Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 9
Vesmír č. 9
Toto číslo vychází
1. 9. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Zářijové číslo Vesmíru
reklama

Přístavba pokladny a schodiště k Bílé věži v Hradci Králové

Publikováno: Vesmír 96, 462, 2017/7
Rubrika: Architektura

Nestává se často, aby novostavba z Hradce Králové zabodovala v prestižní architektonické soutěži. Nicméně i zázraky se občas dějí, a tak jsem neskonale rád, že Cena Klubu Za starou Prahu, kterou spolek každoročně uděluje nejzdařilejší nové stavbě v historickém prostředí, letos putovala do mého rodiště. A není divu, vždyť drobná a nenápadná přístavba pokladny s novým schodištěm do Bílé věže, majestátní renesanční zvonice, se jako jediná z šestice staveb, které se do finále probojovaly, nachází přímo v srdci historického sídla, jež díky fundaci Přemysla Otakara I. patří mezi nejstarší a zároveň nejvýznamnější královská města Čech.

Úkol, před nějž byl královéhradecký architekt Jaromír Chmelík před několika lety postaven, se na první (zběžný) pohled zdá skoro banální: rekonstruovat roku 1581 dokončenou a přes 70 metrů vysokou zvonici nesoucí mohutný renesanční zvon Augustin a vybudovat nový vstup s návštěvnickým centrem. Z druhého, detailního pohledu je ale zřejmé, že tak jednoduché to architekt – na rozdíl od zbývajících finalistů ceny – neměl. Byl totiž značně limitován jak prostorem, který mu dovoloval navrhnout jen stavbu nepatrných rozměrů, tak místem, jehož význam vedle gotického chrámu sv. Ducha umocňuje také s Bílou věží fyzicky srostlá barokní kaple sv. Klimenta. Postavena byla v letech 1713–1716 na popud královéhradeckého biskupa Jana Adama Vratislava hraběte z Mitrovic podle projektu architekta Jana Blažeje Santiniho, a to v místech, kde stávala původní „krásnoslohová“ kaple z první poloviny 14. století. Historikové z konce 19. století se mylně domnívali, že spolu s kostelem sv. Ducha ji nechala postavit královna Eliška (Alžběta) Pomořanská, která v Hradci Králové, věnném městě českých královen, žila po smrti svého chotě, císaře Karla IV. A právě její pobyt byl na přelomu 19. a 20. století považován za vůbec nejvýznamnější okamžik v dějinách města, neboť „královna […] pečovala všemožně o město […], jež obdařené četnými výsadami a svobodami, rozlohou, lidnatostí a bohatstvím, počtem kostelů, klášterů a špitálů, bylo ve XIV. století největším po Praze“, čímž se dostáváme až k Ulrichovu Hradci Králové. Modernímu městu, které na Eliščinu epochu nejen navázalo, ale také se jí náležitě inspirovalo, což nejlépe dosvědčují Gočárovy neomítané, v demokratické cihle provedené stavby z dvacátých let minulého století.

Jestli si byl této skutečnosti architekt Chmelík vědom, netuším, nicméně inspirace zdejší režnou gotikou, ale jistě i Gočárem, je tu více než zřejmá. Prohlédneme- li si parter Bílé věže postavené z kvádrů z hořického pískovce světlé barvy, který zvonici s největší pravděpodobností propůjčil jméno, nemůže nám uniknout, že boční schodiště je provedeno z jiného zdiva – cihelného. Společně s fragmentem opěrného pilíře představuje jeden z posledních autentických prvků kaple sv. Klimenta, která jako nejstarší zde viditelná vrstva logicky vybízela k multiplikaci či rovnou k citaci. Nikoli doslovné, nýbrž symbolické, jež by prostřednictvím materiálu evokovala jednu z nejvýznamnějších, avšak už dávno zaniklých vrstev minulosti, kterou se současností spojuje ryze soudobé architektonické tvarosloví. Jaromír Chmelík s ním pracuje – kromě prosklené čelní stěny, v níž se zrcadlí protější chrám svatého Ducha – především uvnitř stavby, kde se nachází pokladna a křivolaké schodiště vedoucí přes dvě nízká, ke kontemplaci jako stvořená patra do nitra Bílé věže. Puristicky čistému prostoru, kde se nacházejí jen dvě křesla, na něž se člověk může usadit a skrze skleněnou stěnu studovat stavební detaily gotického chrámu, dominuje pouze beton, černě natřená ocel a subtilní, do stropu integrovaná osvětlovací tělesa. S identickými prvky a materiály se pochopitelně setkáváme i v samotné zvonici. Tu rekonstrukce nejen zbavila necitlivých zásahů z minulého století, ale především jí navrátila onu charakteristickou světle béžovou barvu, dobře kontrastující s kovářskou černí zcela nového vnitřního schodiště. Ve věži, ze které se naskýtají fantastické výhledy na město a okolní krajinu, na jejímž horizontu lze za dobrých klimatických podmínek spatřit i Sněžku, se také nachází multimediální instalace přibližující dějiny renesanční kampanily, o niž se zasloužil primas Martin Cejp z Peclinovce. Návštěvník se tu do její minulosti může ponořit díky interaktivním animacím, umocněným jak tóny ambientně laděné hudby, tak i množstvím světelných efektů, které jejich tvůrci naplno rozehrávají v předposledním, zvonovém poschodí. Vrcholný zážitek ale představuje skleněný, bezmála čtyři metry vysoký model Bílé věže, díky němuž si každý může udělat obrázek o tom, jakým způsobem byla kampanila před několika stoletími postavena.

Na Chmelíkově realizaci, která podle verdiktu poroty „dokládá, že dnešní architektonické dílo dokáže citlivě vstoupit i do těch nejcennějších a nejmalebnějších zákoutí starých měst“, najdeme mnoho sympatického. Především její provedení tak blízké tradičnímu „zednickému stavení“, které podtrhuje užití starých cihel klasického formátu, což samozřejmě má svůj půvab a také výhody. Díky přirozené nepravidelnosti a nestejné barevnosti cihel přístavba velmi dobře splývá s nejbližším okolím a jeho architekturou, přesto i málo školené oko pozná, že jde o novostavbu. O novotvar, který je s místem, Bílou věží a kaplí sv. Klimenta spjat nejen fyzicky, nýbrž i metafyzicky

Soubory

článek ve formátu pdf: V201707_462-463.pdf (344 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky