Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Přírodní a humanitní vědy: dva světy?

(C. Höschl, Vesmír 78, 487–490, 1999/9)
< předchozí | seriál: Přírodní a humanitní vědy - dva světy | další >
Publikováno: Vesmír 78, 683, 1999/12
Rubrika: Diskuse

Hlavní myšlenková linie Höschlova textu se na první pohled zdá být dost jasná. Dala by se shrnout asi takto: Mezi přírodními a humanitními vědeckými obory se otevírá propast. Na jedné její straně úspěšně bují přírodní vědy, zatímco na straně druhé méně úspěšně přežívají vědy humanitní. Nedá se s tím nic dělat, protože „propast je dána povahou věci a nelze ji na základě povrchního pohledu násilím zakrývat“ (s. 490).

Potíže však nastanou, když v článku začneme hledat podklady pro zdůvodnění vyslovených předpokladů. Autor své dva hlavní argumenty postavil (1) na rozdílech v časovém horizontu potřebném pro testování vědeckých hypotéz a (2) na rozdílné komplexitě studovaných systémů.

C. Höschl má za to, že „vědecký přístup není uskutečnitelný na dlouhodobých časových škálách“ (s. 489). Čtenář by vzhledem k síle úvodního předpokladu očekával, že jde o univerzální tvrzení. Tedy všechny přírodovědné disciplíny budou pracovat s krátkodobými nebo střednědobými časovými škálami, a proto mohou být opravdu vědecké, zatímco všechny humanitní disciplíny budou překračovat časový horizont přijatelný pro seriózní vědu, a proto jsou „za propastí“. Ale pozor. Sám autor volí jako příklad dlouhodobého horizontu astronomii, tedy přírodovědný obor. Naopak by jistě nedalo velkou práci najít konkrétní příklady střednědobých hypotéz a predikcí v humanitních vědách, dejme tomu v psychologii nebo v leckterých oblastech sociologie atp.

To ale znamená, že lze poměrně snadno falzifikovat tvrzení: „humanitní vědy nemohou uplatnit vědecký přístup vinou dlouhodobých časových horizontů svých predikcí“. Proč tedy mluvit v tomto ohledu o propasti mezi humanitními a přírodními vědami? Nebylo by korektnější zůstat pouze u rozdílů mezi vědami pracujícími s různými časovými horizonty, tj. bez jejich zařazování do humanitní nebo přírodovědné oblasti?

Také Höschlův poukaz na „nezvladatelně komplexní“ předmět vědeckého zkoumání není v článku dostatečně argumentován ve vztahu k celku humanitních disciplín. Autor uvádí jako příklad historii, ale vyhýbá se zmínce o těch humanitních oborech, kde je komplexita méně nápadná a kde by jeho předpoklad byl zjevněji diskutabilní. Kromě toho opomíjí nejdůležitější fakt, že komplexita teoretického systému zavedeného na příslušnou oblast zkoumání je vždy záležitostí určitého výběru, a to i v přírodních vědách. To znamená, že jak přírodní, tak humanitní vědy mohou pracovat s natolik komplexními systémy, jaké si zvolí v závislosti na požadované funkčnosti příslušné teorie. Přitom míra komplexity se případ od případu může dramaticky odlišovat, aniž sama o sobě rozhoduje o prediktivní účinnosti teorie.

Byl bych nerad, aby předchozí řádky byly chápány jako snaha záměrně přehlížet to, co je v článku C. Höschla zajímavé nebo inspirativní, třeba časové meze falzifikovatelnosti. Nezdá se mi ale správné postavit do centra odborné statě relativně „silnou“ obecnou tezi, a pak ji nenápadně rozmělnit.

Z Höschlova článku vzniká dojem, že humanitní vědy nemohou činit žádné vědecky korektní předpovědi, proto nedokážou uspět v soutěži s přírodními vědami a jsou tedy jako celek svým způsobem pochybené. Navíc, čtenář může vyrozumět, že právě v tomto smyslu se rozvíjely Popperovy kritiky historicizmu, psychologizmu, metafyziky aj.

Sám K. Popper (1994) již v předmluvě své „Bídy historicizmu“ napsal: Argument [pro vyvrácení historicizmu] pochopitelně nevyvrací možnost jakýchkoliv společenských předpovědí, naopak se dokonale slučuje s možností ověřování sociálních, např. ekonomických teorií; je možné předvídat, že určité druhy vývoje nastanou za určitých podmínek.

Citát naznačuje, že „propast“ mezi kvalitami vědeckých oborů nezávisí osudově na jejich přírodovědném nebo humanitním zaměření, ale že se otevírá především tam, kde prostředky a metodologická přísnost vědeckého bádání neudržely krok s jeho funkcemi a cíli. Jinými slovy, věda si může klást jen takové cíle, na které její vlastní prostředky dostačují. Překročením svého funkčního horizontu přestává být vědou v určitém definovaném smyslu, což samo o sobě nemusí být vždy na škodu, je-li tato proměna přiznaná a je na ni brán ohled. Bída nastává až tehdy, je-li proměna zamlčená a zneužitá. To však není potíž omezená jenom na humanitní vědecké obory.

Chceme-li někde hledat skutečně citlivé místo humanitních vědeckých oborů, pak nejspíš ve skutečnosti, že lidská rozhodnutí do velké míry závisejí na racionálním poznání. Poznáním je tedy silně ovlivňován i průběh lidských dějin. Růst poznání přitom nelze vědeckými metodami předvídat. Proto nelze předvídat budoucí průběh lidských dějin (Popper, tamtéž).

Všechny humanitní vědy spolu s filozofií jsou konfrontovány se dvěma „intervenujícími proměnnými“: (1) se svobodou lidského myšlení, (2) s myšlenkovou (racionální) podmíněností lidského rozhodování. Z toho mimo jiné vyplývá, že jejich poznatky mohou zpětně ovlivňovat samotný předmět svého zkoumání – jednání a vztahy lidí. V důsledku toho mohou měnit podmínky zkoumaných jevů a problematizovat své vlastní predikce.

Uvedenou komplikaci lze metodicky ošetřit. Má však mnohem hlubší a širší souvislosti. Znamená, že poznávání nejen ve filozofii, ale i v humanitních vědách nikdy není odděleno od hledání smyslu lidského bytí. Není tedy zacíleno jenom na otázku jak co udělat, ale především směřuje k tematizaci a vysvětlování toho, co již je nějak obsaženo v lidské kulturní zkušenosti, co však dosud nebylo přivedeno k řeči a k rozumění. A také – nikoliv naposled – k pochopení lidské odpovědnosti za rozumem osvobozené rozhodování. Proto humanitní zkoumání nikdy nemůže být ve stejném ohledu objektivní jako zkoumání přírodovědné, jehož objekty jsou nezávislé na lidské kulturní existenci. Slovy H. G. Gadamera (1983): Že nás přináležitost „interpreta“ k souvislosti smyslu, kterou se snaží pochopit, nutí myslet smysl objektivity jinak, než je tomu v přírodních vědách, to se mi zdá být evidentní. Tento postřeh kupodivu v Höschlově článku chybí, ačkoliv by v rámci jeho tématu nejvíce stál za hovor.

Objektivita humanitních věd nemá povahu přírodních zákonů a veličin. Je ze své podstaty závislá na neustálé kritické komunikaci nejen uvnitř vědeckého společenství, ale také směrem do běžné životní praxe. To však v žádném případě neznamená, že v humanitních vědách nelze formulovat zdůvodnitelná a v Popperově smyslu falzifikovatelná tvrzení, vymezovat podmínky jejich platnosti a testovat jejich oprávněnost. Tento úkol mají humanitní vědy ztížený vinou komplexnosti a historické podmíněnosti svého předmětu zkoumání, jak připomněl C. Höschl. Nejsou ale důvody pro pochybnost o možnostech vědeckého přístupu v humanitní oblasti.

Nepovažuji za dobré v humanitních oborech rezignovat na přísnost pravidel vědeckého zkoumání i teoretické komunikace. Cílové pole humanitních věd – lidé s jejich vztahy a s jejich kulturou – nesporně existuje a je otevřené pro vědeckou reflexi. Jde o to, že rozumění člověka sobě samému, které je úkolem filozofie a humanitních věd, patří k lidskému bytí stejně nutně jako porozumění přírodě. Přitom podíl „přírodního“ v „lidském“ stejně jako vlivy „lidského“ na „přírodní“ jsou nepochybnou výzvou pro hledání souvislostí.

Celý problém má ovšem více poloh, které bychom neměli přehlížet. Jedna z nich spočívá v rostoucí nákladnosti hlavně přírodovědných výzkumů. Vzhledem k přirozené konkurenci vědeckých oborů ve vztahu k ekonomickým zdrojům hrozí v současné době problém sebestřednosti spojený s vytyčováním umělých hranic mezi přírodovědnými a humanitními disciplínami, ačkoliv přinejmenším od dob prvního vydání Kuhnovy „Struktury vědeckých revolucí“ (1962) se množí poznatky, které zpochybňují existenci mnoha zdánlivě nepřekročitelných rozdílů mezi oběma oblastmi a volají po spolupráci mezi obory.

Höschlův článek podle mého mínění sice otevřeně a přitažlivě pojmenoval problém vztahu humanitních a přírodních věd, ale poněkud nepříhodně jej nastavil. Především proto, že by mohl v krajním případě působit jako rezignace na dialog. Na druhé straně právě tím k dialogu úspěšně provokuje. Problém vztahů mezi přírodovědnou a humanitní sférou v současné době nepochybně existuje, zdá se být plodný a obsahuje dlouhou řadu zajímavých otázek. Namátkou:

  • Jak humanitní vědy (např. vědy o vzdělávání) přispívají ke komunikaci poznatků přírodních věd ve společnosti a jaké to má kulturní důsledky?
  • Do jaké míry lze zobecňovat měřítka kvality vědeckých metod pro obě oblasti?
  • Kdy je naopak nutné respektovat rozdílnost? Mohou se obě oblasti vzájemně lépe domlouvat, nebo vývoj skutečně směřuje k jejich propastnému rozdělení?
  • Jaké by byly důsledky takového zásadního rozchodu např. v rámci vztahů lidského společenství k přírodě?
  • Jak rozpoznat hranici, za kterou např. „čistě přírodovědné“ zkoumání lidského mozku vstupuje do kompetenční sféry reálných společenských věd nebo filozofie?
  • Mohou tímto způsobem „z vnitřku“ přírodních věd v budoucnu vyrůstat nové, „jiné“ humanitní vědy? Atd.

I přes vzrůstající specializaci jsme stále naléhavěji uváděni do interdisciplinární komunikace, která se nemůže vyhýbat ani demarkační linii mezi „přírodovědci“ a „humanisty“. Bylo by tedy dobře, kdyby Höschlův text vyvolal diskusi nebo aspoň podnítil vnitřní čtenářský dialog ke svému tématu. Konec konců právě to, že s obsahem článku lze věcně polemizovat, dokládá smysl Höschlem položené otázky a mluví pro jejího autora, nikoliv proti němu.


Odpověď autora

Panu Slavíkovi děkuji za reakci na můj článek, která je v zásadě oprávněná a skutečně vystihla, jak nyní vidím, některé slabiny mé argumentace. Hlavní myšlenkovou linii p. Slavík postřehl celkem trefně, ale až od půlky článku. Vůbec nereaguje na podstatná tvrzení týkající se rozdílu mezi filozofií a vědou, na který by se spíše hodila jím citovaná závěrečná slova o propasti, a je mou chybou, že jsem v tomto smyslu rozdíl mezi filozofií a humanitními vědami nedostatečně rozvedl. Pan Slavík má pravdu, že hranice mezi disciplínami pracujícími na dlouhodobých a krátkodobých časových škálách neprochází přesně mezi přírodními a humanitními vědami, avšak nápadná korelace zde podle mého soudu přece jenom je. Argument pana Slavíka mé tvrzení tedy zmírňuje, ale nevyvrací, což on sám jistě cítí. Navíc vznikají dvě otázky:

  • zda klasifikace věd na přírodní a humanitní je nám dostatečně srozumitelná (co když je psychologie přírodovědnou disciplínou?),
  • zda by se v souhlase s návrhem p. Slavíka nemělo tedy dělítko vést jinudy, třeba mezi možností a nemožností vyvracet hypotézy v experimentech, možností a nemožností „zpětně ovlivňovat samotný předmět zkoumání“, nebo podle míry redukce (redukcionizmus je základním přístupem v přírodních vědách, kdežto filozofie neredukuje), jež může být také nahlížena jako převrácená míra komplexity, kterou by pan Slavík rád adjustoval ad libitum, což ovšem v rámci jedné disciplíny není možné, protože právě míra redukce je jedním z dělítek mezi vědami, jednou z „povah věci“.

Velmi nesouhlasím s interpretací p. Slavíka, že humanitní vědy „jsou jako celek svým způsobem pochybené“. Chtěl jsem svým článkem sdělit pravý opak: jednak obhájit filozofii proti vědám s poukazem na to, že vědou vskutku není, jednak ukázat, že na humanitní disciplíny nelze používat stejná evaluační měřítka jako na disciplíny ryze přírodovědné. Největší citační index v naší zemi (a nejen v ní) budou vždycky mít spíše chemici a nejnižší spíše experti na chodské nářečí. Příčina toho je právě v „povaze věci“, nikoli v tom, kdo je schopnější badatel. Že se mi tuto interpretaci nepodařilo dostatečně indukovat, považuji za jediný vážnější defekt mého záměru. Teď je to snad jasnější.

Cyril Höschl


Dalším materiálem na téma přírodních a humanitních věd je seriál článků Ladislava Kováče, který začíná ve Vesmíru 78, 644, 1999/11

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1999_V683-686.pdf (230 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky