik generací. U řady jím chovaných druhů se to od těch dob nikomu ve srovnatelné míře nedařilo. Ve svých studiích dokazoval dědičnost získaných vlastností, tehdy v rámci neolamarckizmu všeobecně diskutovanou – rozšiřování žlutých skvrn v kresbě mloků chovaných na žlutém podkladě z generace na generaci, postupné zvětšování očí macarátů chovaných po generace na světle namísto jeskynních temnot atd. Zlatým hřebem jeho produkcí byla žabka česky zvaná ropuška vejconosná (Alytes obstetricans), úhledné zvířátko s příjemným hlasem a na žábu neobyčejným způsobem rozmnožování, které žije v západní Evropě a jeho rozšíření končí těsně u našich západních hranic. Tento druh se totiž na rozdíl od všech ostatních evropských žab nepáří ve vodě, nýbrž na souši, a sameček odnáší vajíčka k vodě až těsně před vylíhnutím pulců. Z tohoto důvodu nemá na předních nohách ani známé zrohovatělé přidržovací hrboly, které mají samci ostatních žab, aby se mohli (často po celé dny) svých mokrých a kluzkých družek přidržovat. Kammerer tvrdil, že se mu podařilo i u zmíněného výjimečného druhu vyvolat tvorbu přichycovacích hrbolů tím, že jej choval po pět generací ve vodním prostředí. Ze všech Kammererových experimentů byl tento zdaleka nejdiskutovanější a vyvolával obrovský zájem vědecké i laické veřejnosti. (Dnes bychom se právě s ním asi vyrovnali nejsnáze jako s aktivací za normálních okolností „spících“ genů či genu pro tvorbu hrbolů, které předkové zmíněné žabky jistě měli, a mnohem mysteriózněji by působilo narůstání žlutých kreseb u mloků.) Kammerer byl zatracován i oslavován a podnikl dvě triumfální přednáškové cesty po Spojených státech. Potíž byla v tom, že během první světové války vyhynuly Kammererovy pečlivě vedené chovy a na jejich obnovu neměl ani dost prostředků, ani dost času. (Opakování všech experimentů by si bylo vyžadovalo více než patnáct let a podivnou ironií osudu zůstává, že jeho pokusy nebyly zopakovány podnes).

Kammererovi zbyly jen dokladové exempláře uchované v lihu, ona žabka vposledku jen jedna jediná. Právě při jejím zkoumání (preparát předtím viděla plejáda na slovo vzatých biologů a nepojali sebemenší podezření) zjistil r. 1926 americký zoolog Nobel, že v místě zmiňovaného hrbolu je podkožní tušová injektáž. Za šest neděl na to spáchal Kammerer sebevraždu. Jeho životopisec Arthur Koestler celý případ podrobně rozebírá ve své strhující knize The case of the midwife toad (1972), aniž dochází k jednoznačnému závěru. Byl Kammerer rafinovaný hochštapler a podvodník, nebo mučedník vědy, uštvaný nevybíravými útoky svých odpůrců (patřil k nim i zakladatel genetiky William Bateson)? Byla tušová injektáž podvodem od samého počátku, Kammererovou snahou „poopravit“ rozpadající se alkoholový preparát, nebo šlo o rafinovaný podraz některého z jeho asistentů či naivní počin některé z laborantek ve snaze udělat „panu profesorovi“ radost? Les otazníků kolem Kammerera houstne ještě ve chvíli, kdy si uvědomíme, že sebevraždu spáchal několik dní před plánovaným odjezdem do Moskvy, kde měl vést jedno oddělení ve známém Pavlovově fyziologickém ústavu. (Sovětská biologie, stejně jako tehdejší biologie americká, byla z větší části orientována neolamarckisticky a Kammererovi toto bohatě dotované místo sovětská akademie nabídla.)

Kammerer ještě bezprostředně před smrtí objednával, balil a připravoval k odeslání přístroje i zařízení domácnosti. Zanechal sice dopis na rozloučenou, motiv sebevraždy z něj ale patrný není (vzhledem k podivné poloze vstřelu na lebce se usuzovalo i na vraždu). Kammerer ani jeho současníci jistě netušili, že i po zdárném přesídlení do Moskvy a utichnutí skandálu by mu stejně zbývalo jen pár let života – jako podezřelý cizinec by nepochybně padl za oběť moskevským čistkám třicátých let. Ihned po jeho smrti napsal vrchní komisař pro kulturu a osvětu Lunačarskij scénář filmu Salamandra, který byl bezprostředně poté natočen, s Lunačarského půvabnou manželkou v hlavní ženské roli. (Lunačarskij byl člověk velice vzdělaný, ale zároveň s pseudonáboženským zápalem horující pro „Nového Člověka“ – jeho známí mu říkali „svatý Anatol“.) Nevím, zda se snad film v raných padesátých letech nepromítal i u nás, ale někde v archivech se jistě uchoval – podle popisů svědků měl děj spíše paskvilný: mladý talentovaný západní vědec je znemožněn a uštván církevně-monarchistickou temnou mocenskou klikou. Z hlediska dějin vědy je celý případ nesmírně zajímavý – ať už Kammerer podvodník byl nebo nebyl, ať už něco jako dědičnost získaných vlastností je či není (z hlediska dnešní biologie je určitá potíž v tom, že „získat“ lze jen tu vlastnost, pro jejíž objevení jsou nějaké dědičné předpoklady – člověku mohou tréninkem zesílit svaly, ale ne např. vyrůst křídla). V letech 1890–1930 bylo v nejprestižnějších časopisech publikováno množství článků potvrzujících dědičnost získaných vlastností, poté se celá problematika stala něčím, co „nesmí být“, a jejich příjem byl zastaven. Celý fenomén je znepokojující tak jako tak – pokud je „dědičnost získaných vlastností“ nesmyslem a přeludem, jak to, že práce o ní prošly nejrozmanitějšími recenzními řízeními a po desetiletí sklízely chválu nejrůznějších vědeckých grémií? Kde je jistota, že něco obdobného nezažíváme na jiných úrovních opět? A pokud něco podobného existuje, proč to bylo zcela vytěsněno a zameteno pod koberec? 1)

Poznámky

1) Z připravované knihy esejů Mír s mloky

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2002_V466-472.pdf (189 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky